Maurice se slepicí

Švýcarský spisovatel Matthias Zschokke navštíví pražský veletrh Svět knihy 2007. Kniha, z níž pochází naše ukázka, vyšla loni. Jde o volně řazené črty z nejvšednějších dní protagonisty Maurice. Za pomoci bohatého jazyka autor prokládá neuspokojivé hrdinovo bytí nadějí. Naděje je za zdí.

Hamidovi:

„...Krásné ráno. Svítí slunce. Cellista, cellistka zahajuje teď den pokaždé pomalou stupnicí přes tři oktávy. Čím tóny stoupají výš, tím jsou mi milejší. Jaká je v tom jen skryta útěcha: pomalé, čisté tóny, v jemném vibratu, zprvu temné a silné, pak stále světlejší a průsvitnější, ke konci průzračné. To se člověk celá tisíciletí dře, aby srovnal a zvrstvil tóny tak, jak je nikdo před ním ještě neuspořádal. Moří se o bezesných nocích, neboť se obává, že všechno už tu jednou bylo a jeho tu už vůbec není třeba. A přitom by stačilo, aby si sedl a zahrál stupnici přes tři oktávy, a každému posluchači by při tom zjihlo srdce, vniklo světlo do hlavy, vstoupily slzy do očí a zašimralo v nose.

Poté, co cellista, cellistka z prosvětlených výšin opět sestoupí dolů, rázně, jistě, tón za tónem, ozve se po velké přestávce, ve které nejedním mozkem proběhne nejedna myšlenka i starost, poznovu hluboký tón, mocně, zdlouha, bez záchvěvu, nasazený klidně, zvolna se vzmáhající, stojící, doznívající, poté další tóny, tentokrát stoupají chromaticky, opět přes tři oktávy, a já propadám kouzlu úplně. Jaká to nádhera! Jednotlivé tóny, které se stavějí do řady, které se nesnaží navzájem přetrumfnout, které vznikají, dají se pozorovat a poslouchat v holé nahotě, které na nikoho koketně nepomrkávají, s nikým si důvěrně nešuškají, necukrují, nechtějí omámit, které tu prostě jsou, čiré, a pak docela mizí, aniž po sobě zanechaly stopu. (...)“

Je horko. Děti si hrají venku u jezírek, jež tu zanechaly bagry, dospělí podřimují za spuštěnými žaluziemi, ulice jsou jako po vymření, asfalt měkne, vzduchem se nese vůně téru, z temných putyk proudí otevřenými dveřmi chladný, nakyslý vzduch, na prazích leží bez hnutí velcí psi, s hlavou mezi tlapami, z přítmí za nimi blikají hrací automaty, jež ze sebe občas vydají bublavé škytnutí. Z otevřených oken se vydouvají bílé záclony, ven se dere hudba z televizí, známé melodie ze starých filmů, reprízy pro letní odpoledne, nikdo nevychází ven do blyštivého jasu. Maurice jde zvolna sám se sebou ve stínu činžovních domů, z jakéhosi okna se ozývá dixieland. Maurice dbá na to, aby zůstal ve stínu. Cestu si řídí podle listnatých stromů, prochází veřejnými parky, dospívá na břeh líné říčky, která protéká městem a jejíž břehy nejsou kupodivu všude zabetonované, která je na leckterém místě ponechána tak, jak byla, s mírně svažitými náspy, dva metry, tři metry širokými zelenými pruhy, žlutohnědá řeka, někdy i petrolejově zelená, v tom vedru smrdutá bahnem a tlející rybinou, neprůhledná, někde měnlivých barev, někde se rosolovitě převalující – v novinách stojí v létě vždy cosi o zcela určitém druhu vodních řas.

Voda se pomalu sune vymřelým městem. Tu a tam se na břehu rozložila turecká rodina, na prostřené dece, s hračkami a proviantem, všichni spí. Po břehu jde mladá žena s hlavou v šátku a v šatech po zem, bosýma nohama kráčí po vlhkém, šedavém písku. Maurice shlíží na půvabné otisky, které zanechává za sebou. Shlíží na stehna pod dlouhými šaty, na boky, které se neznatelně rýsují a opět mizí pod volnou, tmavou látkou, poznovu na prohlubně v písku, na paty, prsty, nožku. Maurice má chuť si ty otisky prohlédnout zblízka, vložit tvář do důlků ještě teplých od chodidel. Zírá na prohlubně, pak na mladou ženu, která se vrací, která ruší své vlastní stopy, která jde proti němu, aniž ho vnímá, která sleduje své stopy, své nohy, která se snaží vstupovat do starých otisků a ničit je. Maurice by rád jeden z nich zachránil. Vstoupí jí do cesty, blízko proudu, takže nemůže dál. Všimne si ho, obrátí se, jde zpátky, nyní ještě blíž vodě, bosé nohy se teď namočí, pozdvihne trošinku lem sukně, nohy se jí bahnem zbarví dotmava, v jisté vzdálenosti leží na jedné z dek pod keřem mladý muž a spí. Vedle něho leží v plastikové vaničce malé dítě a spí. Mladá žena se zastaví, podívá se přes zelenkavou vodu, která líně ubíhá, štíhlé nožky se propadají do bahna, pomalu se s rachocením blíží motorový člun, klouže v blízkosti břehu, na palubě zplihle visí velká německá vlajka, za kormidlem stojí důchodce s velkým břichem v krátkých kalhotách a hledí na mladou ženu, zvedá ruku na pozdrav, na přídi leží žena v plavkách na neforemném těle, hlavu v žlutohnědě pruhované osušce si opírá o šikmou desku kormidelníkovy kabiny. Člun už odplul, ale ovzduším ještě dlouho otřásá temné rachocení motoru. Břeh olizují drobné vlnky. Přibližují se k zachráněnému otisku nožky, Maurice se vrátí o krok zpět, voda se přelije přes prohlubeň, hned za ní druhá vlnka, třetí, obrysy se rozmývají, mladá žena se zastaví. Hledí na své nohy, k jejichž kotníkům vyšplíchává voda. Pak se krátce zadívá směrem k Mauriceovi, poodejde od břehu, odchází k plastikové vaně s dítětem uvnitř, pohlédne na ně, sedne si na deku vedle mladého spícího muže, pohlédne na něj. Maurice vystoupí vzhůru po náspu a sedne si, v určité vzdálenosti, do stínu na lavičku u pobřežní cesty. Voda se třpytí.

Maurice pozvali, aby odcestoval kamsi, kde by na jakémsi kongrese o komunikaci a technice zastupoval kohosi, kdo byl na programu uveden jako náhradník za kohosi třetího, avšak bohužel nemůže přijet. Na kongresech se scházejí náhradníci. Maurice to má rád. Nikdo není ten, o koho jde. Zato je tu každý za někoho jiného. Pro tuto okolnost lze na kongresech potkat lidi v zásadě vstřícné, životem lehce skřípnuté exempláře s pomačkanými nadějemi, pochybovače, kteří nejsou uvyklí stát sami za sebe, kteří vždy představují druhý nebo třetí výběr.

Toho či onoho náhradníka přejde někdy cestou chuť nebo ho opustí odvaha, sjede do příkopu, zmešká letadlo nebo předstírá nachlazení, aby už zase znovu nemusel hledět do tváře skutečnosti, že nejde o něho. Kongresoví účastníci nejsou dobře placeni. Látka jejich obleků je ošoupaná, podpatky jejich střevíců sešlapané. Při zahajování kongresů se zeširoka hovořívá o těch, o které šlo, avšak z nejrozličnějších důvodů museli svůj příslib žel bohu zrušit, pak o těch, kteří uvízli v dopravní zácpě, možná to ale ještě zavčas stihnou, nejraději ale o těch, kteří se nedostavili, ačkoli nepodali vysvětlení, a jsou nyní jakožto nezvěstní obzvlášť toužebně očekáváni. Tak působí nepřítomnost. Rozsvítil by se takto snad Maurice rovněž, kdyby se nedostavil?

Cestovat na kongresy je obtížné. Většinou se za tím účelem nastupuje do letadel, přičemž organizátoři, aby ušetřili na nákladech, přecházejí na levné linky a žádají náhradní účastníky, aby se smířili s několikerým přestupováním. (...) Naše letiště se podobají obřím nádorům. Žádné dítě by si na pískovišti nepostavilo tak mizerné stavby. Jakožto kongresový účastník však nemá člověk tolik času, aby si nad letištní architekturou kladl nutné otázky. Vystoupí z letadla, a hned aby spěchal, s konferenční aktovčičkou v ruce, nekonečnými podzemními, labyrinticky uspořádanými koridory k dalšímu letadlu, v patách jiným kongresovým účastníkům. Většině z nich nohy příliš neslouží. Nenosí na nich nic pohodlného a vzdušného, nýbrž zpravidla příliš těsné, takzvaně elegantní podnikatelské botky. Mnoho kongresových účastníků má navíc náhradní kyčelní kloub. Na něm kulhají celí zpocení podzemními chodbami a povzbuzují se, jen aby proboha nepřišli o trpělivost, protože to by leda zbytečně spotřebovali energii, kterou pak později, na kongrese, budou postrádat. Ten či onen se v půli cesty zastaví a zauvažuje, zda to nevzdat. Někteří rovnou padnou. Neprodleně se pak dostaví zdravotníci a beze slova je odstraní z cesty. Ti, kteří dospějí až k cíli, rozhlížejí se po avizovaném autobusku příslušného hotelu, který má dle kongresových podkladů čekat před příletovou halou. Jestliže ho najdou, nechají šoféra, aby jim odebral kufr a otevřel dveře. Šofér je cizinec a dokázal by toho mnohem víc než jen řídit minibus od hotelu na letiště a zpět. Lamentuje nad vlastním osudem a ve špatném rozmaru odhazuje svěřené mu aktovčičky do zavazadlového prostoru, znechuceně zabouchne dveře, vyhoupne se za volant a zuřivě seká zatáčky. Aktovčičky kloužou sem tam a patřičně se rozpadají. Kongresoví účastníci se úporně drží sedadel před sebou. Hotely leží výhodně mezi veškerými kongresovými halami, letišti, autobusovými a dálkovými nádražími tohoto světa. Jejich okna jsou zvukotěsná a nedají se otevřít. Počasí zůstává venku. Na roční období je příliš chladno, příliš chladno a příliš vlhko. Nejvlhčí víkend za pětasedmdesát let, jak si lze přečíst.

Pokoje v kongresových hotelích jsou prostorné, v koupelnách visí zvětšovací zrcátka. Konferenční účastníci v nich zkoumají svou pleť a zjišťují, že je nečistá. Počnou se jí věnovat. Večer při prvním společenském koktejlu mají rudé skvrny na nose, na tvářích a na čele. Obzvlášť velkou nepříjemnost představuje pro každého kongresového účastníka pocení. Jelikož se zdržuje výlučně v uzavřených místnostech, neprovětrá se mu nikdy pořádně tělo. Záda a hruď se potáhnou lepkavou vrstvou. Pot je cítit cize. Sprchují se, kdy jen k tomu najdou čas. Stojí tu ve spodkách a hledí ze svého zapečetěného okna přes přistávací plochy a kolejiště. Vlastní tělo jim nepůsobí příliš radosti. A pak tyhle kongresové ponožky! Tyhle kongresové spodky! Vlasy na hlavě vyloženě nevábné. Jak krásně vězí mladé zoubky v mladých dásních, lze vidět v televizi. Také se tam dají sledovat lesknoucí se penisy mladých mužů, zasunované do šťavnatých vagín mladých žen, pak zase vysunované, znovu zasunované, ven, dovnitř, a všude okolo to kape. Kongresoví účastníci pročítají, co si doma připravili, aby to zde přednesli. Připadá jim to nevhodné. Ani počasí není takové, jak si je doma představovali, ani hotel ne – nic v jejich podkladech neodpovídá dané skutečnosti, vše by mělo být přepracováno.

Kdesi za clonou drobného deště leží město, v němž se kongres koná. Což se informovat, jak se tam dostat. Avšak času nezbývá. A co, zkrátka jakési město. Člověk si stoupne k baru a vypije čaj. Obsluha je přívětivá. Zřejmě má rakovinu. Nebo má rakovinu její přítel. Dnes mají všichni rakovinu a umírají.

Hamidovi:

„...Dnes jsem sledoval mladého, sportovně vyhlížejícího cyklistu, který mě předjel kousek před Městskými sady. Musí se tam překonat široká silniční křižovatka o několika jízdních pruzích. Znalci jako já na ni najíždějí pomalu, aby se navzdory velkému provozu nemuseli ani na chvilku dotknout nohou země nebo snad z kola sestoupit, naopak aby opatrně a plynule klouzali z jedné stopy do druhé a dostali se tak bez újmy na protější břeh. Mladý cyklista, který měl na sobě oblek a na nosiči si vezl aktovku, překonal křižovatku smělým průbojným tempem a prokázal se tak jako obzvlášť jistý rutinér. V Sadech jsem se mu pověsil za zadní kolo.

Nejprve tam vede cesta přes jakýsi mostek pro pěší, zpod kterého zelenkavě pableskuje cíp smrduté protáhlé louže, jíž se tu říká rybník, a u kterého obvykle skáče přes švihadlo jakási běžkyně. Běžkyně tak činí léta. Dříve bylo její tělo sošně krásné a souměrné. Mezitím vypadá spíš šlachovitě a upomíná především na ctnost výdrže. Mladý cyklista jel po hlavní cestě, kterou vždy volím i já. Na prvním
rozcestí však uhnul doleva. Krátce jsem zauvažoval, kam ta vedlejší cesta vede, rozpomněl jsem se pak, že se po pár stovkách metrů opět navrací k hlavní cestě, i přidal jsem se. Vedlejší cesta byla romantická, zarostlá, dost úzká. Vedla přímo podél břehu zelenkavě pableskující močůvky. Rozhodnutí mladého cyklisty jet tudy se mi jevilo sympaticky svévolné. Společně jsme opět zabočili na hlavní cestu, kterou mladík po pár metrech opustil znovu, ve prospěch vedlejší pěšiny zahýbající tentokrát doprava, již znám z dřívějška. Je sice romantičtější než hlavní cesta, zato ale přinejmenším o padesát metrů delší. Proto jsem jel svou obvyklou trasou a na mladíka narazil teprve na druhém konci Sadů, kde se obě cesty stýkají. Ocitl
jsem se teď na téže úrovni jako on, protože moje trasa byla o něco kratší než jeho. Blahosklonně jsem mu dal přednost a jel opět za ním. Avšak jen jsme odbočili k silnici, on už zase zvolil cestu romantičtější, tu kolem Kancléřství, na které je třeba nejméně čtyřikrát přejet obrubník, kvůli čemuž se já oné cestě zásadně vyhýbám a volím delší úsek před Říšským sněmem, což jsem učinil i tentokrát, v příjemném rozpoložení: jaká radost seznámit se s mladistvým obchodníkem, který si svou cestu do práce utváří tak romanticky, a to s týmž pragmatismem, s nímž jsem já svou cestu založil na maximální funkčnosti. Při dlouholetém testování optimální trasy mi šlo především o to, abych sloučil co možná nejméně nerovností, zatáček (na podzim kvůli mokrému listí, v zimě kvůli sněhu) s co nejkratší vzdáleností. Mladému obchodníkovi šlo naproti tomu očividně o krásu a dobrodružství, kterých si, docela sám pro sebe, každého rána a každého večera na své cestě do práce a z práce vydatně dopřává. Jaký to přitažlivý muž! (...) Naskočila zelená, mladík pokračoval rovně, já jsem zahnul doprava.

Teď už opět sedím u stolu a probírám veškeré stokrát probrané varianty, kde by jen mohla ležet místnost s cellem. Většinou docházím k témuž závěru. Dříve jsem po takovém uvažování ještě tu a tam vyšel na ulici, abych si ověřil, jestli by snad přece jen to, k čemu jsem dospěl, nesouhlasilo (poslední teorie, kterou jsem kontroloval, předpokládala, že cello půjde vypátrat ve sklepě, protože cvičebny pro hudební produkce se ve sklepeních nacházejí často; obstaral jsem si v domě u zadní protipožární zdi přístup ke sklepu – avšak ani tam jsem nic nenašel). Tak tedy sedím u stolu, naslouchám cellu, nebo je neslyším, krátce se v myšlenkách dotknu rozličných nesčetněkrát probraných vysvětlení, proč asi dnes nehraje, vím, že ani jedno z nich nesedí, a opět na záležitost zapomínám. Ze zvyku. Měl bych se vzchopit a k vypátrání hudebníka podniknout konečně rozhodný krok, jistě...“

Každý den pohled na protější zeď místo do dáli. Znát tu zeď nazpaměť. Tušit za ní klavíristu. Už zas uplynuly měsíce. A on pořád ještě hraje. Od té doby docela ucházejícím způsobem. A pořád ho Maurice ještě nevyhledal. Pořád jen ten nerozhodný pohled na zeď, za kterou hraje. Až pak budou oba po smrti. Je v tom něco hrozitánsky směšného. Honit se za čímsi bezcílným, za čímsi nepotřebným, přebytečným. Ještě jednou a znovu a stále se opakovat. Trvat na tom. Raději se nechat zničit než se vydat určitým směrem. Raději se nechat převálcovat, než naskočit na vůz rozumu. Jaký to osvobodivý čin, vyhnat všechny ty potlačované hlouposti, ta zadržovaná slova a hlásky na širou louku, dát jim rozběh, vidět je, jak klušou a skáčou – když se zjara poprvé vypustí na pole krávy, které celou zimu stály ve chlévě, provádějí ty nejroztodivnější skoky, vyrážejí všema čtyřma do výše, vyhazují zadníma nohama do stran, rozesmějí tě, obšťastní, protože se pohybují tak neohrabaně, tak neuměle, tak nevypočitatelně, čistě pro rozkoš z bytí, rozkoš být slovem, moci klusat v závěsu za druhým, moci na to druhé vystoupit, obskočit je bez penisu,vniknout do něho bez záměru, bez cíle, bez účelu. Nechat je procházet okolo, slova...

Z knihy Matthiase Zschokkeho Maurice mit Huhn přeložila Věra Koubová.

© 2006 by Ammann Verlag & Co. Zürich

Švýcarský autor Matthias Zschokke (1954) začínal jako herec na německé Bochumské scéně. Od osmdesátých let však žije jako spisovatel, filmový režisér a divadelní autor v Berlíně. V poslední době se soustředí na tvorbu rozsáhlejších literárních celků: po románu Volné štěstí z roku 1999 a povídkách Nový soused z roku 2002 vyšel nejnověji v nakladatelství Ammann roku 2006 jeho román Maurice se slepicí, z něhož pochází ukázka.