Ad Ropa váží víc než židovská lobby (A2 č. 16/2007)
David Neuwirth reagoval polemicky na mou recenzi (Kdo řídí americkou diplomacii, A2 č. 14/2007). Pokusím se odpovědět na hlavní výtky. Napřed ale pár zpřesnění. V článku netvrdím, že „americkou diplomacii a zahraniční politiku USA obecně řídí do velké míry Židé“, nýbrž že zahraniční politika USA na Blízkém východě je tvořena s ohledem na Izrael a jeho zájmy. To za prvé. Entrée o vztahu levice k Židům, státním aparátu SSSR apod. nemůže sloužit jako zarámování diskuse, naopak je nepatřičné. Tvrzení autorů studie ani moje vývody nesouvisí s levicovostí, tím méně s antisemitismem, jak autor polemiky bohužel naznačuje. I tak pravicový politik jako P. Buchanan obviňovalal U. S. Židy z „dvojí loajality“. A naopak bytostně levicový intelektuál Chomsky vysvětluje angažovanost USA na Blízkém východě v podstatě stejně jako (jistě vzorně pravicový) autor polemiky. I podle něj jde hlavně o ropu. Autor polemiky v narážce na můj text opakuje slovní spojení „tvrdá fakta“. V recenzi se však objevila „tvrdá data“, když byla řeč o finančních tocích do Izraele či o hlasováních v OSN. Všechny tyto poznatky jsou relevantnější, „tvrdší“ než namítané výzkumy veřejného mínění. Zcela zavádějící je argument o milionu Arabů, kteří se v Izraeli těší plným právům. Jde o občany Izraele, kterými ale nejsou Palestinci – a o nich byla řeč v oddílech kritických k tamní demokracii –, kteří žádné zastoupení v Knesetu nemají. Je-li arabská populace Izraele „zproštěna“ branné služby, není to spíš proto, že jim nedůvěřují, než projevem velkorysosti? Dříve se tomu říkalo „státně nespolehliví“ občané.
Autor polemiky kritizuje oba profesory, že podle nich „vztahy s Izraelem byly vždy hlavním bodem americké blízkovýchodní politiky“. Pak na jiném místě sám hovoří o „důležitosti americko-izraelských vztahů“. O jejich významu tedy nemůže být sporu. Vždyť jde o „nejmocnější stát na Blízkém východě“, regionu tak strategickém. Především kvůli ropě. Ale jakým ohledem na ropu vysvětlit, že USA dlouhodobě politicky, vojensky a finančně zaštiťují právě Izrael, který je na suroviny chudý!? A proč jsou kvůli tomuto spojenectví ochotni riskovat vztahy s arabskými zeměmi, na ropu naopak přebohaté?
Nedivím se, že představitelé realistického proudu mezinárodních vztahů nevěří v nějakou demokratickou spřízněnost duší. Ani autor polemiky není v tomto bodě koherentní. Sice oběma profesorům tuto necitlivost vyčítá, pak ale hovoří o „strategických důvodech“ zásahu na Balkáně, ropou motivované politice USA, až se mu vznešené pohnutky vytratí i ve vztahu k Izraeli („výhody vyplývající ze spojenectví...“). Ale i když Izrael „vojensky dominuje důležitému regionu“, jak to usnadňuje USA přístup ke kýžené arabské ropě? Co za to dostává, že sponzoruje izraelské pozice v oblasti?
V USA jistě působí řada lobby, i zmiňovaná saúdskoarabská. Neplatí ale námitka, že Židé nemohou ovlivňovat zahraniční politiku USA, když je jich tak málo. Když argumentovat procenty Židů, uveďte jejich zastoupení v řadách elit – ekonomických, mediálních a intelektuálních. V dějinách by to nebylo poprvé, kdy (cílevědomá) menšina manipuluje (i výraznou) většinou. Veškeré zájmové skupiny – izraelská jako olejářská – fungují na těchto principech. Jsou úzce vymezené, přesto se častěji dokážou prosadit než amorfní masa.
Autor polemiky nepopře, že na pacifikaci iráckého režimu má dlouhodobý zájem i Izrael. Ani íránský jaderný program není hrozbou pro „svět“, jako pro Izrael. Pokud tedy USA zaútočí na Írán, dělají špinavou práci za Izrael. I vlastenci Francouzi nechávali za své zájmy bojovat ty druhé (cizinecké legie). Že je dnes v důsledku situace v Iráku Izrael ohroženější?
Však Olmert řekl, že se USA ještě nemají stahovat. Setrvání vojsk USA je i v jeho zájmu, každý další dolar na válku jde i k dobru Izraeli. Autor polemiky jmenuje nežidovské architekty války. Na Wolfowitze nějak zapomněl, ale ten právě není nežidovský. Avšak i zmiňovaný Cheney jde Izraeli na ruku: „Nikdo nesmí pochybovat…, že bychom Izrael v případě útoku podpořili. Udělala by to jakákoliv (americká) vláda“ (Aktuálně.cz 20. 1. 2006). Jakákoliv, takže je jedno, koho volí většina U. S. Židů. Irák, Írán jsou regionální protivníci Izraele, pokud budou preemptivně decimováni, Izrael se nemusí případného útoku bát. A nastolením proamerických vlád v těchto zemích také nepohrdne.
Nemohu tedy vyslyšet autora polemiky, abych „zaměřil hledáček… k… ropě“. Zatímco o ropných choutkách USA se otevřeně mluví, jiné (nekonkurující) zdůvodnění (po linii Izrael) angažovanosti USA je až na výjimky ignorováno. A „šťourat“ nepřestanou ani autoři studie, kteří již na toto téma připravují knihu.
Lukáš Kantor