Režie David Slade, 2005, 103 min.
Hayley Starkové je čtrnáct a chatuje s třicátníkem Jeffem. Jeff je profesionální fotograf se sklonem k nezletilým dívkám… S Hayley se sejde a poté ji pozve k sobě do bytu. Zdá se, že karty jsou rozdány, ale Hayley s nimi radikálně zamíchá. V pasti je thriller s průměrnou zápletkou, odpovídající pozdnímu programu komerční televize. Prvním důvodem, proč tam však nepatří, je scénář, který si zakládá na dialozích hlavních (a jediných) postav. Ani v nejmenším totiž nesklouzávají k pseudopsychologizování. Stěžejní ale je, že v ústech Patricka Wilsona a Ellen Pageové zní tyto dialogy velmi realisticky. Druhým důvodem jsou herecké výkony, které již od samého začátku budují napjatou atmosféru. Není zapotřebí akčních scén, aby měl film vnitřní dynamiku a napětí. Debutující režisér David Slade si toho je vědom, a proto hrdiny uzavírá do nevelkého prostoru, snímá především jejich tváře, ale nesnaží se o vizuálně pěknou, obrázkovou kompozici. Záběry jsou spíše těkavé a tvář v nich je spíše neúplná, jako by něco tajila. Na druhé straně Slade na herce spoléhá příliš a bohužel nedokázal snímek trochu prostříhat a dodat mu tak ještě více dynamiky.
Lukáš Gregor
Střílejte na pianistu / Tirez sur le pianiste
Režie François Truffaut, 1960, 85 min.
Obliba žánrových snímků pramenila u Françoise Truffauta z obdivu k možnostem filmového vyprávění. V jeho tvorbě sice žánrových děl příliš nenajdeme, jako novinář a teoretik se jim ale věnoval velmi intenzivně. Jedním z jeho režijních pokusů je také psychologická krimi Střílejte na pianistu (1960) s Charlesem Aznavourem v roli barového pianisty, jenž má za sebou utajenou minulost klavírního virtuosa, ale za tragických okolností se slibné kariéry vzdal. Ve své nové identitě je ale nečekaně vtažen do záležitostí podsvětí. Ve filmu Truffaut balancuje na pomezí kriminálky, psychologického dramatu, romantické love story a místy i komedie, což přispívá k roztříštěnému dojmu z jeho dramaturgie. Jinak jde ale o dílo nevšední a zábavné, v němž lze ocenit autorovy hrátky se střihem, obsazením hereckých typů, kombinací zvuku s obrazem. Střílejte na pianistu by filmovými fanoušky rozhodně nemělo zůstat opomenuto, ať už snímek berete jako další součást Truffautovy kolekce nebo jako originálního zástupce éry francouzské Nové vlny. Obraz i originální francouzský zvuk jsou velmi dobré, české titulky nevypínatelné.
Petr Gajdošík
Časy se mění / Les Temps qui changent
Režie André Téchiné, 2004, 90 min.
Renomovaný francouzský filmový režisér, jehož snímky se pravidelně objevují na největších filmových festivalech, se ve svém předposledním filmu zaměřuje na neměnného člověka uprostřed měnící se doby. Úspěšný podnikatel Antoine (Gérard Depardieu) se tu po třiceti letech pokouší znovu navázat vztah se svou bývalou (respektive jedinou) láskou Cécile (Catherine Deneuvová), ta však má již rodinu a nemá o vztah zájem. Jednoduchý příběh je pak rozšiřován o témata jako nevěra (manžel Cécile), homosexualita (její syn Sami), rozdělená dvojčata (Samova přítelkyně Nadia a její sestra) a drogy (Nadia). Děj se navíc odehrává v Maroku. Možná i proto vypadá příběh vykonstruovaně a ani použité filmové prostředky nepřinášejí nic nového. Celý snímek působí až příliš melancholicky a těžko říct, co vedlo k tomu, že byl vybrán na festival v Berlíně (odkud však odjel bez ceny). Poté, co byl do berlínské soutěže vybrán i podprůměrný Anglický král, se zdá, jako by tamější programové ředitele přitahovala především jména a samotný film byl až na druhém místě, což sice může přitáhnout pozornost veřejnosti, festival tím však může přijít o své dobré jméno...
Jiří G. Růžička
Supreme Commander
Gas Powered Games 2007
PC
Kdyby si všichni generálové světa, kteří vedou v nejrůznějších koutech naší planety válku, zakoupili strategickou hru Supreme Commander a vyměnili reálné vojáky za virtuální, mohli by si užít zajímavější a ekologičtější válečná běsnění. Hra od Chrise Taylora navazuje na úspěšnou, deset let starou strategii Total Annihilation, která znamenala převrat ve virtuálních válkách: uvedla početně monstrózní armády a zjednodušila celkový přístup k výrobě jednotek. Supreme Commander je tímtéž s oblekem moderní technologie. Jako generál jedné ze tří stran se pouštíte do rozsáhlé kampaně, která musí skončit totálním zničením nepřátel. Ačkoliv hra vykazuje známky klasické strategie v reálném čase, to znamená obsahuje stavbu základny, výrobu nejrůzněji zaměřených jednotek a taktické obsazování pozic na herní mapě, nejde o standardní strategii. Stavby budov v základně a veškeré aktivity související s výrobou jsou automatizované, aby se hráč mohl soustředit pouze na konkrétní pohyby vojsk a budování válečných linií. Díky tomu devadesát procent herního času strávíte skutečným taktizováním, a ne zakládáním nových továren na výrobu. Pakliže v současnosti existuje realistická válečná strategie, je to Supreme Commander.
Pavel Dobrovský
Rafael Toral
Space
Staubgold 2006
Portugalský hudebník Rafael Toral, jehož album Space vyvolalo nečekaný rozruch na předních pozicích výročních žebříčků za rok 2006, je původem kytarista. Jeho kytarová hra se nikdy nevyznačovala konvenčností ani ortodoxností; improvizovaný základ často dokresloval elektronikou a stylově se pohyboval zhruba v oblasti, kterou ve stejné době zkoumal Rakušan Christian Fennesz. S albem Space však loni přišla zásadní změna: Toral po třech letech hledání nového hudebního tvaru (vyhovujícího nashromážděným elektronickým přístrojům vyrobeným z větší části na zakázku) vytvořil mimořádnou elektronickou nahrávku, evokující poněkud paradoxně zlaté časy průkopnické hudby přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Nejde zde však o regres ani sentiment – Toral se analogového zvuku zhošťuje z pozice jazzu (především ve skladbě III, kde slyšíme zvuky připomínající trumpetová sóla) a navrstvenými elektronickými zvuky vytváří jakési spacejazzové ambientní krajiny, jejichž bublavé zadrhávání podkreslují melodické vlny i zacyklené zvukové výpady. Toralova výjimečnost spočívá také ve fyzickém přístupu k experimentu: k hraní tělem, které úzce souvisí se současnou soundartovou scénou, přičemž asi nejoriginálnějším nástrojem jsou elektronické rukavice pokryté senzory, reagujícími na pohyb prstů. Album Space je neobvyklou exkurzí mimo čas a prostor tradiční elektronické hudby.
Karel Kouba
Giuseppe Verdi
Aida
Decca Music 2007, 150 min.
Společnost Decca pokračuje ve vydávání starších kvalitních nahrávek ze svého bohatého archivu v edici The Originals. Nyní došlo na Verdiho Aidu, a to v dnes již legendární nahrávce Herberta von Karajana z roku 1959. Její kvality spočívají nejen ve skvělém podání dirigenta, který řídí špičkové Vídeňské filharmoniky, a v hvězdném obsazení, ale také ve zvukové stránce, která byla ve své době převratná a dodnes (digitálně vyčištěná) neztratila nic ze své působivosti. Málokterá opera je totiž tak zvukově efektní a zároveň náročná pro zvukové mistry jako právě Aida. Tiché plochy se vzdálenými sbory se zde střídají s mohutnými ensemblovými pasážemi, sóla a duety intimního charakteru s vypjatými scénami se sbory. Karajan se nikdy nebránil novým technickým postupům a jeho nahrávky vždy vynikaly po stránce interpretační i zvukové. Jeho Aida je tak vskutku „stereofonní“: dokáže nám zprostředkovat všechny nuance Verdiho díla, nesmírně bohatého melodickou nápaditostí, která místy zní velmi exoticky, jak to téma ze starého Egypta vyžadovalo. A těžko se chce věřit, že jde o nahrávku starou téměř padesát let. Představitelkou Aidy je Renata Tebaldiová se svým zářivým sopránem, Radama zpívá Carlo Bergonzi, pravý verdiovský tenor, žárlivou Amneris představuje Giulietta Simionatová. Jména i provedení jsou tak zárukou nestárnoucí kvality.
Milan Valden