Svoboda zločince a svoboda básníka

I bolest a hněv mohou být modlitbou, napadne nás při četbě sbírky Pompa funebris. A hned se nám vybaví racionální a moudré definice o teodiceji, těsně se přimykající Boží lásce, ono jediné rozumné vysvětlení, že zlo páchané člověkem je podmíněno svobodou, jíž byl člověk obdařen, a přesto... A možná do onoho slova přesto vměstnáme zkušenost s touto nevšední poezií maďarského básníka. Jak totiž vyjádřit zdrcující prožitek brutálního loupežného přepadení rodičů, v němž je sekerou ubita básníkova matka a těžce zraněn otec, to vše se odehraje na Štědrý den, viníci jsou posléze dopadeni, leč pro nedostatek důkazů propuštěni na svobodu?

Tajemství zla

Szilárd Borbély, básník, dramatik, literární historik a kritik, znalec barokní literatury, kultury a spirituality, si zvolil náročnou a velmi stylizovanou formu výpovědi, jako poeta doctus se zmocnil některých výrazných podob raně novověkého literárního odkazu, aby jim dal svrchovaně moderní výraz, ať už v žánrové, motivické či (jak snad lze vyrozumět z mimořádně zdařilého překladu Lucie Szymanowské) stylistické rovině. Výsledek, jakési apokryfní tápání současného Joba, balancuje na pomezí blasfemie a nejhlubšího, nejintimnějšího spojení s Bohem.

Sbírka sestává z tří prostupujících se částí, tří knih, tří sekvencí, tří polemik či dialogů s odlišnými myšlenkovými a věroučnými koncepcemi. Vše je proloženo verši slezského barokního mystika Angela Silesia, úryvky ze starší křesťanské a chasidské poezie a doplněno poznámkovým aparátem. První knihu tvoří monumentální polemika s ústředním křesťanským dogmatem o Vzkříšení a zároveň polemika s nejpodstatnějším odkazem baroka: spiritualitou Boží lásky. „Co to znamená vzkřísit tělo,“ rozjímá Borbély, aby vzápětí zpochybnil spásu, když podává obraz Jezulátka ukřižovaného o Vánocích, Spasitele zardoušeného při zrození: „Všechna Mysl se vzpouzí jen/ Pochýlit v úctě před Kristem.“ Tajemství zla se ukrývá v nevykoupeném Lotru po levici, maso vítězí nad Slovem, alegorie jako druh lidské výpovědi zůstává netečnou vůči skutečnému lidskému prožitku.

Stejnou, možná jen více dehumanizovanou netečnost a nedostatečnost racionálního vědeckého diskursu přináší druhá kniha. Na vynulování smyslu empirického poznání tváří v tvář hrůzné konečnosti – ani ne tak nás samých jako spíše někoho velmi blízkého – poukazuje básník rafinovaným zaplněním formy sonetu zcela prozaickým, nerýmovaným a nerytmizovaným, odtažitě chladným pseudonaukovým textem, který náhle s tvůrčí svobodou v některé básni rytmizuje nebo archaizuje. V této části knihy se soustředí literární návaznost na antické dědictví, odhaluje se prázdnota bukolické idyly, pozornost se zaměřuje na mýtus o Amorovi a Psyché, posunutý zde do oxymóricky konejšivého, až milostně intimního vztahu vrah – oběť, s paralelami Amor – vrah – Kristus. „Život v těle, to je sama smrt“ – z antického dědictví zůstává v platnosti jen Platonovo „Sóma séma“.

Jediný adekvátní způsob výpovědi nachází Borbély v nápodobě chasidských vyprávění obsažených v třetí knize (přidané až do druhého vydání sbírky), v paralogických a mystických příbězích a písních křesťanstvím ovlivněného východoevropského židovství. Intenzita vyprávění domýšlejících všechny záhyby příběhu o Stvoření jde ruku v ruce se silným mesianismem. Při vědomí toho, co se s evropskými chasidy stalo za druhé světové války, nemůžeme nepostřehnout posun od zaměření na individuální osud oběti ke kolektivitě vyvoleného národa-oběti. Zpochybňovaná víra nachází jediné možné místo v identifikaci s úlohou Ábela, ve vroucím očekávání Spasitele, který přijde o posvátném šábesu. Jedině v tomto prostoru nachází jazyk znovu svoji důstojnost: „Šabat, překrásná Královna,/ Nevěsta, Hvězda noci// V písmenku jednom ukryla/ Jošuu maličkého./ O Šábesu je čítává/ A pláče děsem, něhou.“

Apokryfní blasfemie

Dá-li se překladu něco vytknout, pak jedině snaha „o respektování obvyklého formátu ediční řady“, která vedla ke zkrácení sbírky o čtvrtinu textů. A snad ještě drobnost: podle veršové shody lze usuzovat, že poslední dvě strofy na s. 32 je třeba prohodit. Překladatelka si dala nepochybně velkou práci s nápodobou Borbélyho barokní stylizace, a to jak v rovině jazykové, kdy použila některé archaické hláskové skupiny nebo archaismy, tak tím, že (rovněž velmi svěže) přeložila básně Angela Silesia, které zvýrazňují členění sbírky, a vybrala vhodné texty ze starší české poezie, které nahrazují adekvátní staromaďarské texty. I v českém překladu tak vyniká Borbélyho básnický instrumentář, založený na umné kontrafaktuře: formy a motivy z oblasti vrcholně sakrální či vysoké literatury jsou nahrazeny prozaickým textem nebo transformovány takřka k pravému opaku tradičního chápání. Náboženské dogma a racionalismus antické tradice jsou tak nahlodány zcela zevnitř, a o to účinněji – zpochybněny jsou všechny jistoty. Svět musí být znovu stvořen, úmluva mezi Bohem a člověkem znovu obnovena – v tomto případě nápodobou chasidských vyprávění a písní.

Borbély umně transponuje žánry obvyklé ve starší literatuře, najdeme tu třeba enigmu, emblém, rosarium, planctus, jako ústřední volí však sekvenci – středověké rozvinutí části liturgie, v níž se zpívá Alleluja, tedy radostný hymnus. Tento žánr byl radikálně omezen po tridentském koncilu, kdy se do misálu vydaného roku 1570 dostaly pouhé čtyři sekvence, přičemž dnes známe kolem 4500 středověkých sekvencí. Borbély tedy vlastně apokryfně využije tento opuštěný žánr, tento původně radostný zpěv k dotvoření antitetického napětí, které provází celou sbírku – ještě patrněji tak vynikne básníkova kontrastní práce s motivy optimistického dědictví barokního kultu Boží lásky.

Protože v českém prostředí je jeho vliv na barokní literaturu teprve objevován, stručně shrňme, že jde o transformaci středověké mystiky do podoby systematicky šířené nejprve katolickými řády (s jezuity na čele) mezi šlechtou a měšťanstvem, později rovněž úspěšně lidovými misiemi. Prakticky celospolečenský prožitek pojetí Boha jako ztělesnění samotné Lásky (v protikladu ke středověkému přísnému Bohu-Soudci), který uvolnil atmosféru po církevní krizi 16. století, zasáhl v druhé polovině 17. století také protestantskou část Evropy, kde je spjat se vznikem pietismu. Ve východoevropských oblastech, mj. rovněž v Uhrách, měl nepochybně vliv také na vznik chasidismu. Proto např. báseň Christologická epištola Borbély stylizuje do formy „pavlovské“ epištoly imaginárnímu Teofilovi (Bohmilovi) – v barokní, zejména jezuitské literatuře frekventované alegorické postavě vzorového vyznavače Boží lásky. A motivů spojených s kultem Boží lásky najdeme ve sbírce celou řadu, jenže patřičně deformovaných, a to až k drtivému rouhání.

Přesto básník nachází paradoxní východisko vlastně už v první, nejtemnější části sbírky, když vrcholně básnickou formou konstatuje: „co jen počít, pryč je víra,/ provždy konec s básněmi“. Druhá mocnina paradoxu lidského bytí, svoboda básníka, schopnost a volba slova/Slova dala vzniknout neobyčejně silné sbírce. A tak tu před námi stojí vznešeně dramatická obhajoba poezie (a mystiky) jako poznání svářícího se s logikou (dogmatem) i empirií, cosi, co naštěstí nezkrotí ani literární vědec, natož recenzent. „Kdo se mezi slovy octne,/ dobírá se Prasvětla.“

Autor je bohemista a polonista.