Vystavte národ z pohlednic!

Publikace Devleskere čhave (tj. Boží děcka) svedectvom starých pohľadníc vyšla v luxusním provedení, víceméně čtyřjazyčně (slovensky, romsky, anglicky a maďarsky). „Slovo vydavatele“ B. Ondrazseka se ale v knize objeví jen slovensky a romsky a vstupní text Z historie pohlednic od J. Cmoreje, seznamující čtenáře se základními momenty z dějin této pozoruhodné stránky korespondence, je přítomen kromě slovenštiny pouze anglicky a maďarsky (romština absentuje). Jako přímý doprovod pohlednic a fotografií v hlavním korpusu knihy figuruje ovšem pouze slovenština a romština, zatímco anglická a maďarská verze následují za obrazovou partií na konci knihy jako jakési přílohy. Z pohledu autorů – překladatelky do romštiny (J. Kramářová) a odborného korektora (Z. Andrše) – kteří jsou čelnými exponenty romské etnoemancipace, je toto rozvržení možná pochopitelné, vzhledem k počtu potenciálních čtenářů a kupujících je však zcela absurdní.

Obvyklé stereotypy

Zařazené pohlednice a fotografie uchvátí představami, které vyvolávají, a otázkami, které vzbuzují. Vadou publikace je však doprovodný text Jany Horváthové. Je-li téma starých pohlednic s romskou tematikou netradiční a zajímavé, jsou-li mnohé z motivů na prezentovaných pohlednicích a fotografiích výjimečné, dosud neznámé či polozapomenuté, pak text J. Horváthové je jejich přesným protikladem, neboť představuje zcela tendenční výklad historie a specifik Romů – výklad opřený především o zažité stereotypy a klišé, zahrnující navíc celou řadu informací zavádějících či zcela chybných.

Hned v Úvodu tak autorka uvádí obligátní nesmysl o tom, že Romové přišli do Evropy z („daleké a orientální“) Indie, což je teze svým významem obdobná zcela absurdnímu tvrzení, že v průběhu dějin Češi přišli ze Sovětského svazu či Irové z Čech. Historička Jana Horváthová nám tak předkládá text náležející svým charakterem do souboru romských národních mýtů, místo aby v souladu se svou profesí podala jejich kritiku a rozbor.

Neromové a ti druzí

O něco dále v Úvodu (s. 17) Horváthová zase tvrdí, že pro „širokou veřejnost“ bylo slovo „Rom“ až donedávna značně nezvyklé, což podle ní „pouze potvrzuje letitý nezájem [o Romy] z její strany..., v opačném případě by totiž bylo známé, jak se tito lidé sami nazývají, a většina by také takový výraz respektovala“ (s. 17). Takový názor je ovšem značně zavádějící a mylný. Anebo se snad autorka domnívá, že skutečnost, že (zdaleka nejen) Češi, resp. mluvčí češtiny označují Němce termínem „Němci“, je výrazem „letitého nezájmu“ Čechů o tuto skupinu? (Nemluvě v dané souvislosti o pikantním faktu, že romsky se Němec řekne – Němcos.) Zejména ovšem uvedená argumentace udiví vzhledem k tomu, že Horváthová v celém svém textu užívá stabilně a bez rozpaků termín „gádžo“ (či dokonce „Nerom“). Neví snad, že lidé a skupiny, které Cikáni označují jako „gádžové“ (a ona sama pak jako „Neromové“), se sami tímto termínem neoznačují? Znamená to – jak vyplývá z její argumentace – že když sama notoricky používá termín „gádžo“ (či dokonce „Nerom“), jedná se o výraz jejího vlastního „dlouhodobého nezájmu o tuto skupinu“? Anebo toto pravidlo platí jen pro „gádže“, resp. „Neromy“ a Cikáni mohou kohokoli označovat, jak se jim zlíbí? V tomto ohledu je Horváthová opatrovnicí odkazu Mileny Hübschmannové, která v otázce etnonym (v úvodu ke knize, kterou Horváthová v publikaci cituje!) naprosto střízlivě a zcela případně uvádí, že „je běžné, že příslušníci národa užívají sami pro sebe jiný název, než jakým je označují jejich sousedé”.

Neméně zavádějící je ovšem výklad, i pokud jde o termín „Cikán/i“. Jana Horváthová totiž tvrdí, že: „termín Cikán je... nesprávný a zavádějící“ (s. 17), a to na rozdíl od „správnějšího“ Rom (tamtéž). Termíny „Rom“ a „Cikán“ ale náleží každý k jinému kontextu a významově se výrazně liší. Centrální rozdíl přitom zachycuje Angus Fraser, když ve své knize Cikáni (NLN 1998) píše, že stále ještě „neexistuje jednotný romský termín odpovídající označení ‚Cikán‘”. Ano – termín „Cikán“ (Gypsy) odkazuje ke skupinám vyznačujícím se charakteristickými rodovými podobnostmi, které se ovšem samy označují celým spektrem názvů (Sinti, Gypsy, Manuša atd.), přičemž termín „Rom“ neužívají a často jej i explicitně odmítají. V tomto užití je pak termín „Cikán“ (alespoň doposud) nezastupitelný a na místě. Naopak snaha přeložit jej termínem „Rom“ je nesprávná.

Rozdíl mezi tuláky a otroky

Plně v zajetí klasických klišé o útrpné historii Romů Horváthová opakuje v kapitole Kočovníci mýtus o rumunském „otroctví Romů“, spojeném s jejich násilným usazením, který mocně propaguje romský nacionalista Ian Hancock. Dobře doložené a opakovaně publikované poznatky přitom již přiměly většinu seriózních badatelů k přehodnocení názoru na toto „romské otroctví“. Jak dokládá rozborem pramenů například E. Marušiaková a V. Popov ve svém díle Cikáni v Osmanské říši, náležela značná část Cikánů v dunajských knížectvích Valachie a Moldávie (dnešní Rumunsko) do kategorie s označením laieshi („tuláci“), jimž bylo výměnou za každoroční platbu daní dovoleno provozovat kočovný způsob života a vykonávat tradiční řemesla. Tato autorská dvojice dále s pomocí pramenných opor vykazuje, že množství Hancockem uváděných administrativních výnosů usilujících o trvalé usazení Cikánů není možné zaměňovat s historickou realitou, neboť tyto snahy byly v praxi opakovaně neúspěšné. A především – právě kočovné cikánské skupiny z Valachie a Moldávie tvořily převážnou část známé „Velké kalderašské invaze“ do západní Evropy koncem 19. a začátkem 20. století. Právě fakt, že se jednalo takřka ve všech případech o skupiny kočovné, by přitom byl z pozic Hancockovy (a Horváthové) teze o otroctví a násilném usazení Cikánů v dunajských knížectvích zcela nevysvětlitelný.

Romové a Slované

Obdobných konkrétních přehmatů a omylů obsahuje kniha více, všem se ale z důvodu nedostatku místa nemůžeme věnovat. Zmíním se tedy již jen o centrální potíži koncepce Jany Horváthové. Zařazené pohlednice totiž prezentuje jako pohlednice „Romů“. Tím se ovšem dopouští principiální chyby (o níž jsem již na stránkách A2 referoval – viz č. 16/2006), vyplývající z nepochopení míry obecnosti termínu „Rom“, která je svým záběrem mnohem bližší obecnosti kategorie „Slovan“ než například „Čech“ či „Slovák“. A tak soubor Horváthové trpí obdobnými problémy a nedostatky, jakými by trpěl soubor pohlednic „Slovanů“ (v autorčině dikci ovšem nejspíše „národa Slovanů“), ve kterém by se vedle fotografie obyvatel jihočeské vsi nacházela skica bulharských trhovců a další stránka by ukazovala malebnou pohlednici polského rybáře. Takový soubor by vyzněl jako každý pes jiná ves a celkový obrázek – žádný. Horváthová nám tak představuje (pochopitelně neexistujícího) „romského“ Frankensteina, jehož hlava pochází z Indie, jedna ruka z Rumunska, druhá z Anglie, trup ze Spiše, jedna noha z básně A. S. Puškina a druhá z obrázku Mikoláše Alše. Důvod je přitom jasný – její dílo se spíše než o skutečnost opírá o ideu celosvětového romského národa, k jejímuž uskutečnění je daná publikace dalším příspěvkem.

Text Jany Horváthové tedy na vysokou laťku obrazové části publikace nedosahuje. A po pravdě – ani se o to nesnaží. Autorka čtenáři recituje naučené teze o romském národě a o pohlednice se moc nestará. Jinak řečeno, její text by se bez fotografií obešel. Horváthová říká jen to, co už věděla předtím, a nové poznatky či perspektivy, které obrazový materiál nabízí, vůbec nezohledňuje. Pohlednice a fotografie nijak neanalyzuje, nepracuje s nimi a ve svých komentářích se omezuje pouze na konstatování očividného. Je zřejmé, že není ani v nejmenším obeznámená s jakoukoli metodou zabývající se vizuálními dokumenty, a její text je v tomto ohledu promarněnou příležitostí.

I přes tyto výtku mohu knihu Devleskere čhave svedectvom starých pohľadníc doporučit, zejména pak, nebudete-li číst její text a půjde vám především o krásu vybraných pohlednic. Pak se může stát i pěkným vánočním dárkem.

S přáním krásných Vánoc – bachtale karačoňa!

Autor působí v Oddělení sociální a kulturní antropologie ZČU v Plzni.