Po úspěšném vyřešení kauzy uprchlého miliardáře Radovana Krejčíře, uplácení poslance Kořistky a rozkrytí spojení organizovaného zločinu s mocí soudní v případu soudce Berky se policie rozhodla zlikvidovat dalšího kostlivce ve skříni. Nejtemnější období vrcholového sportu u nás bude brzy zbaveno tajemství. Komunistický režim podporoval doping ve sportu. Důkazy o tom má k dispozici Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV).
Probíhá vyšetřování,“ naznačuje major Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Ilja Pravda, který má případ dopingu na starosti. ÚDV ale před soud žádného funkcionáře, lékaře ani sportovce nepožene. „Zabýváme se tím proto, abychom doping v socialistickém sportu zmapovali. Vyšetřování by mělo vyústit v publikaci,“ říká Pravda. K pátrání se rázně připojil i Antidopingový výbor ČR. „Chystaný sborník by měl popsat, kde to začalo, kdo byl iniciátorem, jaká byla role politického systému a kdo byly takzvané oběti,“ vysvětluje jeho ředitel Jaroslav Nekola.
Odhalení dávno odhaleného
Veřejnost se má podle majora koncem roku na co těšit. Jen není zřejmé, co se to vlastně chystá odhalit. Každý, kdo dění ve sportu alespoň trochu sleduje, se může sám, z volně dostupných zdrojů a bez jakékoliv pomoci policie, dozvědět to, co už ostatně dávno ví. Po vzoru NDR a dalších socialistických států byl i u nás na začátku osmdesátých let odstartován utajovaný program státem řízeného dopingu vybrané skupiny vrcholových sportovců.
Celou akci inicioval tehdejší předseda ÚV ČSTV Antonín Himl, který dopisem ze dne 13. 8. 1982, adresovaným vedoucímu společenských organizací při ÚV KSČ L. Procházkovi, požádal o zřízení tajné laboratoře a specializované komise pro podávání dopingových prostředků. Ministerstvo zdravotnictví tímto úkolem pověřilo Ústav národního zdraví pro vrcholový sport (ÚNZ VS) v Praze na Letné, v jehož čele tehdy stál docent Pavel Stejskal. Cílem projektu bylo ověřit účinky minimálních dávek anabolických steroidů na sportovní výkonnost a pokusit se nalézt pro organismus neškodné látky, charakteru například větvených aminokyselin, které by měly podobný účinek jako anabolika. Na realizaci projektu se podílely desítky prominentů komunistické nomenklatury, lékařů, biochemiků i příslušníků Státní bezpečnosti. O výběru sportovců pro zařazení do specializované péče rozhodovaly trenérské a funkcionářské špičky jednotlivých sportovních svazů. Kritériem byla výkonnost a dosažení věku osmnácti let. Vybraní sportovci byli schvalováni oddělením vrcholového sportu ÚV ČSTV, celý akt byl završen společným jednáním sportovce, jeho lékaře, trenéra i zástupce svazu a podpisem souhlasu. Přestože sportovci nebyli k účasti na dopování přímo nuceni, případné odmítnutí v praxi znamenalo ukončení jejich kariéry. Vedení ÚV ČSTV totiž přijalo v roce 1986 usnesení, aby sportovci, kteří tuto pomocnou ruku odmítnou, byli s okamžitou platností vyřazeni z reprezentace.
Státem organizované podávání dopingu skončilo v roce 1988. O čtyři roky později vydal antidopingový výbor souhrnnou zprávu, ve které vyjmenoval všechny lékaře i funkcionáře, kteří se na dopování podíleli, a navrhl vyvodit jejich konkrétní odpovědnost. Českému olympijskému výboru a sportovním svazům doporučil, aby „uvedené osoby, pokud se činnosti v tělovýchově samy nevzdaly, ze svých řad vyloučily, v budoucnosti nepověřovaly činn ostí ve sportovních kolektivech a zabránily jim tak uplatnění poznatků o podávání dopingových prostředků“. Zúčastněným sportovcům navrhl udělení amnestie a nabídl jim provedení kontrolního lékařského vyšetření. V případě, že by se prokázalo poškození jejich zdraví v příčinné souvislosti s užíváním anabolik, vyzval je k podání trestního oznámení na osoby, které jim zakázané látky podávaly.
Ideologii nahradil ekonomický tlak
Po uplynutí čtrnácti let je zajímavé se poohlédnout, jak dalece se doporučení antidopingového výboru podařilo realizovat. Nikdo z více než stovky sportovců zařazených do systému specializované péče nevyužil možnosti lékařské kontroly zdravotního stavu, ani jediný nepodal trestní oznámení vůči konkrétní osobě. Motorem vrcholového sportu je i dnes používání zakázaných látek. Jen motivy ideologické byly nahrazeny drtivým tlakem ekonomickým. Veřejnou poptávku po úžasných výkonech za hranicí lidských možností ani dnes nedokážou sportovci uspokojit jinak než hledáním a používáním různých podpůrných metod a prostředků. Je naivní se domnívat, že jsou v tom sami. Nejúčinnější metody dopingu by nikdy nebylo možné realizovat bez účinné pomoci lékařů, biochemiků a sportovních funkcionářů. Ti všichni parazitují na úspěších sportovce a okázale od něj dávají ruce pryč ve chvíli, kdy je přistižen dopingovou kontrolou. Organizovaný doping má tak i dnes pokračování. Jen stát nahradily podnikatelské skupiny, které velice rychle pochopily, jak velké peníze se ve sportu točí.
Stále stejní lidé
V mnoha případech se jedná o stejné lidi, kteří se podíleli na dopování sportovců v období hluboké totality. Fungují dál jako lékaři reprezentačních sportovních celků, vrcholoví funkcionáři svazů i pracovníci antidopingových struktur. Často jde o lidi, jejichž jména figurují i v Cibulkových seznamech spolupracovníků StB. Je jen stěží uvěřitelné, že by se jejich výsadního postavení nějak dotklo vyšetřování ÚDV. To, co je ale pro autory chystané publikace a pro veřejnost pravděpodobně největším magnetem, jsou jména sportovců zařazených tehdy do programu státem organizovaného dopingu. Nejsou to však oni, kdo vytvořil nemravný systém plodící dopingové aféry. „Jen“ více či méně dobrovolně přistoupili na jeho nepsaná pravidla.
Rád bych věřil, že cílem vyšetřování ÚDV není skandalizace sportovců, nýbrž seriózní zdokumentování tohoto období a vyvození odpovědnosti vůči těm, kteří doping organizovali. Vůči těm, kteří ovládali vrcholový sport tehdy a ovládají jej i dnes. Vylití špíny na hlavy sportovců by bylo tím nejméně šťastným výsledkem vynaloženého úsilí. Dnes však major Pravda připouští, že „pro některé sportovce bude zveřejnění možná nepříjemné“.
Autor je lékař a bývalý dopingový komisař.