CD DVD

Betonová zahrada / The Cement Garden

Režie Andrew Birkin, 1993, 105 min.

Čtyři sourozenci ztratí nejdříve otce a brzy poté i matku. Smrt do jejich domu snad ani nepřišla – jako by tam byla stále. Nehostinné prostředí městské periferie, všudypřítomný prach, odcizenost. Aby sourozenci nebyli dáni do sociálního ústavu, pohřbí tajně matku ve sklepě a zalijí ji betonem. Vztahy a role mezi nimi pomalu procházejí proměnou. Nejstarší z nich, Jack a Julie, začínají cítit zodpovědnost za domácnost a za své mladší sourozence. Jejich nová funkce „rodičů“ se však promítá i do vazeb mezi nimi. Den po dni mezi nimi roste cit a zakázaná láska, osvobozující pro jejich duše, tragická pro jejich osudy. Scenárista a režisér Andrew Birkin upustil od možnosti ztvárnit vztah Jacka a Julie jako skandální. Dbá na jemné vykreslení krátkého časového úseku, kdy se čtveřice dětí ocitá předčasně za prahem dospělosti. Vyprávění úmyslně zpomaluje, jako by snad ani nechtěl příběh doříci. Dusné horké léto jde ruku v ruce s atmosférou zániku, který číhá za dveřmi. Filmový jazyk volí cestu úspornosti, pouhých náznaků, čímž napětí (z objevení matky, ale také citové a sexuální) neustále kulminuje. Závěr snímku je katarzí v pravém slova smyslu, dává hrdinům (i nám) pocit až jakéhosi transcendentálního osvobození, které se vznáší nad drsnou realitou.

Lukáš Gregor

 

Vzpoura / Jôi-uchi – Hairyô tsuma shimatsu

Režie Masaki Kobajaši, 1967, 127 min.

Snímek Vzpoura Masaki Kobajašiho patří ke klasickým dílům se samurajskou tematikou. Přináší až minuciózně propracované drama, příběh vzpoury stárnoucího samuraje Isaburiho (v tradičně expresivním projevu Toširo Mifuneho) vůči vrchnosti ve chvíli, kdy její požadavky překročí mez lidskosti a morálky. Tato meditace nad rolí povinnosti, morálky, pravdy, tradice a zejména skutečné lásky v životě jedince uchvátí použitím minimálních prostředků, které Kobajašimu stačí k budování napětí. Oproti očekávanému množství soubojových scén je totiž snímek překvapivě postaven především na interiérových rozhovorech a psychologickém vykreslení postav. Kobajašiho nezajímá ani tak sám čin, jako spíše jeho motivace, cesta k němu, okolnosti, které jej vyvolávají. V případě Vzpoury se tak pozastavuje nad otázkou, je-li ponechání si vlastní hrdosti a boj za ni ztrátou samurajské cti. Jde-li o neoprávněnou vzpouru proti tradici, anebo o vzpouru za vlastní důstojnost. Na DVD je film v dobrém obrazovém transferu 2.35:1 (anamorfní) s původním japonským zvukem v DD 2.0 a kvalitními českými titulky.

Petr Gajdošík

 

Směr smrt / Last exit

Režie John Fawcett, 2006, 97 min.

Tento kanadský televizní (!!) film nakonec vůbec není špatný. I když nejde o žádný thriller, jak proklamuje distributor, ale spíše drama „běžného“ dne. Dvě ženy se tu hned v úvodu srazí na silnici a příběh postupně odhaluje, co k této bouračce vedlo. Paralelně sledujeme osudy obou žen: jedna se musí starat o chlapce na vozíčku a k tomu stačit chodit do práce a žít svůj soukromý život, druhá je úspěšná zaměstnankyně reklamní agentury, která musí řešit problémy svých dospívajících dětí a živit rodinu, v níž otec nemůže najít práci. Obě jsou ve stresu a jednoho dne se jejich stres dostane až příliš rychle na povrch... Snímek tak trochu připomíná Volný pád, i když moc humoru tu nenajdete. Režisér používá rychlý střih, detailní záběry a roztřesenou kameru – prostředky, které pocity hrdinek přenášejí na diváka. Navíc se tu mísí několik časových rovin, které nás neustále znejišťují. Přesto tady ale něco nehraje. Pointa. Na začátku nám vypravěč řekne, že mnoho lidí v automobilech je vystaveno stresu, což může mít katastrofální důsledky. Je to tedy film namířený proti automobilismu? Nebo proti stresu? Kdyby režisér zůstal u portrétu „běžného“ dne dvou žen žijících v uspěchané době, vyzníval by film podstatně lépe. Jakési vyšší úmysly snímek zbytečně zatížily trochu povrchním kladením otázek po smyslu našich životů.

Jiří G. Růžička

 

Garfield 2 / Garfield’s A Tale of Two Kitties

Režie Tim Hill, 2006, 80 min.

Kreslíř Jim Davis vytvořil jedno z nejoblíbenějších mluvících zviřátek západní popkultury. Garfield drží rekord v Guinnessově knize za nejrozšířenější komiksový strip (vychází asi v 2500 novinách a časopisech). Garfield je líný, sobecký, obtloustlý oranžový kocour, který vlastní svého pána, nesnáší pondělky, miluje lasagne a okouzlil statisíce lidí svou ironií. Někoho napadlo úspěšné stripy zfilmovat. Podprůměrný výsledek vydělal po celém světě 200 milionů dolarů. A tak někoho bohužel napadlo natočit pokračování... Hlavní zápletku si scenáristé vypůjčili z knihy Marka Twaina Princ a chuďas. Ve filmu jsme však už výměnu dvojníků viděli mnohokrát lépe a vtipněji. Téměř každá rozehraná situace skončí pointou stejně banální, sešlou a nudnou, jako je Billy Conoly v roli prostého majetkuchtivého padoucha lorda Dargise. Přestože Garfield baví svými suchými hláškami guinnessovsky rekordní počty čtenářů, přestože mluví hlasem výborného komika Billa Murraye, který se evidentně snaží, filmový Garfield pobaví zřídka a málo. A přitom chybělo pouze trochu odvahy tvůrců a mohla z toho být klidně mírnější verze Orwellovy Zvířecí farmy. Vyskytuje se tu totiž mnoho líbezných zvířátek, která sice umějí Garfieldovi připravit lasagne, avšak ani průměrně náročného diváka nerozesmějí. Ve filmu o filmu vám Jim Davis představí osobně své kreslířské umění. Pro děti nabízí DVD hry, exkluzivní komiks a videoklip.

Milan Klíma

 

Gescom

MiniDisc

Warp/EMI 2006

Gescom je vedlejším projektem abstraktních elektroniků Alana Bootha a Seana Browna z Autechre. Oproti Autechre se sice tvorba Gescom nese v podstatně přímočařejším, tanečně-elektronickém duchu, avšak jednou nahrávkou z tohoto stereotypu výrazně vybočili. Bylo jí album MiniDisc z roku 1998, které je historicky první hudební nahrávkou, vydanou pouze na stejnojmenném médiu. Tento čin měl být průkopnickým zlomem – formát minidisku v té době skýtal naději pro další vývoj hudebního průmyslu a byl potenciálním nástupcem kompaktního disku. Minidisk se však na trhu neujal a po osmi letech vychází nahrávka na CD. Album obsahuje 88 hudebních črt, z nichž některé nemají ani pět sekund. Netradiční stopáž i segmentace alba na množství krátkých a různorodých částí bylo součástí konceptu: MiniDisc by měl být přehráván v modu náhodného výběru a konečnou podobu alba tak měl sestavovat přehrávač pokaždé jinak. Hudební materiál se rozpíná od krátkých hlukových šumů přes zlámané a na kusy rozsekané smyčky, poslepované kolážovou metodou, až po pískavé glitchové smrště (Squashed to Pureness) nebo delší, ambientní plochy (Shoegazer či Fully). Tato hudební améba, která se svými nervózními rytmy neustále přelévá digitálním prostorem, drtivě útočí na smysly i výdrž jejích pozorovatelů. MiniDisc se díky svému vydání na CD ukazuje významným milníkem v historii experimentální elektroniky.

Karel Kouba

 

Bonnie ,Prince‘ Billy

The Letting Go

Domino Records 2006

Will Oldham, příležitostný herec a fotograf, na plný úvazek pak skladatel a zpěvák, vystupující od počátků 90. let pod vlastním jménem i pod několika pseudonymy, se ve svých písních snaží kombinovat severoamerický countryfolk a anglické písničkářství. The Letting Go je čtvrté album, které pustil do světa jako Bonnie ‚Prince‘ Billy. Úvodní skladba Love Comes To Me je silným milostným vyznáním, umocněným poklidnými smyčci a nepřeslechnutelným hlasem zpěvačky Dawn McCarthyové. Akustické kytary, smyčce, éterický ženský vokál, pomalé bicí, skromné, ale přesné perkuse provázejí Billyho, který zpívá výjimečně sytým a celistvým hlasem. Nejvýrazněji Billy promlouvá svými křehkými, melancholickými texty v písních Strange Form Of Life, Big Friday a v podmanivé Then The Letting Go. V další milostné baladě Lay and Love, trudnomyslné, dramaticky uchopené The Seedling a v krátkém ekologickém blues na téma globálního oteplování, nazvaném výstižně Cold and Wet, je zas nejvíce slyšet zásah islandského producenta Valgeira Sigurdssona, který stál u zrodu posledních hudebních počinů Björk nebo Sigur Rós. Je to však zásah velice křehký, citlivý a rozvážný, nesnaží se o originalitu za každou cenu, naopak, dokonale zachovává celkovou trpkosladkou náladu Billyho písní. Závěrečná I Called You Back je pak vrcholem celé desky, s hladivou melodií a tím nejjednodušším textem, oproštěným od všech metafor.

Patrik R. Fibiger