Syriana
Režie Stephen Gaghan, 2005, 126 min.
Film pojmenovaný podle diplomatické hantýrky washingtonských mocných – Syriana je termín užívaný pro hypotetické americké partnery z řad blízkovýchodních zemí – se elegantně zařadil po bok loňských oscarových kandidátů, neboť všechny charakterizovala jistá dávka skepse vůči dominantnímu politickému postavení Spojených států. Snímek se nese v tradici politických dramat sedmdesátých let, protože za změtí příčin a následků nehledá konkrétního viníka, ale spíš rozkrývá praktiky naftařského průmyslu, napadá systém a obrací se ke každému jednotlivému divákovi s výzvou k osobní akci. Syriana rozšiřuje pole působnosti Stephena Gaghana, scenáristy žánrově i tematicky spřízněného filmu Traffic – nadvláda gangů (nafta a drogy pašované přes Mexiko coby výsostně americké náměty), ovšem tentokrát si scénář napsaný podle knihy Nevidět zlo bývalého agenta CIA Roberta Baera sám převedl na plátno. A u žánrového souznění to zdaleka nekončí; Syrianu zdobí i skoro shodná vyprávěcí konstrukce, v níž se střípky nechronologického děje v sobě navzájem odrážejí, stejně tak za realistickým, spíš do estetiky ruční kamery stylizovaným obrazem hledejme vliv předchozí spolupráce se Stevenem Soderberghem. Ostatně novou škatulku nezískal pouze samotný Gaghan, neboť George Clooney, oceněný za ztvárnění stárnoucího agenta CIA Oscarem, platí tímto za nového krále liberálního Hollywoodu.
Šárka Gmiterková
Intolerance
Režie D. W. Griffith, 1916, 163 min.
Zakladatelské dílo Davida Warka Griffitha je nezpochybnitelnou klasikou a monumentální Intolerance (1916) v něm ční jako úchvatný pokus koncentrovat v sobě jak rozmáchlé epické vyprávění s dodnes neuvěřitelnou výpravou, tak závažné myšlenkové poselství. Režisér se snaží oslovit diváky prostřednictvím čtyř paralelně se prolínajících příběhů z různých období historie lidstva (pád Babylonu, ukřižování Ježíše Krista, Bartolomějská noc a sociálně realistický příběh ze současné Ameriky). Griffithův polyfonní pohled na téma lásky a tolerance můžeme dnes možná vnímat jako lehce naivní a sentimentální, v období, v němž vznikal (kritika rasistických motivů ve Zrození národa, válka v Evropě), byl ale nesporným režisérovým pokusem nějak se vložit do běhu událostí. Na velikosti tohoto pokusu nic nemění ani to, že byl komerčně neúspěšný a svým způsobem zapříčinil Griffithův finanční krach. Intolerance letos slaví své devadesátiny a české DVD ji přináší v jedné z delších střihových verzí. Zvukový doprovod v normě DD 2.0 je doplněn českými titulky. I když obraz odpovídá svému stáří, překvapí určitě svou ostrostí. Na druhé straně vykazuje disk vadu konverze z normy NTSC, způsobující nepříjemný třas obrazu. Dočkáme se opraveného vydání?
Petr Gajdošík
Peklo / L‘Enfer
Režie Danis Tanović, 2005, 102 min.
Peklo je druhou částí trilogie Nebe – Peklo – Očistec, kterou společně s Krysztofem Kieslowským napsal Krysztof Piesiewicz. První části, Nebe, se v roce 2002 ujal Tom Tykwer, Peklo natočil v roce 2005 Chorvat Danis Tanović, který za svůj snímek Země nikoho získal Oscara. Peklo je příběh tří žen – sester – a jejich matky. Spolu se však, kvůli tajuplné minulosti, která je ve filmu pomalu odhalována díky další postavě, jež jim vstoupí do života, až na výjimečné události nevídají. Režiséra však více než tato minulost zajímají konkrétní osudy jednotlivých žen, jejich osobní život a zejména partnerské vztahy. Jednu ze sester podvádí manžel, ta nejmladší je zamilovaná do svého, o hodně staršího profesora, který však není schopen vzdát se své rodiny, a třetí sestra žije osaměle, jen pravidelně vyráží na vycházku s němou matkou. Obrazy z jejich života se prolínají s chladnou pravidelností a skládají se v příběh, zobrazující především vnitřní osamělost. Peklo je podařený film, který si nezadá s Kieslowského trilogií Tři barvy. Herecké výkony jsou výtečné (a herečky navíc nádherné), stejně jako dramatická hudba, dokreslující sdílené zoufalství všech tří žen, které si však musí každá z nich prožít sama. Bonusové materiály na disku bohužel nenajdeme.
Jiří G. Růžička
Tristan a Isolda / Tristan & Isolde
Režie Kevin Reynolds, 2006, 125 min.
Hned v úvodu se přiznám, že jméno režiséra Kevina Reynoldse pro mne není zárukou kvality ani dobré podívané. Jeho Robin Hood z roku 1991 je dobrý zejména pro fanoušky Kevina Costnera, zato Vodní svět je naopak dokonale znechutí. A ostatní díla (např. Rapa Nui, Hrabě Monte Christo) nevzbuzují téměř žádné emoce. Snad díky tomuto despektu mě zpracování staré keltské pověsti o zamilované dvojici, které doba a osud lásku nepřály, vcelku mile potěšilo. Především po stránce technické – tónování do chladné modři nebo kamera, která nemusí být nutně těkavá, aby znázornila dynamičnost. Výpravnost je bohatá natolik, aby upoutala, ale zároveň v ní částečně zaniká romantický cit. Právě jeho nedostatek je kamenem úrazu celého filmu. Herci své role zvládli v podstatě dobře, ale jestliže má být divák svědkem legendární lásky, příliš jim ji nevěří. Vášeň a touha je (že by tím tónováním?) příliš chladná, nepulsuje v postavách, natož v divákovi. Reynolds jako by se nechal strhnout možností vyprávět historický film (což se mu docela daří) a zapomněl na to, proč příběh Tristana a Isoldy dávno nespolkl čas. Dojem z filmu nezachrání ani film o filmu, záběry z natáčení, hudební klip či trailer. Je to škoda, kdyby toho režisér nechtěl dostat na plátno příliš mnoho, mohl být výsledek lepší.
Lukáš Gregor
Shogun Kunitoki
Tasankokaiku
Fonal Records 2006
Dárek Stevu Reichovi k sedmdesátinám? Kvartet patří k sympatické a schopné scéně finského „přátelského undergroundu“, která už si vydobyla mezinárodní renomé. Analogové klávesy jako by tu snily jednoduché matematické rovnice, měkce uložené do zvuku starých varhan. Hrát dnes minimalismus není možné, nemáme-li pro to dobrý důvod: jaký je ten zdejší? Shogunové dřív nechávali znít hudbu z počítačů Commodore, pojmenovali se podle PC hry. Jejich pulsující hudba návratných motivů zní, jako by odhalovali podvědomí přístrojů, které už jsou mnohdy na odpočinku. Neobávají se nasadit melodický motiv aaaa – eeee – gggg – cccc (to nejsou akordy, ale tóny), a ještě svou poetikou vytvářejí prostředí, v němž tato idea působí přiměřeně. Skupina patří ke generaci, kterou zajímá detailní, pozorný poslech: to ji odlišuje od generačních předchůdců, to dodává jejich ambientnímu naivismu punc jedinečnosti. Když už váháme, zda tu někdo jen nezapnul mašinky a neodešel, třískne do bigbítové soupravy živý bubeník. V gradaci skladby jako by se samy stroje také chtěly přidat k emotivní vlně, čímž dochází k přesycení zvuku. Recenzi na Shogun Kunitoki nutno psát ostražitě: Finsko je plné bohemistů a někteří jsou skupině blízci. O to líp: aspoň jsou nadějné vyhlídky na pražský koncert. Mladou finskou scénu lze docela vřele doporučit, vydavatelství Fonal (www.fonal.com) je ideální startovní bod.
Pavel Klusák
Faithless
To All New Arrivals
Sony BMG 2006
Britští taneční Faithless svým novým albem navazují na úspěšnou frontu desek Reverence (1996), Sunday 8PM (1998), Outrospective (2001) a No Roots (2004). Řada pokračuje bilancujícím výběrem Forever Faithless a koncertním DVD Live At Alexandra Palace. Novou desku ohlásil hypnoticky zasněný singl Bombs, který se na první poslech spolu s Last This Day jeví jako jedna z nejefektnějších skladeb desky s hitovými ambicemi. Trio Sister Bliss, Maxi Jazz a Rollo Armstrong nabízí posluchačům svůj typický zvuk a rytmy elektronických šamanů spolu s hypnoticky katarzními plochami. Jenže: desce škodí zejména přílišné opakování motivů, které nemají takovou sílu, jakou tvůrci zřejmě předpokládali (řeč je hlavně o vyloženě banální dvouminutové Nate‘s Tune). Jako klišé působí nasamplovaný dětský hlas na konci Spiders, Crocodiles and Cryptonite, který je zřejmě důsledkem relativně čerstvého mateřství ženské části kapely. S novým albem Faithless nepřichází žádná hudební revoluce, kvalita jednoduché, ale výrazné melodičnosti je značně nevyrovnaná. Při druhém třetím poslechu sedmdesát procent nudy. Škoda.
Jan Červenka