Wim Wenders, 1997, 122 min.
Ve svých „amerických“ filmech se Wendersovi daří střídavě. Vedle téměř geniálních děl typu Paříž, Texas (1983) jsou mezi nimi i průměrná díla nebo vyslovené propadáky (Země hojnosti, 2004). Snímek Linie násilí z roku 1997 laťku jeho v zámoří realizovaných filmů nezvedne. Kombinace thrilleru a existenciálního dramatu o bohatém producentovi násilných filmů, jenž se stane obětí únosu – sice zachyceného policejním kamerovým systémem, ale nevyšetřovaného standardním postupem –, vyznívá velmi rozpačitě. Přehršel dějových zápletek stejně jako jejich významová rozmanitost (motiv manipulace se skutečností prostřednictvím filmu či tajných nahrávek) činí děj filmu až chaotickým, většina rolí je i nepříliš přesvědčivě zahraná. Zaujme snad jen Gabriel Byrne a jako rarita také slavný režisér a scenárista Sam Fuller. U Wenderse tradičně zajímavá hudba (Ry Cooder, Mark Everett aj.) ani kvalitní kamera ale nestačí na udržení divácké pozornosti. DVD přináší film v dobrém obrazovém transferu 2.35:1 (anamorf) s anglickým zvukem v DD 2.0.
Petr Gajdošík
Laibach
Volk
Mute 2006
Pokud předchozí počiny slovinských hudebních ideologů mohly vzbudit dojem, že kapela poněkud ztrácí provokativní drive a začleňuje se do konvenčních mantinelů, aktuální album Volk přináší vítanou změnu. Ani ne tak hudební náplní, ale spíš chytrým konceptem, skýtajícím dost prostoru pro provokace, dvojsmysly a reflexe moderní doby, tolik typické pro jejich ranou tvorbu. „Volk“ je německy lid a slovinsky vlk, v podání Laibach obojí. Album přináší ty nejlidovější písně v pravém slova smyslu – 12 státních hymen, z toho jednu nadnárodní (Slovania) a jednu fiktivní (NSK). Laibach zde spojili své síly s krajany Silence a předkládají notoricky známé zástavy, ovšem ve zcela jiném provedení. Elektronický dusot předchozího alba WAT střídají pestré aranže a větší žánrový rozptyl, široký rejstřík vokálů i doplňkových nástrojů. Předlohy jsou rozmetány a z původní struktury zůstávají pouze povědomé úryvky, stmelované záměrem jejich nových tvůrců, jenž spolehlivě přehlušuje původní ideologický nános. Patos originálu zahalují vlastním vlčím rouchem a odkrývají tak svou reflexi současného světa – sofistikovanou, provokativní a zábavnou. Zbavují národní hymny jejich monumentality a nutí je plynout v pokorných hladinách samplovaných podkresů. Albem Volk Laibach opět dokazují svou schopnost dokonalé manipulace s ideologickými emblémy.
Vítek Schmarc
Jukebox Buddha
Staubgold 2006
Během loňského roku se na hudebním trhu objevilo opravdu podivné médium: plastová krabička připomínající zčásti kapesní rádio, zčásti neforemný iPod. Tento přístroj, nazvaný Buddha Machine, jehož vznik ovlivnila současná podoba buddhistických modlitebních mlýnků, je dílem pekingského dua FM3. Krabička obsahuje devět zasmyčkovaných melodií, které při menší hlasitosti příjemně ukolébávají, při plné naopak hrozivě drnčí. Německý label Staubgold oslovil umělce různých žánrů s jasným úkolem: nahrát skladbu, která by se nějakým způsobem týkala tohoto nezvyklého „nosiče“. Umělci se této výzvy zhostili různě – od přímého využití nijak neupravených smyček (norští elektronici Alog svými hlasy kopírují melodie produkované přístrojem a tento materiál pak elektronicky zpracovávají do jednoduchých rytmických struktur) přes prostředky omezenou, ale jasně čitelnou poetiku interpretů (sunnO))) nebo Kammerflimmer Kollektief) až po vtipnou reklamu tria Jelinek/Pekler/Leichtman nebo pípání elektronických ptáků Blixy Bargelda. Asi nejlepšími skladbami kompilace jsou The Buddha in New York od elektronika Aki Ondy, kombinující terénní nahrávky s elektronickými smyčkami, a Tietä Valojen Taa od finského ambientního psychedelika ES. Tento různorodý, avšak konzistentní jukebox poukazuje na to, že originální nápad dvou pekingských rezidentů dokáže být nejen dobrou kulisou, ale i potenciálním hudebním nástrojem.
Karel Kouba
Moskus / Moskus
Ninth World Music 2005
Dánská dvojice improvizátorů, Mikkel Ring a Christian Skjødt, na svém debutovém CD osciluje mezi freejazzovou polohou – zejména ve zvuku bicích –, drobivou a cvrlikající insect music ve zvucích elektrické (v jednom případě preparované akustické) kytary a občasnou repetitivní pomalostí vybrnkávaného postrocku. Pouze na dvou z třinácti krátkých skladeb na CD se neobjeví hosté; o roli třetího do mariáše se dělí trombonista Peter Dahlgren, hráč na barytonovou kytaru a laptop Robert Cole Rizzi a vládce desítek hraček, vábniček, pípátek, mluvítek a cinkátek, v Dánsku usazený Čech Martin Klapper. Dhalgrenův trombon svými krátkými vpády „drsného šepotu“ potřebně zhutňuje mnohdy pouze ve výškách se odehrávající dialog kytary a bicích, Klapperovy hračky na jiných místech zase vytvářejí typickou platformu nervózního těkání (viz podzimní koncert s Eugenem Chadbournem na Stimulu), která si většinu času umanutě žije vlastním životem, ale je překvapivě kompatibilní k nejrůznějším zvukům. Rizziho příspěvky se odvíjejí v duchu stěží dešifrovatelného hlubokého zvuku, bez typicky laptopových kliků a katů. Krátké studiové improvizace bez pozdějších dotáček občas přecházejí jedna do druhé, jen se na jejich hranici změní hostující doprovod základní dvojice, která většinu času drží jednotnou, komorní atmosféru. V závěrečném ghosttracku už tak komorní, že těch utajených dvacet minut skoro není slyšet.
Petr Ferenc