Touha činit lidi stejnými

Lidstvo je v dnešní době vybavenější, než bylo kdykoliv dříve v historii. Jde však o výbavu čistě materiální. Zvykli jsme si nazývat ji bez rozmyslu rozvojem nebo pokrokem – slovy, která v nás vzbuzují pocit bezpečí a jež obsáhnou jak dosud nevídané úspěchy, tak i definitivní prosperitu. Zvykli jsme si radovat se (často úplně nekriticky) z takzvaných mistrovských kousků naší doby, a přitom se neodvažujeme vidět to, co je na naší éře nejnápadnější: její odbytá část, která se nutně mění v část žalostně nepovedenou. Jednáme a myslíme, jako bychom byli v celé historii lidstva něčím zvláštním. Chlubíme se vědomostmi, jejichž naprostá většina spí v knihách (které nikdo nečte) anebo dřímá utopená v počítačových programech, a přitom jejich správné místo je jedině v našich hlavách a rukou; jsme pyšní na umění dávkování, měření, zkumavek a vah, jemuž jsou výpočty a rozum svaté nade vše.

Vláda lži

Naši bohové jsou opotřebovaní, naše sny prokšeftované, naše ideje neustále cenzurované k obrazu konvencí nebo momentálních trendů. Naše narychlo vyráběné revoluce neustále przní budoucnost. A nad námi vládne lež tak pevně, že se ani žádnému barbarskému vládci nesnilo o takové vládě nad jeho poddanými. Z našich her se staly války. Mluvím samozřejmě o fotbale, královském sportu, královské lži, ale mám na mysli i politické hry, které také zažívají své souboje století. Třeba takový „souboj Fabius-Chirac“ z roku 1985. Zapomněl jsem ale bohužel konečné skóre, počítané na miliony televizních diváků – jaká škoda!

O závodech armád (rozvinuté země jim říkají „závody ve zbrojení“) mluvit nebudu, všechna ta čísla jsou všeobecně známá. K takzvaným chudým zemím snad jen jednu věc: utrácejí miliony za šrot v barvě khaki
(a ten je stejně k ničemu, protože při obraně Tripolisu a Benghází všechny ty faktury za výdaje na zbrojení plukovníku Kaddáfímu vůbec nepomohly). Jaká lež, ty naše armády!

Zmenšený svět

Způsobili jsme, že svět je dnes menší, než byl před sto lety, a budeme ho takhle zmenšovat dál. Ale jestlipak jsme ho také lépe poznali, lépe ho uzpůsobili pro život, učinili solidárnějším a méně barbarským? Stále víc a víc lidí plane láskou k rasismu, spravedlnosti a míru. Proč je na naší zemi pořád méně míru? Stala se jedna chyba – zmocnila se nás touha činit lidi stejnými skrze to, čemu jsme se snažili říkat „civilizace“. A po téhle chybě (která je jen jedním omylem z mnoha, ale náleží jí prvenství za to, že byla přijímána bez výjimky všude) nepřišlo žádné geniální osvícení, které by dokázalo změnit obzor našich zájmů.

Celý svět ji naopak vydává za životně důležitou nutnost. Já věřím, že naše spása je v uznání rozdílnosti a ve smíření se s ní; s odlišností by se mělo nakládat jako s pokladem nebo dobrovolnými příspěvky. Světovost by měla být jen jakýmsi souborem dobrovolných příspěvků geniálních myšlenek, různorodých stran, pohledů, cest, přínosů...

Rozvojové aktivity, které se postupně staly jevištěm té nejčistší arogance, by už neměly být trhem se sofistikovanými radami a návody k použití, ale spíš místem dobrovolné směny vůlí, snah, privilegií, hlubokých skutečností... Už jsem to jednou řekl: naše doba se vyznačuje všemohoucností lži, rozšiřováním zločinů proti lidskosti a neuvěřitelným diletantstvím. Taková realita stojí před každým člověkem jako zásadní výzva v jeho základním lidském úkolu, a naše odpověď na ni je nutně rozpolcená. Tato výzva lidstvu je přítomná i v tom, jak dýcháme; za ní se skrývá naše naděje, kterou musíme chápat pouze jako odvahu. V našem nešikovném a nemocném světě je rozdělení rolí všeobecně známo; bohatí jsou katy a chudí oběťmi. Snaha logicky ospravedlnit chudobu je všudypřítomná jako vody oceánů. Obětem se v tichosti dovolí, aby požraly své katy. A tomu se pak říká „spravedlnost“ nebo „náprava“. Co ospravedlňujeme? Co opravujeme? Seznam žadatelů o funkci kata? Barbarství? Co vytváříme? Světovraždu? Jaká bezmocnost bytí!

Podoby rasismu

Nejznámějším, nejčastěji předepisovaným a nejužívanějším lékem naší doby je demokracie neboli zákon většiny. Věřte mi, že kdyby většina opravdu respektovala nějaký společný zákon, byli bychom na tom mnohem lépe. Náš svět ale patří menšinám, a ty jsou vyzbrojené bombami nebo samopaly, penězi či ideologiemi, a někdy také pouze svými zvyky nebo věděním... Nejhloupější ze všech menšin se mi zdá bělošská minorita v Jihoafrické republice; ta se nechala úplně oslepit apartheidem, politikou, jejímž základem není nic jiného než mírně pozměněná ideologie nacismu. Náš svět potřebuje vodu a jídlo, ale ještě víc než tohle všechno potřebuje solidaritu.

Nespravedlnost, která byla spáchána na Palestincích, se vrací v podobě stále sílícího terorismu. Ožebračování mnohých zemí třetího světa bude mít zrovna tak nedozírné důsledky na budoucí vztahy mezi lidmi na naší planetě. Lidí, kteří se smíří s tím, že jsou uráženi, opomíjeni, odstrčeni, zatraceni, vykořisťováni a vnímáni jako méněcenné bytosti, bude stále méně a svět se promění v jeden velký nebezpečný sud střelného prachu. Rozum bude postupně víc a víc ustupovat slepému násilí a divoké vzpouře. Ti, kterým je upíráno právo na lidství, si zvolí stát se krutou zvěří bez úcty k jakémukoliv zákonu (možná s výjimkou zákona pudu sebezáchovy). Požene je panický strach z jiného, ze všeho, co se jim nepodobá, děs štvané zvěře, která musí kousat, aby přežila. Takový strach by neměl být – jak mi jednoho večera řekl monsignore Louis Badila – pocitem lidským, ale pouze zvířecím. Ale kolik lidí v našem světě, údajně tak vzdělaném, svobodném, humánním, mírumilovném a pokrokovém, se nemusí takhle bát? Kolik z nich nemusí mít animální, barbarský strach zvířete, které donutili kousat? Jakou cenu má svoboda prožívaná v neustálém děsu nebo vědění a pokrok snoubící se s panickou hrůzou a rasismem rozličných podob? Všechno na tomhle světě je uspořádáno tak, jako by veškeré bohatství patřilo jen malé hrstce lidí a zbytku lidstva nezbývalo než žebrat o vědění, sny a jídlo.

Svět potřebuje ideje

Síla pokroku je v solidaritě a velkorysosti, v upřímném zájmu o problémy lidské společnosti. Jestliže chceme pokročit vpřed, musíme svět obohatit o to, co jeden velký současný myslitel nazval „přídavek duše“, a připojit také notnou dávku snu. Bez toho bude naše doba, údajně tak pokroková, jen obrovskou lží, skrytou pod závojem falešného úspěchu: vlk nepřestane být vlkem, ani když se od hlavy až k patě oblékne do značky Yves Lacoste.

1986

Přeložila Kristýna Balajová.