Ztracené kroky Kubánce aneb Kde boarding home můj

Na dno lidské existence s Rosalesovým románem

Chtěl jsem vstát, ale upadl jsem, šťasten, zoufale šťasten, že konečně umírám, i smrt je chladná a v jejím stínu se neskrývá žádný bůh.

Albert Camus: Exil a království

 

V poslední době se českému čtenáři představuje kubánská literatura v poněkud temnějším světle. Po ponuře laděných Studených povídkách od Virgilia Piñery přichází novela totálního outsidera Guillerma Rosalese (1946–1993), která se nás opět pokouší strhnout na dno existence a odkrýt temné záhyby lidské psychiky. Tentokrát však bez fiktivních hrátek s absurdní realitou, výpravných témat či magické symboliky, a rovněž bez pomoci všemožných moderních či postmoderních vyprávěcích technik a stylové vybroušenosti. Příběh, který čteme, je strohým popisem syrové skutečnosti bez obalu, jenž v nadsázce místy působí jako odpudivá groteska.

Hlavním hrdinou knihy a zároveň vypravěčem je kubánský spisovatel William Figueras, který se jednoho dne rozhodne emigrovat z Kuby do Spojených států. Důvodem emigrace není přímo konflikt s Castrovým režimem, nýbrž celková potřeba změny, neboť hrdina poté, co se mu na zdech začnou zjevovat ďáblové a začne slyšet hlasy, dospěje k závěru, že se zbláznil.

Ve Státech však šílenství neunikne. Projde několika ústavy pro duševně choré, až jej nakonec příbuzní odloží v domě, jemuž se říká boarding home, „jeden z těch útulků na okraji, kam chodí lidé, kterým už v životě nezbývá žádná naděje. Většinou šílenci.“ Tento boading home vlastní jistý pan Curbelo, který své „hosty“ okrádá o sociální podporu, nechává je hladovět a žít ve špíně. Jeho zástupcem je frustrovaný primitiv a alkoholik Arsenio, který si svou agresivitu vybíjí především na jednookém staříkovi jménem Reyes, posedlém touhou močit zásadně mimo toalety. Zároveň se Arsenio sexuálně ukájí na další opuštěné existenci, senilní stařeně Hildě, velmi snadné kořisti.

Figueras, který zpočátku vše pozoruje s jistým odstupem a odporem, pomalu ztrácí zábrany a nakonec sám podléhá atmosféře panující v domě. Jednoho dne pocítí rozkoš při pohledu na zakrváceného Reyese a ná­hlou potřebu bezbranného ubožáka zbičovat. Násilí a sex, rituální rozkoš v přítomnosti smrti se ve Figuerasovi protne v okamžiku, kdy do domu vstoupí záhadná, pravděpodobně duševně nemocná dívka Francis. Jakmile ji hrdina spatří, začne ji okamžitě sexuálně obtěžovat. Přitom opět pocítí potřebu násilí a dívku málem uškrtí. Francis se mu však zcela ochotně poddá. Navzdory všemu se v hrdinovi překvapivě zrodí milostný cit, který vyústí ve vzájemnou lásku a nakonec v marný pokus vymanit se ze spárů ředitele Curbela a ze světa boarding homu.

Již na začátku vypravěč s jistotou předjímá, že je předurčen v ústavu typu boarding home zemřít. Proto jakýkoliv pokus o milostný vztah nebo „normální“ život, který vždy skončí krachem, přijímá s pasivní rezignací a zdá se, že ho to příliš nerozladí. Je smířen se smutnou skutečností, že boarding home je pro něj jediným a posledním možným místem k životu nebo spíše k dožití, v samotě a zapomnění. Společníkem mu zůstává pouze kniha anglických romantických básníků, kterou v příhodnou chvíli otevře a svůj poněkud strohý popis skutečnosti proloží „náhodně“ trefným veršem romantického klasika.

Tok vyprávění přerušují i sny, některé fantasmagorické, plné cynismu a krutosti, která se pak ve vyšinutém prostředí boarding homu naplno projeví. Jindy se hrdina ve snu vrací na rodnou Kubu. Vyvstává mu například až groteskní scéna o Fidelu Castrovi, kterého se marně snaží zlikvidovat kanonádou z děla, nebo jindy jako důchodce navštěvuje starou Havanu, již nachází v troskách. Autor zde však nesklouzává k prvoplánové kritice komunistického režimu, spíše jakoby mimochodem, anekdoticky zmíní určitou událost.

Středem pozornosti je hlavně tragický osud lidí v boarding homu, kteří tam často skončili vinou politické situace. Autor si však neodpustí ani ironickou poznámku na účet emigrantů v Miami, které považuje za omezené maloměšťáky a do jejichž společnosti jeho hrdina nemůže být a ani nechce být přijat. Celý jeho život se pomalu, až téměř hermeticky uzavírá a dění ve světě se mu, možná až příliš ilustrativně, prezentuje pouze ve zkratce prostřednictvím novinových titulků, většinou negativních. Občas narazíme na nepříliš hlubokou kritiku americké společnosti, poněkud zbytečnou, neboť úplně stačí, jak úpadek společnosti v „zemi svobody“, její pokrytectví a povrchnost, zároveň i krutost hrdina pozoruje z deformované perspektivy boarding homu a zažívá na vlastní kůži. Tato názorová jednoduchost a leckdy až primitivnost a zvířecí pudovost silně kontrastuje s hloubkou citovaných veršů nebo s niterným pocitem prázdnoty a absolutní samoty, vnitřního exilu bez ideologií a bez Boha, z něhož není úniku. V určitých momentech vyprávění však tento kontrast vyznívá poněkud rušivě. Kniha je napsána jednoduchým jazykem, který v dialozích nešetří vulgarismy. Zdá se ale, že český překlad na některých místech poněkud drhne a působí nevěrohodně.

Kniha Guillerma Rosalese není velké dílo o lidském údělu, spíše komorní krátké svědectví o jedné ztracené existenci, v němž není místo pro hlubší úvahy či stylovou vybroušenost. Mezi mnoha jinými současnými romány kubánských exilových autorů Rosalesova novela vyniká především originalitou pohledu na skutečnost, nevypočítavostí, upřímností výpovědi s dalekým přesahem mimo lokální konflikt.

Autor je hispanista, působí na FF UP v Olomouci.

Guillermo Rosales: Boarding Home.

Přeložil Petr Zavadil. Fra, Praha 2006, 106 stran.