Město není jen urbanistická jednotka, ale především duchovní prostranství poznamenané hmotnými i nehmotnými stopami civilizací, jež se rozvíjely a zanikaly v jeho hradbách.
Autor sleduje ve svém textu spojnice mezi básnickou Alexandrií starověkého období, Alexandrií středověkých filosofických spekulací a třetí Alexandrií, nenávratně zmizelým městem, které již dlouho žije jen jako geografický mýtus, oživovaný v literárních dílech.
Co je Alexandrie? Ne, dříve je třeba se ptát: kde je Alexandrie? Prastará charakteristika dí „Alexandria apud Aegyptum“, „Alexandrie U Egypta“, nikoli „v Egyptě”. Alexandrie u Egypta byla jedním z velkoměst, založených (téměř) na zelené louce, z těch desítek Alexandrií, v další generaci i Antiochií, Seleukií či Filadelfií a za římské epochy i Kaisareií, těch opěrných sloupů, na nichž byla natažena nad nekonečnými prostory „barbarského“ Orientu od Egypta až po hranice Indie síť řecké a pak řecko-římské civilizace. Alexandrie u Egypta byla ovšem Egypťany, hrdými na svou autochtonnost a na své faraonské dědictví, nenáviděna jakožto těleso cizí, nepřátelské, okupantské; v egyptském folkloru dochovala se všeliká proroctví o již již blízkém pádu prokletého města, kterému se natruc i nadále říkalo „Rakotis“. Po celou antiku tedy Alexandrie zůstala součástí „Řecka mimo Řecko“.
Alexandrie, to BYLY budovy. Ne ledajaké budovy: Mauzoleum Alexandra Velikého, Múseion s knihovnou, Serapeion, maják na ostrově Faros, palác Kleopatřin, Caesareum a mnoho jiného. Z této viditelné, kamenné Alexandrie však nezbylo prakticky nic.
Alexandrie, to JE literatura. Ne ledajaká literatura: v Alexandrii se v její první velké epoše, ve třetím až prvním století před Kristem, zrodila literatura v moderním slova smyslu. Literatura, psaná profesionálními literáty pro malý okruh nadšenců a vposledku pro profesionální literáty. Literatura, jejímž přirozeným prostorem už nebyla obec, jak bývávalo v klasické, „velké“ řecké literatuře, ale knihovna, respektive „hostina básníků“ – uzavřený prostor, v němž vyvolení účastníci improvizují básně na zadané téma a/nebo metrum, „jen tak“, přátelům i sobě pro radost. Literatura alexandrijská, literatura už ne helénská, ale helénistická, nechtěla nic ŘEŠIT. Chtěla „jen“ bavit. Nechtěla zachytit věčnost a trvání, ale „jen“ okamžik. „Trvání“ pro ni mělo smysl jen v souvislosti s minulostí, a to s literární minulostí: ta musí trvat. Tu je třeba sbírat, kanonizovat a ochraňovat. Proto se v Alexandrii rodí také nová disciplína – filologie.
Velké knihy zůstaly v minulosti. Za lehkostí alexandrijské literatury je však vždy skryta tíže kulturní minulosti, tíže UČENOSTI, kterou se dobrovolně zatěžkávají tito básníci, aby prokazovali své mistrovství v jejím nevyzpytatelném dávkování, rozvíjení, parafrázování, variování a opětovném ukrývání. Svým důrazem na formu, svou hravostí, svou pyšnou exkluzivitou, svým lartpourlartismem i svou na odiv stavěnou učeností je tak alexandrijská literatura prvním dokonalým případem oné tendence trvale přítomné v evropské kultuře, trvale se střídající s klasicismem, kterou Gustav René Hocke nazval MANÝRISMEM.
„Věk úzkosti“: Alexandrie spekulací
Místo literární Alexandrie mluvila od prvního dopátého století jiná Alexandrie, Alexandrie nábožensko-filosofických spekulací. Nikde jinde než v Alexandrii nemá lepší oprávnění křesťanská legenda o svaté Kateřině Alexandrijské, ženě, která všechny mudrce přehádala a stala se ve středověku patronkou filosofických fakult.
Druhá Alexandrie je na první pohled naprostým protikladem první: tam báseň, tady spekulace. Tam okázalé „ničeho-neřešení“, tady touha po pevném, všezahrnujícím systému. Tam prožívání okamžiku, tady meditace o věčnosti. Tam realistická tělesnost, tady shoda všech škol na primátu ducha a podřadnosti těla; diskuse se vede leda o tom, jak radikální má odmítnutí těla být. Órigenovo řešení problému za pomoci nože je extrémem, vypovídajícím o obecné mentalitě doby a místa.
Pohanští, židovští, gnostičtí i křesťanští autoři druhé Alexandrie psali řecky. Ke sklonku této epochy nicméně přichází ke slovu a dokonce k jazyku onen původní, egyptský živel. Křesťanství dodalo impuls národnímu obrození autochtonních Egypťanů, zvaných nyní Koptové, stejně jako národnímu obrození dalších „okrajových” národů řeckojazyčné oikumeny: Syřanů, Arménů a Etiopanů. Radikalitě koptského mnišství porozumíme teprve tehdy, když v jejím zuřivém odporu vůči „světu“, vůči dobové kultuře a civilizaci rozpoznáme i odedávný egyptský odpor vůči kultuře a civilizaci řecké: proti zkaženému civilizačnímu světu alternativní „nový svět“, proti Alexandrii – poušť!
Koptové se dočkali naplnění starých egyptských proroctví: padla Alexandrie, stará „Rakotis“, padla řecká kultura v Egyptě a v celém helénistickém světě. Přišli Arabové.
Mezičas: Alexandrie zruinovaných ruin
První i druhá Alexandrie žily samozřejmě dál jako součást celoevropské kultury. První v erotických, bukolických, pikareskních, ironických, sentimentálních, manýristických a lartpourlartistických živlech evropského umění od středověku až po neoklasicismus. Druhá v křesťanské teologii katolické i pravoslavné, ale od renesance rovněž v obrozeném gnosticismu a hermetismu. Samo jméno „Alexandrie“ přitom padalo jen málokdy, o větší znalosti kontextů první i druhé epochy nemluvě. „Alexandrie“ se zjevovala jen tu a tam jako exotické pojmenování bez bližší představy, jako pars pro toto „Egypt“; viz Haendelovu operu Giulio Cesare in Egitto, věru evropské dílo, napsané roku 1724 o římském hrdinovi na italský text německým skladatelem v Londýně.
Skutečná Alexandrie mezitím upadla v naprosté zapomenutí. Když se tam roku 1798 vylodil Napoleon se svými vojáky, nalezl arabské městečko o několika tisících obyvatelích a nekonečné pole ruin. To by ještě nebylo tak zlé. Jsou mnohá antická města, která nejsou než pole ruin s nějakým bezvýznamným novodobým městečkem na okraji, a jsou to města právě proto velevýmluvná: italská Aquileia, řecký Korinth, syrská Palmyra, jordánská Gerasa, palestinská Kaisareia Přímořská… Jsou jiná pole ruin, která si dokázala uhájit uvnitř moderní zástavby svůj autonomní prostor a svou důstojnost: Athény, Řím. V Alexandrii se však stalo v 19. století něco strašlivého, kriminálního, neodpustitelného: moderní velkoměsto vzniklo přímo na místě antického města, zcela bez ohledu na ně. Kulturní historikové moderní Alexandrie, o nichž vzápětí promluvíme, zaznamenávají jednohlasý nářek: „Tady není nic vidět!“ „Tady nic není!“ Na místě staré Alexandrie stojí moderní město téhož jména, které pohřbilo to staré důkladněji a definitivněji, než by dokázal písek či moře. Alexandrie nejenže není v Egyptě: Alexandrie není vůbec nikde.
Konstantinos Kavafis: Alexandrie, město paměti
A tehdy, když byla Alexandrie obnovena a tím ztracena, se z nové Alexandrie ozval hlas – hlas Konstantina Kavafise. Spontánní výšleh řeckého ducha? Obnova řecké kultury z ní samé? Důkaz kontinuity mezi starořeckou a novořeckou literaturou? Kdeže! Kavafisovská biografie a literární historie odhalily, že i to je rafinovaná autorská stylizace. Předně, v Alexandrii neexistovala vůbec žádná kontinuita řecké komunity. Po té staré bylo dávno veta a tu novou pozval do Alexandrie až Muhammad Ali, aby tam pomáhala při rozvoji města coby obchodního centra. Kavafisova rodina pocházela z Cařihradu a předtím dokonce od arménských hranic. Konstantinos Kavafis se sice narodil v Alexandrii – ale už tam měl anglickou chůvu, dětství strávil v Londýně, řecky prý mluvil už navždy s oxfordským akcentem a se sourozenci komunikoval jen anglicky, a co pro poezii nejpodstatnějšího: první náčrty svých básní psával anglicky a teprve v definitivní verzi je překládal do řečtiny.
Kavafis je tedy ve skutečnosti Evropan, Angličan řeckého původu, poddaný britského impéria, vychovaný evropskou a speciálně anglickou filhelénskou kulturou. Bez evropské vědy by se nedověděl nic o helénismu, o prvoalexandrijské mentalitě ani o helénistických žánrech – o elegiích, epigramech a mimech, jejichž převtělením jsou jeho básně. Bez anglické a francouzské romantiky a dekadence by nenašel způsob a zřejmě ani odvahu, jak mluvit o své homoerotické inspiraci: řeckopravoslavná kultura jeho předků mu v tom věru mnoho pomoci nemohla. Kavafisova příslušnost k řecké literatuře i jeho sebedefinice coby „alexandrijského básníka“ tedy není žádnou daností, nýbrž jeho VOLBOU, další součástí jeho životní a básnické stylizace, zřetelně inspirované anglickými a francouzskými dekadenty. Oni unikali před profánností do světů dandyovských, opiových, katolických, orientálních a jiných – on unikl „domů“, do řeckého jazyka, do prezentace sebe coby „posledního alexandrijského básníka“. Stejně dobře, ba snáze by se mohl stát básníkem anglickým. Není také náhodou, že se k němu dříve hlásili angličtí než řečtí literáti a že ho dnes anglická literatura bere fakticky za „svého“.
Kavafisovo dílo je dokladem, jak evropské filhelénství znovuzrodilo Řecko. Že největší básník novořecké literatury spojil svůj lidský i poetický osud s místem bez řecké kulturní kontinuity, s jedním z ostrůvků „Řecka mimo Řecko“ (marně ho přátelé zvali k přesídlení do Athén!), má svou logiku: ne reálné Řecko, ne jakékoliv reálné řecké město, ale básnická vize města, město vytvořené z paměti, město vytvořené z řeckého jazyka, z řeckých žánrů a z „řecké“ erotiky, je nejčistším, nejlegitimnějším plodem evropského filhelénství.
E. M. Forster a Lawrence Durrell: Alexandrie, město nového mýtu
Kavafis se stal mýtem pro komunitu alexandrijských Řeků. Co je však podstatnější, stal se mýtem pro evropské intelektuální elity, přijíždějící do Alexandrie, aby se s Kavafisem setkaly – buď s ním osobně, nebo pak později „alespoň“ s místy, kde žil a která jsou jeho přítomností sakralizována. Roli zvěstovatelů nového mýtu sehráli dva angličtí spisovatelé: E. M. Forster a Lawrence Durrell.
Nálada je vůbec to nejpodstatnější, co spojuje dva tak rozdílné autory a jejich knihy v tak rozdílných žánrech, co je napojuje na Kavafise, co oni sami míní pod pojmem „alexandrijský“: ona LEHKÁ směs rozmarnosti a zármutku, slasti a melancholie, sentimentality a ironie, která skutečně dobře odpovídá městu, v němž se kdysi zrodily žánry epyllia, idyly, epigramu a mimu – modernímu městu, o němž Forster i Durrell v Kavafisových stopách věří (nebo: literárně se stylizují věřit), že je přímým pokračováním města starověkého. Ona směs, která není žádným systémem, která jím být nemůže, neboť na to je příliš proměnlivá, příliš prchavá. V dalších rozměrech se Forster a Durrell společně odklánějí od původní Kavafisovy vize Alexandrie, respektive vedou ji společně dál:
1/ Kavafis žil jen uvnitř řecké komunity v Alexandrii a jen řeckou diasporu zde a všude na Blízkém východě popisoval a oslavoval. F + D si naopak všímají kosmopolitnosti města starého i nového. Mnohonárodnost je u nich zásadním příznakem Alexandrie: Židé, Koptové, frankofonní Levantinci, Britové a samozřejmě Arabové. Ti však, třebaže je jich ve skutečném městě tak mohutná většina, až na posledním místě. E. M. Forster je proklíná coby fyzické viníky pádu a duchovní viníky zpustnutí staré Alexandrie, Durrell jim přiděluje jen role statistů svého košatého příběhu. Byla-li pro Kavafise Alexandrie součástí „Řecka mimo Řecko“, pro F + D je Alexandrie součástí „Evropy mimo Evropy“: jako evropské město U Egypta.
2/ Kavafis napojuje třetí, moderní Alexandrii přímo na první, helénistickou, kdežto druhou, spekulativní, vidí jako protiklad obou. F + D vidí tuto triádu spíše „hegeliánsky“, „dialekticky“: první, smyslná Alexandrie byla tezí, druhá, duchovní, byla antitezí, třetí je syntézou.
E. M. Forster vidí pokusy o syntézu mezi smyslností a duchovností dokonce v samotné druhé Alexandrii, speciálně v díle Klémenta Alexandrijského: „půvab Řecka [připadal] jako docela dobře slučitelný s milostí Boží.“ V původním znění citátu si hraje s podobností slov „graciousness“ (půvab), „Grace“ (milost) a „Greece“ (Řecko). Není to hraní nicotné: za prvními dvěma anglickými slovy skrývá se latinské „gratia“ a za ním řecké „charis“, které skutečně značí „milost“ i „půvab“. Na dvojznačnosti pojmu „charis“ založí pak, zcela nezávisle na anglické „alexandrijské“ tradici, svůj mohutný německý systém „teologické estetiky“ Hans Urs von Balthasar. Forster je však Angličan a žádný systém nebuduje. Jen naznačuje, že by takový systém mohl existovat – neboť ZKUŠENOST, empirie, k této možnosti vede.
Lawrence Durrell nakládá s trojjedinou Alexandrií podobně. Jeho hrdinové svými propletenými životy a těly i svými paradoxními komentáři k těmto propletením naznačují, že erotismus a duchovní spekulace se od určité roviny výše nejen nevylučují, ale dokonce navzájem podmiňují a potencují. Jeden z hlasatelů tohoto podmiňování a potencování v románu, postava jménem Balthasar (tajemná shoda jmen! „Teologická estetika“ H. U. von Balthasara začala vycházet až dlouho po Alexandrijském kvartetu!) kolem sebe sdružuje kroužek ctitelů sofistikovaného duchovna – tentokrát to však už není žádná verze křesťanství, nýbrž židovská kabala – a současně se oddává smyslnosti. Balthasar ani nikdo z vypravěčů ovšem nevyloží, JAK má smíření obou principů probíhat a CO vykládá Balthasar svým zasvěcencům o kabale a erótu. Naštěstí. Neboť tušíme, že byv vyložen, ukázal by se takový systém běžným okultním blábolem, jak už tak esoterické, natož esotericko-erotické systémy bývají blábolivé. Všechny postavy se však chovají, jako by se tímto systémem řídily, nebo ještě spíše, jako by instinktivně znaly a sdílely to, co bylo PŘED jakýmkoli systémem – totiž onen duchovní způsob prožívání erotiky, duchovní hodnotu milostné zkušenosti samotné. A to je koneckonců kavafisovské.
3/ Kavafisova řecká Alexandrie je město odedávné, trvalé a věčné. Ve Forsterově i Durrellově vizi kosmopolitní Alexandrie je zakomponován prvek odcházení, pomíjení, loučení. Proto tedy E. M. Forster v obou svých „alexandrijských“ knihách cituje tutéž Kavafisovu báseň Bůh opouští Antonia. Durrell líčí odcházení Alexandrie během druhé světové války (třebaže se fronta zastavila těsně před ní, u El-Alameinu) – ale Forster vnímá odcházení Alexandrie už o čtvrtstoletí dříve, už po první světové válce: V doslovu k novému vydání svých esejů Pharos and Pharillon si stýská, jak při své druhé návštěvě nalezl Alexandrii tak změněnou, že ani nenašel cestu z nádraží. „Odcházení“ je však ještě hlubší jev. Je to trvalý konstitutivní prvek moderní Alexandrie, zakódovaný v samém jejím vzniku. Všechno pomíjí – tak uzavírá E. M. Forster obě své knihy – jen nebe, moře a vítr zůstává od dob homérského krále Menelaa, prvního návštěvníka ze severu, „z Evropy“…
Reálný konec třetí Alexandrie nastal těsně předtím, než Durrell začal psát své alexandrijské romány, a to z důvodů zcela prozaických, politických: roku 1956 se britská a francouzská vláda pokusila vojenskou intervencí zabránit Egyptu ve „znárodnění“ Suezského průplavu. Důsledkem debaklu byl pak nucený exodus všech Britů i Francouzů a vzápětí i Židů a dalších „cizích“ komunit z Egypta; v Alexandrii setrvala jen maličká komunita Řeků. Alexandrie jakožto kosmopolitní město zanikla. Hůře. Stalo se s ní totéž, co s Alexandrií starověkou: na jejím místě zůstala jen „Iskandaríja“, nesrozumitelné, nepochopitelné město arabské. Jak si ještě dávno před rokem 1956 stýská jedna z Durrellových postav: „Nás, cizí společenství, se vším, co jsme tu vybudovali, postupně pohlcuje arabská, muslimská záplava.“ Jak, už coby hotový fakt, konstatuje kronikář moderního alexandrijského mýtu Michael Haag: „Dnes už město není U Egypta, ale V Egyptě, město kulturně uniformní.“
Obranou proti pociťovanému i reálnému pomíjení fyzické Alexandrie je důraz na to, že pravá Alexandrie je ta duchovní, ta neviditelná. Forster užívá (speciálně pro Alexandrii spekulací) termínu „duchovní město“, Kavafisův biograf Robert Liddell „nereálné město“, Michael Haag „město slov“ a „město paměti“. V doslovu k Forsterovu „bedekru“ Haag vzpomíná, jak on sám, když přijel do Alexandrie a žádný knižní průvodce nebyl k dispozici, si koupil první díl Durrellova kvartetu a poznával město skrze román… Moderní Alexandrie žije v literatuře jakožto mýtus o městě, které je vytvořeno v literatuře.
Odtud lépe rozumíme, proč budovatelé i šiřitelé alexandrijského mýtu tolik zdůrazňují, že viditelná Alexandrie je nejen nepodstatná, ale vlastně vůbec není! To jest: Není tu nic podstatného k vidění, nic, co by viditelně ukazovalo na kontinuitu starého a moderního města. Od doby Forsterovy i Durrellovy přibylo výsledků archeologických průzkumů i pokusů „ukotvit“ staroalexandrijské legendy v konkrétních lokalitách. Navzdory konkrétním starým památkám, navzdory šťastným či méně šťastným moderním pokusům obnovit či nějak nahradit staré památky však v jazyce alexandrijského mýtu stále platí kanonický výrok orákula: „V Alexandrii není nic vidět.“ „Celá Alexandrie je v literatuře.“ Literatura tedy zase jednou zvítězila nad realitou. Literatura zproblematizovala smysl cesty do Alexandrie, kdyžtě tak vehementně praví: Je to fascinující místo, kde nic není.
Autor je pedagog a literární historik.
Ukázka z knihy Řecké nebe nad námi a antický košík. Studie ke druhému životu antiky v evropské kultuře, která vyjde letos v nakladatelství Academia.