Různé kmeny a subkultury mají na subkontinentu své vlastní soubory tradic, kultury a umění. Výrazně se také liší Indie venkovská a Indie větších a menších měst. Jaké druhy kultury lze tedy v Indii nalézt?
Velká indická města procházejí rychlým růstem a za jejich rapidně přibývajícími obchodními centry a kiny – multiplexy se maloměstská Indie trochu loudá. Přesto se ale pokouší o jakousi miniaturní nápodobu nejbližších metropolí. Základna masové spotřeby je ve větších i menších městech společná, obyvatelé zde sledují stejné televizní programy, kupují stejné produkty a inklinují ke stejnému životnímu stylu a módě.
Počátek masového konzumu v Indii můžeme hledat v osmdesátých letech. Televize v té době zasahovala velkou část domovů střední třídy a tvořila tak životní styl větších i menších sídel. Většina Indů mé generace si vzpomene na vysílání náboženských eposů Mahábhárata a Rámájana na jediném povoleném národním televizním kanále. V těch chvílích se ulice nořily do zvláštního ticha a všichni byli přilepeni k obrazovkám.
Dnes máme na výběr řadu kanálů včetně 24hodinových zpravodajských programů. Ve skutečnosti se ale mnoho nezměnilo. Velká část lidí je dosud nábožně připoutána k televizi, hlavně v pozdních večerních hodinách, kdy se všudypřítomné mýdlové opery pokoušejí napodobovat současnou, nebo – podle názoru některých lidí – formovat budoucí společnost.
Jakkoli ale konzum ovládá statisticky sice malou, ale ve skutečnosti důležitou střední třídu, vždycky vedle něj ještě bují umění, které není založeno na konzumu, ale naopak přežívá jeho nárůst.
Vezměme nejdříve hudbu. V Indii funguje dlouhá tradice gharan, v přibližném překladu škol hudby, které jsou ve skutečnosti stylem a kulturní tradicí samy o sobě. Pro masy se jejich tvorba přepracovává do formy filmové hudby, jednoho z nejvýstižnějších prvků současné indické společnosti.
Každý Ind se neustále setkává s evidentními odkazy k tomu, co je tak smutně nazýváno Bollywood. Ten hraje důležitou roli ve stmelování společnosti. Typický film zůstává věrný chuti i vůni, s níž se může identifikovat obyčejný Ind jakékoli třídy, kasty, náboženství atd. Ztělesňuje sny, dilemata, boje, zklamání, radosti a nástrahy, s nimiž se setkává většina Indů. Ti pak tyto snímky prožívají s velkým zaujetím.
Za příklad živých proměn výrazových prostředků současného umění může posloužit třeba tanec. Tradiční formy tance, silně zatížené ritualistickým přístupem, dnes působí, jako by se dusily pod rigorózními pravidly a požadavkem na strukturální loajalitu, které samy vytvořily. Noví tanečníci si nutně připadají ztraceni, protože pro oči znalce může být i jen mírná formální změna drastická, zatímco laické publikum stejně výsledek vždy vnímá jako „exotický a indický“. Kde má tedy umělec hledat svůj výraz? Některým se povedlo odpoutat od této kategorizace. Indie tak pro ně zůstává pouhou regionální specifikací, ale jejich tvorba směřuje více k označení „globální“ než „místní“.
Populární kultura však tímto dilematem netrpí. Má neuvěřitelnou schopnost asimilace nových forem, stylů i celých kultur. Může se v ní spojit rap a Punjabi bhangra a vytvořit tak zcela zásadní prolnutí forem. O jeho osudu nakonec rozhodne lid. A ten rozhoduje velmi svévolně.
Určujícím okamžikem pro další podobu a směr vývoje indického výtvarného umění byla nedávná aukce děl indických umělců v New Yorku. Většinu kupců opět představovali Indové ze subkontinentu, což znamená, že indický výtvarný umělec už nemusí oslovovat jen západní kupce. Jde samozřejmě o důsledek dalekosáhlé změny životního stylu určité skupiny a třídy indické populace, která přinesla novou definici vlastnictví. Bohatí už nechtějí jen kupovat výrobky mezinárodních značek, krásná auta apod., ale kladou důraz i na umění.
Tradiční formy umění, jako je klasický tanec, hudba apod. v současnosti přežívají ve své, změnám vzdorující podobě – často téměř nadbytečně – díky částečné vládní podpoře a silně zakořeněné religiozitě. Ty současné a moderní projevy kultury jsou potom odsouzeny buď k hledání náhradního sponzora nebo k „vyprodání se“ světu populární kultury.
Populární kultura tak vytváří vlastní poptávku a sebe samu z ní živí. Stává se prázdnou tělesnou schránkou, a čisté umění se mezitím dovolává ducha. Kam tedy umístit tyto dva fenomény – populární kulturu a čisté umění – v sociálním kontextu? Myslím, že dohromady prospívají. Vypůjčují si jeden od druhého, vzájemně se zavrhují a v mnoha směrech se navzájem využívají a zneužívají.
Autor je koordinátor Goethe Institutu v Dillí.
Přeložila Dina Podzimková.