První hodinu nedělního debatního pořadu České televize přisliboval rezolutně ministr kultury tolerantní rozdiskutování všelikých problémů naší doby za sousedského tlachání i škorpení s předsedou KSČM i panem biskupem. Protivník hodný toho jména přišel až s tématem památkové péče v podobě historika umění profesora Mojmíra Horyny z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Odborník prostřednictvím obrazovky stanul tváří v tvář(e) politikovi, kterého bodrá lidovost souznějící s kulturním naladěním většinové společnosti vynesla na vrchol žebříčků popularity. Ať už si o úrovni této kulturnosti, kterou ministr svou osobou posvěcuje, myslíme cokoli, jeho veřejná obliba vyjevuje obecnou potřebu kultury jako takové či spíše přiznání kulturnosti jako podmínky uceleného bytí. Přes veškerý pokles měřítek ji obec cítí jako životní nutnost a v osobě žoviálního maloměšťáka učiněného ministrem uvítala nejsnazší cestu k ujištění, že jí nebude zcizena. V tomto ohledu byl volební kalkul sociální demokracie přesný. Že však hra právě na takto pokleslou kulturní strunu našeho bytostného rovnostářství může v horizontu dlouhodobějším přinést závažné následky pro celé společenství, naznačila právě reality show rozdiskutování problému v páně Jandákově pojetí.
Trpělivý divák se u kávy dočkal nejen bleskového odhození dobrácké masky a výbuchu nekontrolovaného vzteku na názorově nezávislého intelektuála (přiznaného voliče ČSSD v posledních volbách) ještě před dokončením jeho argumentace, užil si nejen titulování prorektora Univerzity Karlovy despektivním „pane Horyna“, ale byl dokonce v přímém přenosu svědkem jeho odvolání z řízení poradního orgánu ministerstva spolu s bohorovným ujištěním na vysvětlenou, že takových odborníků je. (Není, pane Jandák.) Ve výkonně-mocném vítězslavném finále se hřímající Triumphans s divákem podělil o své rozhořčení a nepřímo naznačil, kdo jsou ti „oni“, kteří se mu snaží „podpasovkami“ bránit v ohlídání peněz daňových poplatníků.
Ta ukázka výkonu moci v praxi je víc než znepokojivá a vzhledem k typové oblibě takovéhoto politika u značné části české veřejnosti dokonce nebezpečná. Obrací se k horší stránce českého rovnostářství a rozdmychává zakomplexovanou zášť vůči vzdělancům, kterou účinně zasil minulý režim, opíraje se navzdory marxistické ideologii nikoli o proletáře, ale o mentalitu maloměšťáka, z něhož se působením reálného socialismu pohříchu stal většinový český volič. Rovnostářství má naštěstí v sobě nemenší potenciál pozitivní, který lze aktivovat, je-li k tomu vůle. Umožňuje například výrazným intelektuálům a aristokratům ducha projít v době nesvobody manuálními profesemi po boku proletářů bez újmy na vnitřní integritě a poté se bez problémů a bez povyšování vřadit nazpět do badatelských a vzdělávacích struktur. V konfronta ci pana Jandáka s profesorem Horynou došlo vlastně ke střetu těchto dvou pólů češství a z obou pánů to byl intelektuál Horyna, kdo patnáct let fyzicky prováděl stavebně-historické průzkumy ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v době, kdy se zárodek příští „lidovosti“ co malý český Rosenkranz v princově svitě koňmo vyhýbal hodinám slušného chování v nejoblíbenější (jak jinak) české filmové pohádce z dob normalizačních. A je příznačné, jak se ony dva nesouměřitelné druhy aristokratičnosti v dotyku s lidovostí po dvaceti letech promítly do fysis aktérů. Také zde realita skýtá svědectví stejně fascinující jako sociologické sondy sběrných dokumentů Heleny Třeštíkové, mapující manželský život téhož období. (O nich viz esej na s. 12–13.)
Oscilujeme vlastně neustále mezi realitou a nostalgií po mýtu ve starém hávu, tedy po „královské“ pohádce, na niž eventuálně dosáhne český Honza. Vyjasněme si tedy pojmy. Zatímco Jandákův předchůdce Pavel Dostál vyrostl z ministra v některých ohledech operetního rozměru v rytíře bez bázně a hany, který se popasoval se smrtí a ze zápasu vyšel se ctí jako identifikační vzor, provedl Vítězslav Jandák opačný pohyb: od hraného (předstíraného) mladého aristokrata ve filmové roli sestoupil k neméně předstírané lidovosti jasně maloměšťáckého rozměru, a nastal-li tu vůbec nějaký vzestup směrem k pomyslnému trůnu, pak jenom k trůnu krále Ubu, který je bohužel ze všech rolí tou nejméně předstíranou. (Na její herecké zvládnutí by někdejší knížátko bývalo nesmělo tak usilovně utíkat před svým filmovým preceptorem Libíčkem.) Úloha skutečného českého Honzy zůstala neobsazena, protože Mojmír Horyna v sobě nemůže zapřít šlechtice ducha. Pokud mu v tomto theatru přece jen připadla role úměrná jeho pohádkovému jménu, pak toho, kdo ve chvíli rozhodující volby neomylně sáhne po nevzhledném koníkovi s obyčejnou ohlávkou.
Nepodceňujme mýty a nezapomeňme jim naslouchat. Možná že se tomu začínáme znovu učit právě prostřednictvím dokumentárních příběhů, které se skládají v osudy, jejichž pravdivá nepravděpodobnost by neprošla sítem klasicistní uměřenosti. Znovu si na nich ověřujeme svou schopnost rozeznávat pravé hodnoty od nepravých, a tedy i chovat úctu k pravé vzdělanosti: ta našemu společenství nebývala zatěžko, dokud jsme nepozapomněli, že kultura má stejný základ jako poctivé vzdělávání půdy, které je synonymem zušlechťování. Půda i společnost mají dozajista schopnost regenerovat, důkazem toho mohou být i projevy účinné mravnosti, k nimž bezejmenný televizní národ podnítily zmíněné příběhy. Je na nás, abychom tuto regeneraci pokud možno urychlili. Vězme, že ministři jsou nahraditelní, každý skutečný vzdělanec je však jediný svého druhu. Při prodlužování současného stavu by mu pro dobro všech brzy bylo lépe v resortu ochrany životního prostředí.
Autorka je romanistka. Působí na FF UK.