Příběh měšťanského úpadku

Dílo Roberta Walsera (1878–1956) platilo po několik desetiletí spíše za tajný tip znalců moderní švýcarské prózy. Jeho „znovuobjevení“ německojazyčným publikem v šedesátých a sedmdesátých letech bylo spojeno s mnohde dosud tradovanou a možná pochopitelnou, ale nedosti podloženou stylizací Walsera jako autora nespravedlivě opomíjeného, ba ublíženého básníka-trpitele. České vydání umožňuje zdejšímu publiku nahlédnout jeho dílo snad o něco případněji, v celém jeho bohatství a mnohoznačnosti.

Bezvýznamná práce na dluh

Pomocník (Der Gehülfe, 1908), autorův nejznámější román, je text do značné míry autobiografický. Walser v něm bohatě čerpá z půlroční služby v kanceláři technika a vynálezce Karla Dubler-Gräßleho v obci Wädenswil u Curyšského jezera. Předlohy většiny z reálií knihy, včetně vily Zum Abendstern (Večernice) a krachu technické kanceláře, lze identifikovat v obci a v osudech Dublerovy rodiny; své příjmení zase protagonista Josef Marti zdědil po rodině Walserovy matky Elisy.

Čtyřiadvacetiletému Josefovi se po delším čase bez zaměstnání podaří najít místo asistenta u vynálezce Carla Toblera, sídlem ve vile Večernice u Bärenswilu. Tobler, kombinace idealistického vynálezce a žoviálního hochštaplera, pohrdajícího místními „malými“ lidmi, investoval celé jmění do vývoje a prodeje poněkud nenápaditých a zároveň bizarních aparátů: reklamích hodin s orlími křídly, prodejního automatu na náboje, hloubkové vrtačky nebo patentního lůžka pro nemocné. S postupujícími neúspěchy jeho podnikání ovšem vystupuje do popředí hlavní cíl jeho snah: dosažení a udržení okázale měšťanského způsobu života.

Josefovo úřadování spočívá hlavně v bezvýznamné kancelářské práci a podávání inzerátů na „podnik bez rizika“, s neodvratně se blížícím krachem Toblerova podniku ovšem stále častěji v odhánění neodbytných věřitelů a obraně cti domu svého pána. Stále více času tráví úslužnou pomocí Toblerově ženě s domácími pracemi, v čemž spatřuje rovnocenné naplnění svého statusu zaměstnance-pomocníka, a každodenním posezením u kávy – z obchodního příručího se stává domácí fámulus. Josef obývá pokoj ve věži reprezentativní vily a vede tu hlasité i tiché samomluvy, v nichž se zabývá především sám sebou a rodinou Toblerových. Ovšem podobně jako jsou smyšlené důvody Toblerovy platební neschopnosti, jež Josef uvádí v důvtipně zkomponovaných dopisech, zdají se nejistá také hbitě skládaná odůvodnění pomocníkova způsobu života. Celá Josefova zdejší existence ostatně stojí na dluzích: není zaplacena stavba věže, kterou obývá, není uhrazen poplatek zprostředkovatelské kanceláři, díky které přišel, a sám Josef kromě nedělního kapesného nedostává smluvený plat. Příběh jakoby zákonitě a bez zásadních dramatických zvratů plyne k definitivnímu úpadku podniku i samotného domu.

Zaměstnanec bez vlastností

Téma služby má ve Walserově díle stěžejní význam. Kurs pro služebnictvo, který sám absolvoval, jej inspiroval k deníkovému románu Jakob von Gunten (Opus 2005). V Pomocníkovi je ovšem toto téma – i různé polohy vztahu mezi pánem a sluhou – ztvárněnp patrně nejvýrazněji. „,Jsem váš nový zaměstnanec,‘ řekl Josef, neboť tak se mladý muž jmenoval.“ Toto dvojznačné představení protagonisty na začátku knihy předznamenává jeho až metafyzickou identifikaci se služebním postavením, které jako by vůbec ospravedlňovalo jeho existenci. Josef na sebe pohlíží především jako na zaměstnance, paradoxně se vždy znovu posuzuje a napomíná z hlediska svého „principála“: vyčítá si, že existenční zajištění neoplácí dostatečnými výkony, že si až příliš často libuje v „bezmyšlenkovitosti“, že osud Toblerových reklamních hodin nepřijal za vlastní až do posledního záhybu své duše. Vědomí zaměstnance-pomocníka tak sráží náznaky jiného životního zakotvení a autonomního utváření Josefovy osobnosti: „Jako by bylo nutné, aby zaměstnanec pana inženýra měl charakter.“ Zároveň ale je mu zdrojem veškeré, byť minimální cti, kterou nenechá narušit ani své zaměstnavatele: není přece jen žebrákem, ale Zaměstnancem.

S jistou naivitou, ovšem výmluvně popisuje protagonista tento malý svět a nakonec není zcela zřejmé, co je tu nejkurióznější: zda Toblerovy patenty, inženýr Tobler, jeho žena, nebo Josef Marti sám. Vyprávění se ovšem neuchyluje ke kresbě karikovaných „figurek“, nýbrž staví většinu postav do napětí (bezpochyby nejen komicky vyznívajícího) mezi protichůdnými tendencemi: jedním z pólů je přitom vždy spoléhání na takřka spasitelný řád rodiny, obchodu a společnosti, druhým útěky do podnikatelských fantazií, nepřiznaných erotických představ či alkoholového opojení.

Mezi ponížeností a vzpourou

Josef se snaží pomoci bankrotujícímu vynálezci Toblerovi, jeho ženě, vedoucí neuspokojivý domácký život, týrané dceři Silvině i svému předchůdci, opilci Wirsichovi, v beznadějných pokusech o udržení či dosažení řádných životních poměrů. Na všech stranách je, zdá se, spolupracovníkem na zcela zbytečném díle. Jeho nešikovné pokusy zasáhnout do běhu věcí, líčené s jemnou a velmi působivou ironií, odpovídají jeho vlastnímu ustrojení: hned se bezpodmínečně podřizuje měšťácky schematickému pohledu na svět, hned se mu vzpírá, hned se utíká k přírodě a přirozenosti při civění z okna a častých procházkách. Figura pomocníka, kolísajícího mezi vzpourou a ponížeností, má ostatně leccos společného s groteskními postavami pomocníků z Kafkova Zámku.

Procházku lze pochopit jako metaforu celé Pomocníkovy existence i Walserova vyprávění: cesta mezi činností a nečinností, dynamikou a stagnací. Právě Walserův jedinečný styl, citlivě vyvažující na jedné straně tísnivou bezvýchodnost a ironickou hravost, na straně druhé mnohoznačnost a realistickou, až pedantskou zevrubnost, umně láká ke sledování, ba sdílení této cesty. Josefova cesta nekončí v záhubě, jak bychom snad mohli očekávat, což jen dokresluje vypravěčův postoj k líčenému světu: Toblerův bankrot i vypravěčova ironie nejsou pomstou pokryteckému měšťáctví z jakkoli vymezené ideologické pozice, ale spíše citlivým odkrytím jeho půvabů i tragičnosti a především moci, kterou uplatňuje i nad lidmi vymykajícími se průměru.

Výtečný český překlad, pořízený Radovanem Charvátem, vychází rok po posledním z trojice Walserových stěžejních románů Jakob von Gunten (vydaný poprvé 1909) a nakladatelství Opus připravuje k vydání i první román Sourozenci Tannerovi (1907). Splácí tak dlouho odkládaný dluh české literární recepce vůči publiku i vůči nenápadnému, ovšem stále aktuálnímu Walserovu dílu.

Autor je doktorand Ústavu germánských studií FF UK.