Režie Kevin Smith, 1994, 88 min.
Tímto snímkem nastoupil komiksový scenárista Kevin Smith dráhu režiséra, ale také herce (vystupuje jako Mlčenlivý Bob, i když tady jako Tichý Bobeš). Film měl úspěch jak na festivalu v Sundance, tak v Cannes a mezi diváky si vydobyl kultovní pozici. Postavy ukecaného Jaye a Mlčenlivého Boba se pak objevily v několika dalších jeho filmech (nejslavnější je asi Dogma) a v loňském roce (u nás letos) se vrátili i o něco starší „muži za pultem“ (což je jeden z dalších překladů původního Clerks, z nichž Podvodníci jsou asi tím nejméně přiléhavým). Snímek zachycuje jeden den v životě prodavače Danteho a jeho souseda z videopůjčovny Randala. Kolem nich se pak pohybují další postavy, většinou zkrachovalé existence, a vznikají tak často absurdní dialogy o ženách, drogách nebo Hvězdných válkách. I přes svou pověst působí Podvodníci především jako trochu drsnější, ale přesto stále pubertální pokus o glosování současného světa. Možná mi ale jen uniká cosi jako Smithova poetika a humor. Už jen proto, že Clerks ukázali nezávislému filmu nový směr – tedy za malý peníz pořízené konverzační komedie ze života –, je vydání tohoto snímku dobrým krokem k širšímu pohledu na fenomén amerického nezávislého filmu 90. let. Nejzábavnější je sledovat film s dabingem a českými titulky, kde se objevuje mnoho rozdílů a často i chyb (v dabované verzi je například méně vulgarismů). Navíc najdeme jen upoutávku.
Jiří G. Růžička
Zběsilost / Dai-bosatsu tôge
Režie Kihači Okamoto, 1966, 119 min.
S tvorbou režiséra Kihači Okamota neměl český divák zatím příliš možností k seznámení. Z jeho četných samurajských filmů máme teď možnost poznat svým způsobem zvláštní Zběsilost z roku 1966. Příběh je situovaný do středověkého Japonska, do období rozpadu šogunátu, plného násilí, bezvládí a boje o moc. Navzájem se proplétající osudy několika lidí propojuje postava záhadného cizince, samuraje Rjúnosukeho, který na své cestě zabíjí bez rozdílu a stává se tak personifikovaným zlem celé epochy. Nikdo jej nedokáže zastavit. Až téměř učebnicově symbolické rozvržení postav může na první pohled ukazovat na poněkud schematický snímek. Režisér Okamoto ale dokáže vše vyprávět s velkým smyslem pro vizualitu a tajemství, které do děje přináší především postava záhadného cizince. Neustálá nejistota, jíž je divák průběžně vystavován, vrcholí i v neobvyklém a netradičně pojatém závěru, dávajícím filmu rozměr poselství o možné cestě do zatracení. Rozhodně originální dílo je na disku přepsáno v originálním formátu 2.35:1 v dobré kvalitě i s originálním japonským zvukem, doplněným českými titulky.
Petr Gajdošík
Piráti z Karibiku – Truhla mrtvého muže / Pirates of the Caribbean – Dead Man‘s Chest
Režie Gore Verbinski, 2006, 150 min.
Film Ostrov hrdlořezů jako největší komerční propadák devadesátých let potopil pirátský žánr na nejhlubší dno korzárských vod. S Piráty z Karibiku režisér Gore Verbinski připlul s první opravdu kultovní filmovou postavou nového tisíciletí, kapitánem Jackem Sparrowem (Johny Depp). Úspěch se v Hollywoodu neodpouští, sequel na sebe nenechal dlouho čekat. Už první film opravdu připomínal zfilmovanou Disneyho atrakci. Poutavé šermování, zdařilí digitálně hnijící piráti, záchrana krásné dívky, neskutečně vtipný a charismatický přiopilec s dredy. Už první film zamotal hlavy kritikům, kteří hledají hloubku a v hlubokých vodách Karibiku tentokrát našli pouze výjimečně propracovanou popcornovou zábavu. Druhý díl se řídí hollywoodským pravidlem větší a více. Poutavé šermování v pohybujícím se mlýnském kole, zdařilá digitální obří chobotnice Kraken, odvrácená tvář krásné dívky a Jack Sparrow s emocionálnějším klimaxem postavy. Opět se jedná pouze o sled divácky vděčných scén, které dohromady působí jako dokonale rumem promazaný stroj na vydělávání dolarů. Rafinovanost tvůrců dosahuje dokonalosti v jednom z nejzdařilejších cliffhangerů posledních let. Závěrečná třetina Truhly mrtvého muže graduje do dech beroucího finále, jež v květnu opět přiláká na další díl „Na konci světa“ kvadriliony milovníků filmového popcornu. O bonusy oloupené DVD nabízí pouze kratičký sestřih humorných nepovedených záběrů.
Milan Klíma
Dům u jezera / The Lake House
Režie Alejandro Agresti, 2006, 105 min.
Keanu Reevese a Sandru Bullockovou kdysi spojila práce při Nebezpečné rychlosti, jejich vzájemnou „funkčnost vztahů“ se pokusil zopakovat argentinský Alejandro Agresi, tentokrát v romantickém hávu remaku korejského snímku. Postavy, které oba ztvárnili, jsou v příběhu od sebe odděleny časem (2 roky), a proto je jejich společných výstupů poskrovnu. Přesto ona pověstná jiskra mezi nimi opravdu proletí, lásce lze uvěřit. Větší problém je v scenáristickém uchopení, které musí řešit „mysteriózní“ hru s časem (oba spolu komunikují skrze tutéž poštovní schránku, jen je každý z nich v jiné době). Lze vystopovat několik nejasností a nelogičností, zvláště drhne fakt, že Alex by mohl svoji milou Kate „získat“ již v první třetině filmu, jenže to by byl divák ochuzen o „napětí“ a „překvapivou“ pointu. A přirozeně také o romantické finále. City hercům sice věříme, ale jejich zamilovaný příběh je natočen tím nejprůměrnějším způsobem. Toto břemeno Reeves s Bullockovou utáhnout opravdu nemohou, zvláště když se jejich postavy (i divák) dozvědí o kouzelné schránce hned na začátku a poté už děj jen sotva dýchá a ztěžka se posouvá kupředu. Zhlédnutí Domu u jezera nenabízí ani slibovaný sladký pocit na srdci a při procházení bonusů (vynechané scény) si uvědomíte, že příště lze vynechat i celý film.
Lukáš Gregor
Yasushi Yoshida
Secret Figure
Noble 2007
Co si budeme nalhávat, lo-fi elektronických alb s akustickými přesahy se za poslední tři roky urodilo bezpočet. Díky pionýrské práci distribuční společnosti Starcastic zahltila republiku alba obzvláště německé a rakouské provenience a kdo se v tom má vyznat? A tak je záhodno jednou za čas zkontrolovat, jak jsou na tom ostatní země. Co třeba takové Japonsko? Má svého Fleischmanna? Má. Jmenuje se Yasushi Yoshida a produkuje to, co všichni novodobí romantici s laptopem v batohu. Tedy klavírní sonáty a smyčcové opusy, do nichž občas pronikne cosi, o čem si posluchač může domyslet, že pochází z mašinek. Yoshida se s albem Secret Figure postavil do řady producentů, kteří vytvářejí novodobou klasickou hudbu. V žádném případě nemůže být řeč o elektronice. Ta už naplno rozevřela svá chapadla a „zajatcům“ dala možnost uniknout. Yoshida si při svém odchodu stihl vzít jedinou věc, a to rozmlžené beaty, které se v táhlých sekvencích rozmělňují až do zvuků osmdesátkových syntezátorů. Nejkonkrétnější strukturu alba tak tvoří akustické nástroje. Ovšem žádné pesimistické japonské melodie o smrti samurajů, utrpení gejš a létajících dýkách. Spíš se dočkáte písniček v tom polozapomenutém, archaickém smyslu slova. Tedy rozumně dlouhých frekvencí vystavených na sólu jednoho nástroje, kterému ostatní přizvukují. A to je největší přínos alba Secret Figure. I klasická hudba se může zpívat.
Ondřej Stratilík
Milenasong
Seven Sisters
Monika Enterprise 2007
Někteří středoškoláci míří od prváku jasně za svým budoucím povoláním. Vedle nich nervózně přešlapují ti, kteří ještě těsně před podáním přihlášky na vysokou školu nevědí, co přesně by chtěli dělat. Sabrine Milena alias Milenasong, dítko s německo-norským původem, maturuje právě teď debutem Seven Sisters, který však svou roztříštěností žaluje na autorku – typického váhavce. Skladby přeskakují nerozhodně mezi styly a tím řeší zapeklitou situaci podobně jako naši mladí – podávají přihlášky na všechny strany, třeba se něco ujme... Slyšíme ozvěny dámského postrocku (Masha Qrella), indie-popu (Tarwater, staří Goldfrapp), country (Bonnie ,Prince’ Billy) a na závěr pak i psychedelické nerytmické pocitovky. Elektronika se střídá s čistou akustikou, přístupnost s těžkým experimentem. Hostující Tord Løvik vystřihne s Milenasong duet jako od José Gonzáleze. Barevnost není nikdy na škodu. Bohužel, na rozdíl od suverénní krajanky a kolegyně Hanne Hukkelbergové Sabrinina všežravost prozatím postrádá jasnější vlastní tvář. Seven Sisters je maturita zvládnutá mezi dobře a chvalitebně. Držme teď umělkyni pěsti u přijímaček, naději má!
Pavel Zelinka