Režie Jonny Campbell, 2006, 95 min.
V koprodukci Německa a Velké Británie vznikla pod vedením (jinak průměrného) Jonnyho Campbella variace na dodnes diskutovanou záhadu, zda v roce 1947 u amerického Roswellu opravdu havaroval létající talíř. Snímek však ani tolik neřeší tento motiv, jako spíše to, jak s ním naložili dva mladíci z Londýna. Dostali se k filmovému pásu, jenž zachytil pitvu „návštěvníka odjinud“ americkou armádou, avšak čas a chemické procesy jej natolik poškodily, že Ray a Gary (aby na senzaci mohli vydělat) museli pitvu rekonstruovat a vydávat ji za originál. To se stalo v roce 1995 a celý svět jejich mystifikaci uvěřil. Námětem poměrně prostoduchá záležitost se překvapivě nepohybuje v oblasti trapnosti či přílišné bláznivosti. Humor je zde inteligentní, poměrně jemný, ale především všudypřítomný. Nejenže jsou ústřední herečtí představitelé neokoukaní, jsou také sympatičtí a ve svém projevu umírnění. Komedie dodržuje již od samého začátku tempo, nepustí vás, a stává se tak nečekaně příjemnou zábavou. DVD je štědré stejně jako film, obsahuje vynechané scény, nepovedené záběry, alternativní začátek, dokument o natáčení a režisérův komentář.
Lukáš Gregor
Zmizení / Brick
Režie Rian Johnson, 2005, 107 min.
První celovečerní film Riana Johnsona se ve světě setkal s velkým úspěchem, především u kritiků, když získal jednu z ocenění na festivalu Sundance a byl nominován na několik cen pro nezávislé filmy v USA i ve Velké Británii. Nejvíce tento snímek připomíná filmy Davida Lynche – hlavní hrdina Brendan se tu zaplétá do událostí, které nejprve vedou „jen“ k úmrtí jeho dívky Emily, později se však sám Brendan dostává do středu dění uvnitř gangu distribuujícího drogy. Objevují se tu také tajemné pojmy, jako „drak“ nebo „cihla“, Brendanovým pomocníkem se pak stává tak trochu autistický geniální kamarád Brian. Režisér si navíc často hraje s vizuální stránkou filmu, především s jeho střihem – některé scény zdynamičťuje tím, že v rychlém tempu spojuje dohromady několik navazujících obrazů. Důležitou roli v atmosféře snímku hraje také výborně vybraná hudba, oscilující mezi ambientem, jazzem a nezávislou kytarovou scénou. Přesto je film až příliš dlouho tak zmatený, že se divák těžko orientuje nejen v jednotlivých postavách, ale především v motivaci jejich jednání. V závěrečné scéně sice většinu pochopíme, nicméně chaotičnost předchozího zážitku to příliš nenapraví. Přesto patří Zmizení k těm originálnějším snímkům, které současná videodistribuce nabízí.
Jiří G. Růžička
Satan přichází / The Omen
Režie John Moore, 2006, 108 min.
Dne 6. 6.1976 přišel do kin Satan v podobě malého chlapečka Damiena pod vedením Richarda Donnera. Přesně o třicet let později (aby numerická sekvence 666: znamení Bestie zůstala zachována) měl premiéru remake režiséra Johna Moorea. Podobně jako Psycho Guse Vana Santa i tento remake kopíruje scény originálu velmi doslovně, snaže se přidat novou hodnotu pomocí modernějších technik snímání a nových speciálních efektů. Pro milovníky kultovního hororu tedy nepřinese nic nového, nováčkům v této mytologii pak nadělí pár mrazivých momentů. Znalcům žánru se tvůrci snažili zavděčit pomocí odkazů a cameo rolí (Rosemary – Mia Farrowová v roli ošetřovatelky). Stylová stránka vykazuje jistý druh originality v podobě příznakových záběrů (podhled na oběšence), svižného střihu (útočící pejskové) či místy velmi funkčních speciálních efektů (tříštící se mozaika). Několik pěkných záběrů ale nezažene pocit, že sledujete další zbytečný remake. Pro našince je tento počin přírůstkem do řady hollywoodských filmů natáčených v České republice. Můžeme sledovat zabití kněze u chrámu sv. Barbory, italskou nemocnici vedle Národního divadla atd. V bonusech najdete kromě prodloužených scén i alternativní konec. Dále zajímavá fakta o satanské mytologii, dokument o snímání zvuku ve studiu na Abbey Road i zdařilý film o filmu s názvem Omenismy.
Milan Klíma
Hebká kůže / La Peau douce
Režie François Truffaut, 1964, 113 min.
Ačkoli jsou melodramata kritikou obvykle nahlížena jako povrchnější skupina filmů, dokázal François Truffaut (paradoxně rovněž bývalý kritik) právě v tomto žánru vytvořit řadu děl, která lze bez nadsázky označit za mistrovské psychologické studie. K těm vůbec nejlepším patří snímek Hebká kůže z roku 1964. Popis samotného děje vypadá triviálně, možná až příliš naivně: známý literát na služební cestě prožije s letuškou náhodný románek, který se ale změní v silný vztah. Nutnost začít žít v kompromisech, dvou paralelních vztazích – k rodině i milence – nakonec vyhrotí celou situaci až v překvapivé a zmrazující finále, jež ale není vykonstruované pro efekt, nýbrž inspirované skutečnou událostí. Truffaut dokázal přesně využít charakterů hereckých představitelů, oproti svému stylu zde ubral i na hravosti a stylizaci ve prospěch realistického podání příběhu. Stručně řečeno: silné drama, přesvědčivé herecké výkony, strhující závěr. Disk nabízí pouze samotný film, ale v dobrém přepisu s českými titulky. Jen se nenechte odradit přebalem, jedním z nejhorších, jakého se diskům s Truffautovými filmy dostalo.
Petr Gajdošík
Richard Strauss
Elektra
Decca Music 2007, 108 min.
Proslulá švédská dramatická sopranistka Birgit Nilssonová vynikla zejména jako wagnerovská heroina v rolích Isoldy a Brunhildy, neméně skvělé však byly i její interpretace náročných straussovských rolí Salome a Elektry. Obě opery nahrála v 60. letech s dirigentem Georgem Soltim a právě Elektra z roku 1966 nyní vychází v edici The Originals. Solti patřil k největším poválečným operním dirigentům a s Nilssonovou často spolupracoval. Na nahrávce Elektry řídí Vídeňské filharmoniky. Straussova Elektra, jednoaktový dramatický proud vypjaté hudby, skutečné drama par excellence, dovádějící zvukově i dramaticky až téměř do extrému představu Wagnerova Gesamtkunstwerku, je pověstná tím, že je pro pěvce velmi obtížné ustát mohutný masiv velkého orchestru a nezaniknout v symfonicky pojaté hudbě až expresionistického výrazu. Jen opravdu špičkovým a velkým hlasům se to podaří. Záleží i na práci dirigenta a orchestru. Trojice Nilssonová, Solti a Vídeňská filharmonie je však téměř ideální; ostatně Elektra není jedinou jejich společnou nahrávkou. V Elektře zastiňuje výkon Nilssonové i ostatní zpěváky, kteří nicméně patřili ve své době do první ligy (Regina Resniková, Marie Collierová, Gerhard Stolze, Tom Krause). Zvuková kvalita, kdy orchestr vskutku nezastíní pěvce, je výtečná, a to i přes stáří nahrávky, pochopitelně digitálně vyčištěné.
Milan Valden
4 Women No Cry, vol 2
Monika Enterprise/starcastic.cz 2006
Víte, jak zní jedno z nejstarších a nejpravdivějších klišé? Že ženy přinášejí do hudby čerstvý dech a názor. Jako v současnosti nejpovedenější opodstatnění této fráze postačí druhé pokračování projektu 4 Women No Cry. Berlínský label znovu oslovil čtyři producentky a každé z nich dal něco přes patnáct minut. Do vyfintěného hi-tech světa uvede posluchače blonďatá Dorit Chryslerová. Z jemné elektroniky, zabalené jen do sekvencerem rozfázovaného vokálu, vás v několika minutách vezme do strašidelného ambientu, plovoucího na dívčích skřecích, od poloviny rozbičovaného industriálními beaty. Slovo přebírá londýnská Mico. Ukloní se krushovsky znějícím abstraktem, postaveným na hiphopovém základě, co chvíli zdeformovaném dalšími efekty. Ve zbytku své patnáctiminutovky už jen napodobuje českou Ecstasy of Saint Theresa. Svůj software tak zavčas startuje astronautka Monotekktoni. Jestliže holdujete německé taneční scéně, rychle zapomeňte na Ellen Allien. Monotekktoni totiž k roztančení nepotřebuje jen tři druhy beatů. Z rozbouraného progressiv houseu přechází do industriálního noiseu, postaveného na techno platformě, aby se s posluchačem podělila o dvě nejromantičtější elektronické skladby posledních měsíců. Růžové bylo dost, ale ještě tu čeká barcelonská černovlasá kráska Iris. Sentimentální písničkářka, která používá laptop místo kytary. A o těchhle čtyřech chce někdo tvrdit, že nepláčou? Nevěřím.
Ondřej Stratilík