Když se tak dívaly pod převisy, jako by je něco pudilo hledat přístřeší, dospěly k příkopu, širokému, hluboce vyrytému příkopu, který vycházel přímo z ledu. Vypadal jako koryto nějaké řeky, jež však teď bylo vyschlé a všude pokryté čerstvým sněhem. Tam, kde vycházel z ledu, vystupoval rovnou z jakési sklepní ledové klenby, která se nad ním rozpínala krásným obloukem. Děti šly příkopem, vešly pod klenbu a postupovaly stále hlouběji dovnitř. Bylo tu úplně sucho a pod nohama měly hladký led. Celá jeskyně byla však modrá, tak modrá jako nic na světě, mnohem sytěji a krásněji modrá než obloha, jakoby nebeskou modří obarvené sklo, jímž proniká světlá záře. Byly tu silnější a slabší oblouky, ze stropu visely střechýle, krajky a třapce a chodba vedla jistě ještě mnohem hlouběji, děti nevěděly, jak hluboko, ale dále nešly. V jeskyni by jim bylo bývalo velmi dobře, bylo tu teplo, nepadal tu sníh, ale bylo tu tak děsně modro, že se děti bály a vyšly zase ven.
Adalbert Stifter: Horský křišťál, překlad Anna Siebenscheinová
Frajírci milují okolí, oko je nedokáže zaostřit, jsou jako metafory bez věcí, podobají se oku.
V. H. Auden: Barvířova ruka, překlad František Strnad Kerna, který si neklidně zdříml v křesle, v soumraku pokoje, vzbudilo dunění gongu. Zaradoval se z náhlé bdělosti, rozsvítil světlo, do manžet čisté naškrobené košile si dal knoflíčky, z lisu vytáhl vyhlazené černé kalhoty. Za pět minut sešel do jídelny a cítil přitom chladivou lehkost, husté vlasy na temeni a každý záhyb svého bezvadného oblečení.
Vladimir Nabokov: Úder křídla, překlad Alena Ságlová
„Četla jsem v jedné tatínkově knize – on má spoustu legračních starých knih – jaká má být ženská krása... Tam ti je tolik nesmyslů, že si to člověk všechno nepamatuje: to se ví, musí mít oči černé jak vroucí smůla – namouduši, přesně tak to tam stojí: jak vroucí smůla! – řasy černé jak noc, jemně pýřivý ruměnec, štíhlou postavu, ruce delší obvyklých – rozumíš, delší obvyklých! – malou nožku, přiměřeně velké prsy, souměrně zaoblená lýtka, kolena v barvě lastury, svislá ramena – spoustu jsem se toho naučila skoro nazpaměť, takže ti to všechno říkám přesně! – víš ale, co je hlavní? – Lehký dech! A ten já přece mám – jen si poslechni, jak dýchám – že ho mám, viď?“
Ivan Bunin: Lehký dech, překlad Jan Zábrana
Jen vyplašený pták odlétá oblohou
(skotačil na hrobech a hvízdal v keřích smrti)
a smyčka lítosti se zadrhuje, škrtí,
sleduješ jeho let, olovo na nohou.
Sleduješ jeho let, jak lehounce tam pluje,
jak jizva na nebi se zvolna zaceluje
nad poli, lukami a kolébáním vod.
Ta rýha stříbrná... ta rýžka... nit... a bod...
Ivan Blatný: Melancholické procházky
Když jsem tě v tomto domě obejmul,
díval jsem se ti přes ramena.
Viděl jsem židli, která nemá stůl,
slévala se s ní osvětlená stěna.
Svítila lampa. Starý inventář
by raději chtěl býti poukrýván
a v koutě vracel příliš velkou zář
skořicový, zežloutlý divan.
Krajinku studil zaprášený rám,
na lesklých parketách stál osiřele
zbytečný stůl. Snad, jak si vzpomínám,
jen příborníku zněla duše v těle.
Vtom po pokoji motýl zakroužil
a sňal můj pohled z nehybného tkvění.
Jestliže přízrak v tomto domě žil,
uprchnul, už tu není. Není.
Josif Brodskij, překlad Jiří Kovtun
Vypisoval Petr Borkovec.