Jsou dva způsoby, jak psát historii. Prvním je ambiciózní snaha rekonstruovat sociální, kulturní a institucionální skutečnosti. Dějiny se tak před námi objeví jako na mapě, podané srozumitelným a poučným způsobem. Druhý způsob je o dost skromnější a také osobnější. Historik se podobně jako archeolog prohrabává zbytky minulosti. Kniha Roberta Barnetta Lhasa: Ulice vzpomínek patří právě k tomu druhému typu.
Ve dvacátém století prošel Tibet složitými časy. Lhasa sama zažila tři invaze. V roce 1903 dorazily z Indie jednotky britského plukovníka Francise Younghusbanda, v roce 1910 jednotky čínské říše a v roce 1950 pak vojáci čínské komunistické republiky. I přes tuto složitou historii, nebo možná právě kvůli ní, vykreslovalo mnoho spisovatelů město ve zcela ahistorické perspektivě jako ráj zlatých střech a sněhem pokrytých velehor. Jako by tyto silné obrazy měly vymazat všechen zmatek a hrůzu historických událostí.
Barnettův popis Lhasy však neobsahuje takové jednoduché pohlednicové symboly. Naopak se místo na neměnné obrazy soustřeďuje na proměnlivé systémy jazyka, které svým vlastním jazykem uchovávají a vyjadřují minulost tohoto místa. Jak říká Barnett: „[Lhasa] je městem, kde každá ulice i dům, pokud je někdo poslouchá, dosud promlouvá vzpomínkami a příběhy, a to jasněji než jejich obyvatelé.“ Podle Barnetta je přitom na město třeba pohlížet trojím způsobem: jako na čtverec, kruh a pak jako na místo, které má mnoho úrovní.
Navzdory mnohým současným představám se Tibet sám vždy považoval za součást většího světa. V klasických tibetských kronikách a textech z období sedmého až jedenáctého století je země vnímána jako místo obklopené mocnějšími zeměmi: „Na východě je to Čína, král proroctví, na jihu je to Indie, král náboženství, na západě Persie, král bohatství, a na severu panuje Gesar, král vojáků a války.“ Svět se rozpíná do čtyř směrů a má tvar čtverce, přičemž Tibet je v jeho středu.
Pro Tibet má velký význam také kruh. Lhasa byla vybudována mezi dvěma koncentrickými kruhy. Vnitřní se vine kolem zdí chrámového komplexu Džó Khang a vnější obíhá okolo lingkoru, poutnické cesty, která obchází všechna hlavní duchovní místa v okolí města. Zatímco čtverec je v tibetském vnímání obrazem pozemských věcí, kruh je spojen se spiritualitou. Město se tak dá vnímat jako ztělesnění soupeření mezi čtvercem a kruhem.
Na město se však lze dívat nejen z geometrického pohledu. Čínsko-tibetské vztahy Barnett například demonstruje na třech domech. Budovu Tromsikhang obývali čínští emisaři, kteří v oblasti kdysi zastupovali zájmy mandžuských vládců. V domě Yamen zase čínský komisař pohostil britského dobyvatele, plukovníka Younghusbanda britskými sušenkami nakoupenými na místním trhu a v místě zvaném Kjitöpa ve třicátých letech učili tibetští revolucionáři, kteří sami získali vzdělání v zahraničí, čínské a muslimské děti zpívat Internacionálu.
O tomto období Barnett píše jako o časech, kdy byl Tibet živým mezinárodním místem, kde se střetávaly různé ideje a předměty moderního světa. Ideje do města přicházely především z Kalimpongu, který byl Paříží indického Himálaje, kam zajížděli Tibeťané za vzděláním a zkušenostmi. Zdrojem importovaných předmětů byly zase trhy ve Lhase. Ty ale po čínské okupaci zmizely.
Období potěšení ze sušenek a učení ze Západu bylo zároveň spojeno s mnohdy krvavým bojem různých skupin a tajnou diplomacií. V roce 1912 se dokonce významný klášter Tängjaling pokusil o atentát na 13. dalajlamu a spojil se s Číňany. Ve stejném roce britský vyslanec ve Lhase přesvědčoval tibetskou vládu o nezbytnosti přijetí vlivu Západu. Čtyři tibetští mladíci urozeného původu pak odcestovali na studia do Británie. Tři z nich se vrátili jako technici a inženýři. Čtvrtý se vrátil jako revolucionář a chtěl v zemi zavést parlamentní demokracii a konstituční monarchii. Neuspěl.
Při vyvolávání skrytých vzpomínek lhaských ulic čerpá Barnett z mnoha zdrojů. Ze středověkých spisů, pamětí tibetských exulantů i cizinců, kteří někdy Tibet navštívili nebo v něm žili či panovali. V neposlední řadě i ze svých vzpomínek. Barnett se totiž Tibetem zabývá již dvacet let, od roku 1987, kdy se náhodou stal očitým svědkem masakru povstání v centru staré Lhasy. Tyto a jiné osobní vzpomínky zařadil do každé kapitoly a označil kurzívou.
Jsme tu na jedné straně svědky toho, jak je Lhasa systematicky přebudovávána do pravoúhlých kompozic; jako monumenty ideologie tržní ekonomiky a globalizace jsou vztyčovány budovy ze skla, oceli a betonu. Autor nás ale také provádí postranními uličkami, rušnými trhy, knihkupectvími, dvorky, uzavřenými či napůl otevřenými dveřmi, kde probíhá hra na schovávanou mezi Tibeťany, čínskou policií a jím samotným.
Kniha se podobá souboru črt, a tuto formu ještě podtrhují kresby výjimečné ilustrátorky Karen Diembergerové, která zobrazuje Lhasu pouze ve fragmentech a ruinách. V celé publikaci nenajdeme jedinou fotografii z tohoto možná nejfotogeničtějšího města světa. Kresby dobře zdůrazňují nutnou nedokonalost a subjektivitu jakékoliv historického díla a také vlastnosti zkoumaných subjektů, které se mění v závislosti na perspektivě a světlu. Tím, že se autor vyhýbá lineární struktuře a autoritativnímu vykládání historie, přináší na scénu mnoho hlasů. Ty však k sobě neřadí podle chronologie nebo logické souvislosti, ale podle zákonů asociativního myšlení, které je základem jakékoliv paměti. Výsledkem je historická kniha, která nedává jednoduché odpovědi. Jejím cílem je naopak ukázat Lhasu méně uchopitelnou a tím i pravdivější.
Autorka studuje v Bostonu.
Robert Barnett: Lhasa: Streets with Memories. Columbia University Press, New York 2006, 219 stran.