Rusista Miroslav Drozda se krátce před svou smrtí na jaře roku 1990 v souvislosti s nedůslednou očistou vědecké a kulturní obce zmínil o svém starém překladu tezí od vůdčí osobnosti tartuské sémiotické školy. Zařadil je do souboru Lotmanových prací šedesátých let, nazvaného Typologie kultury a výstavba uměleckého díla. Ten byl za normalizace zakázán a dnes existuje v jediné, doposud nevydané kopii.
1. V etnografii a sociologii se po pracích Lévi--Straussových ustálila definice kultury jako systému přídatných omezení nanášených na přirozené chování člověka. Například pohlavní pud jako potřeba patří do přírody, jakmile se však podrobuje přídatným zákazům (zákaz příbuznosti, místa a času podle zásady existence nebo neexistence církevní nebo právní sankce aj.), přírodní funkce ustupuje funkci kulturní.
2. Z hlediska psychologického se sféra omezení, které vtiskuje chování typ kultury, dá rozdělit na dvě oblasti: na oblast regulovanou studem a na oblast regulovanou strachem. V určitém smyslu by se to dalo ztotožnit s triviálním rozlišením právních a morálních norem chování. Podobné ztotožnění však nevysvětluje ani zdaleka všechno.
3. Vyčlenění dvou skupin z kolektivu – skupiny organizované studem a skupiny organizované strachem – se kryje s dělením na „my – oni“. Povaha omezení, která platí pro „nás“ a pro „ně“, je v tomto smyslu hluboce rozdílná. Kulturní „my“ je kolektiv, v němž působí normy studu a cti. Strach a donucení určují náš poměr k „ostatním“. Vznik takových obyčejů, jako jsou souboje a plukovní čestné soudy v šlechtickém prostředí, vznik studentského veřejného mínění (odmítnutí podat ruku), stavovských soudů spisovatelů či lékařů v prostředí demokratické inteligence, snaha řídit se uvnitř „svého“ prostředí těmito normami a neuchylovat se k službám soudu, zákona, policie a státu – to všechno jsou různé typy svědectví o snaze užívat uvnitř „vlastního“ kolektivu nikoli normy strachu, nýbrž normy studu.
4. Právě v této sféře se třídní charakteristiky kultury projevují zvlášť markantně: šlechtický kolektiv 18. století byl uvnitř – ideálně vzato – organizován normami cti, které bylo hanba porušit, avšak vnějšímu kolektivu rolníků vnucoval zákazy strachu. Ale i rolnický svět se vnitřně organizuje skrze stud. V poměru k pánovi se připouštějí činy, které se uvnitř rolnického světa považují za ostudné. Zde se připouštějí apelace k vnější síle („car“, „vrchnost“). „Čest“ předpokládá vyřešení všech otázek vnitřními silami kolektivu (srov. postoj žákovského kolektivu k „žalování“).
5. Popisy, které jsou založeny na vyčlenění norem, jejichž porušení má daný kolektiv za ostudné, a norem, jejichž dodržování diktuje strach, by se mohly stát vhodným podkladem pro typologické klasifikace kultur.
6. Souvztažnosti těchto dvou typů normování lidského chování mohou mít podstatně rozdílné varianty. Avšak i sama přítomnost obou a jejich rozlišení jsou zřejmě pro mechanismus kultury bytostně potřebné. V jejich historické souvztažnosti bychom mohli hypoteticky rozlišit tři etapy:
a) V nejranějším stadiu fungování lidského kolektivu bylo pro jeho organizaci zapotřebí mechanismu odlišného od toho, co existovalo v živočišném světě. Protože mechanismus strachu je v živočišném světě dobře znám, kdežto mechanismus studu je specificky lidský, stal se právě on základem pro regulování prvních lidských zákazů – již kulturních. Byly to normy realizace fyziologických potřeb, nesporně nejstarší vrstva v systému kulturních zákazů. Přeměna fyziologie v kulturu je regulována studem.
b) Ve chvíli, kdy vznikl stát a nepřátelské sociální skupiny, společenská dominanta se přemístila: člověk začal být definován jako „zoon politikon“ a základním psychologickým mechanismem kultury se stal strach. Stud reguloval to, co bylo společné všem lidem, kdežto strach určoval jejich specifikaci vůči státu, tj. právě to, co se v této etapě zdálo být kulturně dominantní.
c) Třetí etapa: Na pozadí celostátní organizace kolektivu vznikají dílčí skupiny od sebeorganizace tříd po korporace příbuzenské, sousedské, profesionální, cechové, stavovské. Každá taková skupina se na sebe dívá jako na jednotku s vyšší organizací, než je ta, která reguluje chování všech ostatních lidí. Regulace skrze stud se začíná chápat jako ukazatel vyšší organizace.
Je třeba zdůraznit, že uvádět tyto tři etapy má nejspíš logicko-heuristický význam, neboť reálné historické procesy probíhaly bezesporu cestami složitějšími a nekonečně mnohotvárnějšími.
7. V třetí etapě se mezi sférami strachu a studu vytváří vztah vzájemného doplňování. Předpokládá se, že ten, kdo se řídí studem, neřídí se strachem a naopak. Rozložení těchto sfér je přitom dynamické a je předmětem vzájemného boje. Tak šlechtická kultura Ruska 18. století žije v situaci určované napětím mezi dvěma systémy: Z jednoho hlediska je každý šlechtic zároveň poddaný (patří do skupiny „oni“) a jeho chování reguluje strach. Z hlediska druhého systému je údem „urozeného těla šlechty“, patří do jeho kolektivního „my“ a respektuje jen zákony studu. Souvztažnost těchto sfér je následující: sféra „studu“ se snaží stát jediným regulátorem chování a prosazuje se právě v těch projevech, které předpokládají, že zakoušet strach je ostuda. S tím souvisí korporativní role souboje, závaznost statečnosti ve válce, absolutní hodnota odvahy jako takové (srov. bezcílnost záhuby knížete Andreje ve Vojně a míru, jeho žízeň po životě a tomu všemu dominující nemožnost poddat se strachu – „To je ostuda, pane důstojníku!“ – nebo „strach ... ze studu“, který vede Lenského v Evženu Oněginovi k soubojové bariéře). Pokud jde o šlechtice 18. století, sféra „strachu“ se chová pasivněji. To je dáno stavovskou solidaritou vládnoucí moci se šlechtou; proto se v poměru ke šlechtě projevovala despotická podstata samoděržaví ve zmírněné podobě. V praxi to bylo patrné na nedůslednosti, s jakou vláda potírala souboje, připouštějíc fungování zákonů cti zároveň s právními normami.
8. Vzájemně doplňující ráz vztahů mezi „studem“ a „strachem“ jako psychologickými mechanismy kultury nám umožňuje, abychom typologické popisy zavedli od systémů, v nichž hypertrofie sféry „strachu“ vede k zmizení sféry studu (srov. Tacitovy Anály, Brechtův Strach a bídu Třetí říše), až k systémům, v nichž je stud jediným regulátorem zákazů.
Zvláštního kulturního významu nabývají popisy chování chápaného jako „nebojácné“ nebo zase „nestydaté“. V posledním případě je třeba rozlišovat chování „nestydaté“ z hlediska vnějšího (například ruští nihilisté v polovině 19. století historicky vzato probojovávali nový typ morálky, ale byli chápáni jako ti, kdo porušují normy studu) od „nestydatosti“ z vnitřního hlediska představitelů dané skupiny (kynikové, hippies).
Přeložil Miroslav Drozda.