Výbor her Antonína Přidala doplňuje průřezovou edici Všechny moje hlasy a jiné hry, kterou vydalo nakladatelství Ivo Železný v roce 1994. Nový svazek obsahuje čtyři rozhlasové hry a jednu divadelní z posledního období.
Antonín Přidal je výraznou osobností českého rozhlasového dramatu. Debutoval v druhé polovině šedesátých let sbírkami poezie (Neznámí ve městě, Smrt na ostrově), vzápětí Československý rozhlas odvysílal jeho první rozhlasové hry. V období normalizace se věnoval překladatelské činnosti, psal pro divadlo a televizi. Po roce 1989 se k rozhlasu i poezii vrací.
Jeho rukopis se formoval v šedesátých letech zejména pod vlivem brněnského dramaturga Karla Tachovského. Patřil k autorům „brněnského okruhu“ – společně s Tachovským, Rážem, Rejnušem, M. Uhdem, Kunderou a dalšími. Rozkvět české radiofonní dramatiky v oněch letech je všeobecně známou skutečností a Přidalova tvorba ji jen podtrhuje. Jeho hry patří k tomu nejvýznamnějšímu, co tehdy vzniklo, čím se definovala podstata akustického žánru. Jako divadelní autor bytostnou povahou lyrický však stojí Přidal poněkud stranou zájmu divadel.
Hrdina nejen v mediálním světě
Hrou Políček č. 111 reflektuje na začátku devadesátých let degradaci jedince životem v komunistické společnosti. Dialog dvou otců, kteří se obávají o své zmizelé syny a jsou konfrontováni s pokřivující „autoritou“ úřadu (politického aparátu, nebo jen byrokratického systému?), je nadčasovým obrazem, jaký nepostrádá platnost ani o šestnáct let později. Jádro Atentátu v přízemí tvoří monolog staré ženy, respektive její dialog s domnělým partnerem. Do stárnoucí halucinující mysli Přidalovy hrdinky vstupuje agresivita světa, odrážená a zesilovaná masmédii. Téma médií bylo v českém umění silně pociťováno právě v polovině devadesátých let, kdy hra vznikla, tedy v době nástupu TV Nova a řady soukromých hudebních rádií. A média podruhé a s důrazem – to je hra Noční žokej. Zde Přidala inspiroval fenomén kontaktního živého vysílání. Vytvořil obraz protínajících se lidských osudů v reálném/nereálném prostoru nočního pořadu v rádiu. Elektrický nůž vyrůstá ze situace druhé poloviny dekády, kdy vystoupily do popředí pokusy o nápravu starých křivd ještě za života viníků, válečných zločinců či komunistických pohlavárů. A je tu ještě Noc potom – hra pro nefungující telefon a pět osamělých starých obyvatelek jednoho domu. Unavená noc po pohřbu mladé sebevražedkyně ze sousedství, atmosféra posledního soudu otvírá vzpomínky, zasuté křivdy a pomalu odlupuje nánosy přetvářky a lži. Mezi postavami dominuje žena obviněná ze spolupráce s StB a její přítelkyně, bývalá disidentka.
Obraz lidské situace
Stejně jako v Políčku č. 111 i v ostatních hrách představuje aktuální kontext odraziště pro obecný, abstrahovaný obraz lidské situace. Postavy se ocitají uvnitř sebe v bodě mezi právem a nespravedlností, realitou a halucinací, pravdou a lží, životem a smrtí. Jak napsal Miroslav Plešák, autor průvodního textu k oběma Přidalovým sborníkům, „není to dramatika pevných témat, ale zjitřených procesů. Rození, směřování, hledání se, přibližování, vzdalování, mizení.“ Porovnáme-li Přidalovu rozhlasovou tvorbu z šedesátých a devadesátých let, dospějeme k závěru, že jeho rukopis se výrazně nezměnil. Zůstal svůj v budování hutných, ucelených obrazů. Trvá jeho zájem o nitro jedince, o psychologii a morálku. Stále mistrně pracuje s jazykem, je maximálně výrazový, cítí přirozenou řeč a ani v hovorových polohách není mnohomluvný.
Přidal s novou dobou nenasál postmoderní způsoby psaní, současnost se odráží především v oblasti námětové. Můžeme však litovat, že způsob rozvíjení a pointování her zůstává v zásadě poplatný šedesátým létům, jakkoli by asi autor tuto námitku odmítl. Realita současnosti nabízí i jinou dynamiku dramatických obrazů, a zvláště v případě, kdy jde o rozhlas, podstatou múzický, plynoucí v čase, by tato nabídka měla být využita, oslovuje-li autor širší skupinu posluchačů. Přidalovy hry se mohou zdát málo překvapivé, a to i tam, kde pointuje „nečekaně“ paradoxním způsobem (v Elektrickém noži se návštěvník, oběť a mstitel práva dostane do situace, kdy zločinec může zvolat: braňte právo, byl jsem napaden!; v Atentátu v přízemí se postupně ukazuje, že útočník byl jen domnělý). Vnitřní pohyb Přidalových obrazů postrádá vzrušující živost. Nutno však přiznat, že je bezpochyby velmi obtížné zůstat ve zralém věku napojen na „rytmus doby“ stejně niterně jako v dobách autorských začátků. Přidal si je tohoto úkolu vědom, ale jeho úsilí zůstává na povrchu.
Pomyslným těžištěm knihy je hra Noční žokej. Přidal do ní vložil odkazy k rozhlasové klasice. Forma a průběh nejsou vzdálené Lince důvěry Miloslava Stehlíka (1966). Především ale navazuje na vlastní hru Všechny moje hlasy, jejíž hrdina přes zeď pokoje naslouchal sousedovým deskám s jazykovým kursem a vstupoval do dramatické situace, kterou za replikami kursu viděl, rozmlouval s postavami, které právě nebyly „na scéně“. Diskžokej nepouští hudbu, ale nahrávky zvuků, kterými se snaží vylepšit realitu, zahnat momentální trable svých posluchačů, a podobně jako ve hře z roku 1966 i tady ze zvuků vzniká jakási nová metaforická skutečnost. Poetický princip uplatněný v dramatu je, domnívám se, tím nejcennějším jádrem Přidalovy rozhlasové tvorby.
Svazek přináší zřejmě vše, co Přidal v posledních letech napsal, respektive určitě téměř vše, co bylo uvedeno v rozhlase či na jevišti. Chybí pouze jeho nejnovější dramatická práce, rozhlasový přepis Peroutkova románu Pozdější život Panny (ČRo ji nastudoval v roce 2005). Současná peroutkovská dramatizace dovršuje obraz jedné linie Přidalova autorského zájmu a není zřejmé, proč ji editor Pavel Drábek nezařadil. Jinak je ale díky tomuto druhému sborníku známé dílo Antonína Přidala publikováno již téměř v úplnosti, což o sobě může říct málokterý český dramatik druhé poloviny 20. století, rozhodně žádný rozhlasový. Kromě Peroutky chybějí do celku už jen dva původní televizní scénáře Sestra Amáta a Ticho v soudní síni z konce osmdesátých let a rozhlasová hra z roku 1968 Holubí starosti. Autor pravděpodobně o publikaci těchto textů nestojí; není jiný důvod k tomu, aby v obou přehledově koncipovaných sbornících nebyly.
Autor je rozhlasový recenzent.
Antonín Přidal: Políček č. 111, Atentát v přízemí, Noční žokej, Elektrický nůž, Noc potom.
Větrné mlýny, Brno 2006, 250 stran.