Možnému budování amerického protiraketového systému v Evropě se v arabských médiích zatím nevěnuje nápadná pozornost. Jednou z výjimek je článek Maamúna Husajního v listu al-Haját, který se zabývá „studenou válkou“ mezi americkým kongresem a administrativou prezidenta George Bushe.
Článek zhodnocuje šance demokraty ovládaného Kongresu na ovlivnění zahraniční politiky republikánské administrativy. Změna americké zahraniční politiky pozitivním směrem je ovšem podle autora zřejmě úkol přesahující možnosti demokratů. Pravděpodobnost prosazení odchodu z Iráku je údajně velmi malá i kvůli všeobecné americké nechuti „podrážet nohy vojákům v poli“. Husajní tak očekává spíše další pokračování Bushovy unilaterální politiky, přičemž jako příklad uvádí snahu vybudovat v Polsku a v České republice systém protiraketové obrany. Tyto a další kroky podle něj mohou vést jen ke zvyšování napětí s Ruskem a Čínou, potažmo k dalšímu vzestupu světových protiamerických nálad.
Stejný deník přinesl o dva dny později další článek, který se týkal České republiky. Text s názvem „Skupina Plastic People... opozice hudbou“ přiblížil arabskojazyčným čtenářům příběh legendárního českého undergroundového tělesa od jeho raného působení až po otevřený konflikt s režimem v roce 1976. Posléze autor došel k poněkud zjednodušenému závěru, že zákaz nonkonformní hudební skupiny a následný protest v podobě Charty 77 otevřely přímou cestu k sametové revoluci a rozpadu Sovětského svazu. Téma článku, jenž byl zakončen citátem z Havlova eseje Moc bezmocných, však bylo zajímavé spíše v kontextu debaty o svobodě slova v arabských zemích. Ta se nedávno naplno rozhořela po zatčení a následném odsouzení egyptského internetového publicisty Abdalkaríma Nabíla Sulajmána Abdalmadžída, který „blogoval“ pod jménem Karím Amir.
Tento dvaadvacetiletý rodák z egyptské Alexandrie dříve studoval na káhirské univerzitě al-Azhar islámské právo. Původně se chtěl věnovat přírodním vědám a ke studiu šaríi se odhodlal až po nátlaku svých rodičů. Studium na věhlasné univerzitě mu ovšem nebylo dopřáno dokončit. Za své provokativní názory, které začal posléze zveřejňovat na svém blogu, byl z univerzity vyloučen a na nátlak jejího vedení na konci roku 2006 dokonce zatčen. Samotné zatčení v souvislosti s internetovou publicistikou by nebylo v egyptských poměrech nic neobvyklého. Případ Karíma Amira vzbudil celosvětovou pozornost hlavně kvůli výroku soudu, který ho poslal na čtyři roky do vězení. Tři roky mu přitom byly údajně vyměřeny za urážku islámu a jeden rok za urážku prezidenta Husního Mubáraka.
Celé kauze se v obsáhlém článku ze 4. března věnoval libanonský list al-Mustaqbal. V první části shrnuje velmi četné reakce světové veřejnosti. Odsouzení mladého Egypťana nekritizovaly pouze nevládní organizace jako Human Rights Watch či Reporters sans frontičres, ale i americké ministerstvo zahraničí, které bývá v otázkách porušování lidských práv v Egyptě spíše zdrženlivější.
Článek se dále věnuje samotnému fenoménu egyptské blogové scény. Ta údajně zůstává doménou zejména mladých lidí, což ovšem v zemi s natolik nízkým průměrným věkem populace její význam nijak nesnižuje. V celé zemi je podle oficiálních údajů registrováno 1417 blogů, skutečný počet je však zřejmě daleko vyšší. Úroveň obsahu jednotlivých stránek není samozřejmě vždy vynikající, avšak někteří z autorů dokážou velmi kvalitně zpracovávat politická či ekonomická témata, kterým se oficiální média spíše vyhýbají. Celospolečenský dopad blogů je zatím omezený, počet připojení v osmdesátimilionovém Egyptě zřejmě nepřesahuje dva miliony. I tak ovšem bezpečnostní složky bloggery stále častěji zastrašují, nebo jim dokonce přímo vyhrožují. Případ Karíma Amira může podle al-Mustaqbalu znamenat začátek zesílení protiinternetové ofenzivy, stejně tak je ovšem nepochybné, že přispěje i ke zvýšení čtenosti a tím i významu egyptských blogů.
Kritika se však na adresu egyptského režimu nesnesla jen ze zahraničí. Vysoký trest pro Karíma Amira odsoudili i někteří autoři v oficiálním egyptském listu al-Ahrám. Dne 4. března se zde kupříkladu sloupkař Saláma Ahmad Saláma postavil jednoznačně na stranu odsouzeného publicisty s tím, že je naprosto nutné, aby egyptský režim uznal právo na zveřejňování jakýchkoliv myšlenek a názorů, a to i na internetu či na obrazovkách satelitních televizí.
Novináři Muhammad Husajn Hajkal a zejména Adal Abdassadiq pak zcela jednoznačně podpořili stále rostoucí význam blogové scény. Podle Abdassadiqa končí období, kdy bylo utváření veřejného mínění v Egyptě v rukou několika málo tradičních hráčů. Spolu s internetem se otevřel nový prostor, odkud může být vyvíjen tlak na režim, který jej bude nutit k větší průhlednosti rozhodování. Všichni zmínění autoři se k bloggerům přihlásili jako ke svým kolegům a jednoznačně trvali na tom, že internetová média se musí těšit stejným výsadám jako média tištěná.
To, že útoky nedemokratických režimů proti „měkkým cílům“ (publicistům či lidskoprávním aktivistům) nejsou nejšťastnějším postupem, si myslí i Mucháwí ar-Rašíd, který na stránkách listu al-Quds al-arabí analyzuje situaci v Saúdskoarabském království. V článku s názvem „Saúdská vnitřní politika mezi peticí a násilím“ z 5. března rozvíjí tezi o rostoucím odcizení mezi zdejším režimem a veřejností. Ta se snaží domoci podílu na řízení společnosti většinou pomocí nenásilných prostředků. Příkladem může být petice saúdských liberálů, kteří vyjádřili své znepokojení nad rostoucími pravomocemi ministerstva vnitra a jemu podřízených bezpečnostních složek.
Podobné aktivity však bývají v zemi dvou posvátných chrámů často potlačovány, což podle autora nechává opozici otevřenou jen jednu cestu, a tou je cesta násilí. Příkladem může být smrt čtyř francouzských turistů jen několik týdnů po zveřejnění zmíněné petice. Tato politováníhodná událost jednak dokazuje, že represe proti liberální opozici nijak neomezuje působení radikálních zločineckých organizací, a zároveň odhaluje faktickou neschopnost saúdských bezpečnostních složek. Jedinou možností je tak podle autora opětovné nalezení smlouvy mezi režimem a lidem. Jinak lze očekávat další a další nevyslyšené petice a vedle nich, bohužel, i další a další násilné útoky.
Z arabského tisku vybíral Zdeněk Beránek.