Ad Komparatistika do roka a do dne a minirecence Světa literatury (A2 č. 48/2006)
A2 kulturní týdeník otiskl v jednom čísle článek Katky Volné a zprávu Roberta Ibrahima o komparatistice na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Příležitost k tomu poskytlo poslední číslo časopisu Svět literatury (34/2006), kde je publikováno šestnáct vystoupení z kolokvia, které v únoru letošního roku uspořádala redakce SL spolu s oddělením komparatistiky v Ústavu české literatury a literární vědy na FF. Je potěšující, že se týdeník A2 vrátil k otázkám, kterým na podzim roku 2005 při reorganizaci komparatistiky poskytl poměrně značnou publicitu, a že tak učinil věcným způsobem. Nicméně si myslím, že pohled obou autorů na tuto jistě spornou otázku nebyl dosti vnímavý.
Na rozhodování o reorganizaci jsem se nepodílel, proto se o způsobu, jakým byla provedena, nemohu vyjadřovat: připouštím, že měla být uskutečněna průhledněji a že se členy pracoviště měla být projednána jejich pracovní (i životní) perspektiva. Výsledek tohoto rozhodnutí však pokládám za pozitivní: komparatistika jako obor nebyla zrušena (jak se tehdy veřejnosti sugerovalo) – byla organizačně převedena na katedru české literatury, která je tradičně střediskem teoretických studií, a komparatistika se akredituje jako navazující magisterské studium, otevřené absolventům bakalářského studia některého z konkrétních filologických oborů, resp. více oborů. Těžko něco namítat proti tomu, aby komparatisté prošli takovouto průpravou.
Důležitější než návraty k někdejším rozhodnutím a snad i křivdám je však reflexe teoretických základů komparatistiky: teorie není planou hrou pojmů, každá disciplína se musí čas od času ke svým východiskům (ke svému smyslu) vrátit. Ani tak zdánlivě jasný obor jako „dějiny české literatury“ se nevyhne podobným úvahám (jak ostatně ukazují nedávné diskuse ve Tvaru, Hostu i v publikaci Vladimíra Papouška a Dalibora Turečka Hledání literárních dějin): filosofická diskuse posledních desetiletí rozhýbala pojmy jako „historismus“, „vývoj“, „národní literatura“, autorita spisovatele („smrt autora“), autorita (fixního) textu. Nemusíme přijímat teze vyslovované v těchto diskusích, ale musíme se vyrovnávat s námitkami proti mechanicky tradovaným pojmům. Tím spíše je taková reflexe na místě v komparatistice, jak podotýká ostatně i Robert Ibrahim, protože komparatistika nemá onen předběžně vymezený vnější okruh studia, jakým je například „české písemnictví“.
Srovnávací literární věda dospěla skutečně do stadia jisté krize: Claudio Guillén v předmluvě k novému vydání své knihy o komparatistice (Entre lo uno y lo diverso, 2006) konstatuje výrazné omezování srovnávacích studií na západoevropských univerzitách. Zdá se, že běžně praktikovaný program komparatistiky, jak jej před třemi čtvrtinami století definoval Paul van Tieghem (La littérature comparée, 1931), se vyčerpal. Van Tieghem rozlišil v komparatistice dvě oblasti zkoumání: studium binárních, především biograficky orientovaných vztahů mezi dvěma národními literaturami (Puškin a Byron, Jan Neruda a Heinrich Heine) a zkoumání širších kontextů, tzv. literaturu generální (příkladem může být jeho vlastní kniha o preromantismu v evropské slovesnosti). Biografické studium literárních vztahů bylo již běžným literárním dějepisem vstřebáno jako samozřejmé: kdokoliv se zabývá výzkumem konkrétních historických jevů ve slovesnosti, musí věnovat pozornost jejich mezinárodním souvislostem, speciální vědní disciplíny není k tomu potřeba. Otázky „generální literatury“ jsou sice dosud živé, ovšem po převratné knize Ernsta Roberta Curtia Evropská literatura a latinský středověk (1948, 1953) nabyly poněkud odlišné podoby: studium jednak sestoupilo k filosoficky formulovaným předpokladům (kategoriím) literárního tvoření, jednak analyzovalo stavební prvky (topoi) slovesného díla napříč tradičními historickými a biografickými spoji. Zdá se, že dnešní srovnávací studium se rozvíjí právě těmito dvěma směry. Na jedné straně jsou to sondy na hranicích duchovních kontextů, ovšem už nikoliv geograficky a regionálně vymezených, protože v současnosti se různé kultury prolínají v jediném prostoru, především v bujících megalopolích dnešního světa, ba dokonce v jediné osobnosti (je Nabokov autorem ruským, nebo americkým? je Milan Kundera autorem českým, francouzským, středoevropským nebo evropským?). Na druhé straně se ukazuje, že „komparatistika má skutečný a nezastupitelný smysl teprve jako místo dialogu vedeného po hlubších vrstvách uměleckého dění, v ložiscích samotné literárnosti, ve srovnávacích zkoumáních básnických a narativních gest, ve srovnávacích studiích metaforických systémů, odlišných modů imaginace a poetiky“ (z redakčního úvodu k 5. svazku Studií z komparatistiky, vydaných oddělením komparatistiky v letošním roce). Dalo by se říct, že prvý směr má blízko k „filosofii dějin“, druhý spíše k estetice. V tomto světle je zřejmé, že syntetický výklad dějin evropských literatur, jak pochopil úkol komparatistiky Václav Černý ve svých posmrtně vydávaných přednáškách, je samozřejmě užitečný, ale spíše shrnující a sekundární.
K těmto otázkám se vyslovovali účastníci diskuse na Filozofické fakultě, jejíž výsledky přinesl Svět literatury a jež inspiruje další vývoj komparatistiky jako studijního oboru. Nechápu, proč autoři příspěvků v A2 (mám tu na mysli především Katku Volnou) ponechali to nejzajímavější bez povšimnutí. Škoda, diskuse se mohla dobrat hlubších otázek.
Vladimír Svatoň