Hlavní společenské téma čísla otevírá karnevalová reportáž z jedné severočeské obce, o níž projíždějící prohlašují, že je „nejošklivější vesnicí v republice“.
„K slabým stránkám Mostecka patří velká koncentrace těžkého průmyslu, těžbou a průmyslem narušené životní prostředí a sídla, vysoká nezaměstnanost, nízká průměrná vzdělanost obyvatel, pasivní životní styl velké části obyvatel, vysoká kriminalita a vysoká koncentrace nepřizpůsobivých obyvatel.“
Touto větou začíná jedna z kapitol knihy s názvem Mostecko – regionální vlastivěda z roku 2004, která se věnuje současnému rozvoji mosteckého regionu. Jako každá jiná „první věta“ v kterémkoliv jiném textu i tato na sebe poutá daleko větší pozornost než ty následující. Dá se říci, že je spolu s nadpisem jakousi vizitkou textu. Co ovšem při prvním pohledu na takovou vizitku zaskočí, je použitý způsob myšlení, jenž má přiblížit čtenáři danou lokalitu. Takový úhel pohledu může podle mého názoru nakonec natropit daleko více škody než užitku. Co si například asi pomyslí čtenář zmíněné vlastivědy, když se dostane do kontaktu s někým, kdo mu prozradí, že je z Mostecka?
Rozšiřme optiku od opakování zažitých klišé k hlubšímu porozumění jednání obyvatel v konkrétních sociálních kontextech, na které působí dlouhodobá a pokračující důlní činnost, stejně tak jako na zdejší krajinu, kde není výjimkou skutečnost, že potok teče do kopce kvůli umělému odvodňování. Pohlédněme na životy obyvatel a prostředí, které jsou již po několik desetiletí formovány politickými souvislostmi, živenými chtíčem po zisku z hnědého uhlí.
O místě, které jako kdyby nebylo
Porozumění minulému, ale i současnému dění v obci, připomínající čerstvě zhojenou ránu, by mohlo ve čtenáři vyvolat dojem, že označení Strupčice je velice trefně vybraný pseudonym. Nicméně není tomu tak. Název Strupčice je skutečným jménem obce ležící na pomyslné přímce mezi městy Most a Chomutov. V důsledku socialistických plánů na likvidaci obce z důvodu těžby a právních změn následujících 17. listopad 1989, zůstaly Strupčice zaříznuté do velkokapacitních povrchových dolů Jan Šverma a Vršany a zasypány vnější výsypkou Malé Březno.
Na začátku dvacátého století se zde mluvilo dvěma jazyky a okolní krajina měla zemědělský ráz Lounska s desítkami rozdrobených políček, patřících jednotlivým rodinným hospodářstvím Čechů a Němců. Až na výjimky, představované třemi rodinami, byli po druhé světové válce představitelé těch druhých odsunuti, zatímco do jejich usedlostí přicházely rodiny z různých koutů Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Volyně. I přesto zde zaznamenáváme silný pokles počtu obyvatel.
Od té doby se Strupčice počtem obyvatel blíží spíše vesnici nežli městu.
Strupčická oblast byla převážně zemědělská, jednotlivá hospodářství spravovala 8 až 13 hektarů půdy, jejíž kvalita spolu s příznivým podnebím umožňovala pěstování mírně teplomilných plodin. O době kolektivizace se dochovalo velice málo zpráv, podle pamětníků zde ovšem o kolektivní hospodaření nebyl velký zájem. O atmosféře tehdejších událostí si můžeme udělat představu i na základě skutečnosti, že tehdejší obecní kronika byla ukradena (podobně jako ta z roku 1968). „Nastolený pořádek projevil se na úspěšném hospodaření družstva, nebylo již podstatných připomínek z ONV ani ze Státní banky československé Chomutov. Správnost cesty potvrdily výsledky,“ komentuje kronikářka z konce padesátých let první roky personální čistky ve vedení místního družstva.
Po čistce prý místní JZD vzkvétalo a přijížděli sem významní političtí představitelé, stejně jako osobnosti populární kultury, známé z televizní obrazovky. Ve společenském sále vyhrávaly vyhlášené kapely z celé socialistické republiky a dostaveníčko si nenechávali ujít ani poslové družby národů ze SSSR, Vietnamu či Uruguaye. Někteří lidé z obce s tímto vývojem pravděpodobně nebyli tolik spokojeni jako jiní, ale pravda je, že se Strupčice staly – alespoň na papíře – vzornou, příkladnou a perspektivní obcí chomutovského okresu.
V roce 1982 byl vyhlášen zákaz pohřbívání na místním hřbitově a současně vstoupila v platnost stavební uzávěra. Bylo rozhodnuto o „vytěžení“ obce, v důsledku čehož byla zrušena nejen místní železniční trať, ale i odvěká silniční spojka mezi Mostem a Chomutovem. „Já vám to řeknu jednoduše: můj brácha od Jablonce, kdykoliv sem přijel, tak to zhodnotil jedním slovem, jednou větou: Tady právě skončila válka? Přesně to tak vypadalo, vybydlený baráky, protože nikdo už tu nebydlel, že jo, vymlácený, ten střed všelijakej, prostě bylo to tu hrozný, plno prázdnejch baráků a vlastně neopravený, jestliže se žádnej barák nesmí deset patnáct let opravovat, tak to je teda vidět. Jezdí mi sem i dealer z Moravy, co mi vozí mapy, tak mi říkal, že prakticky projede celou republiku a nesetkal se s ošklivější obcí, než jsou Strupčice,“ vzpomíná současná ředitelka strupčické základní školy na devadesátá léta.
Na konci roku 1989 se na mnoha místech České republiky odehrávaly masové karnevalové demonstrace plné ironických symbolů. Těch pár členů JZD a jejich dětí, kteří zůstali – i přes dobový trend odchodu z vesnic do měst – ve Strupčicích, ovšem žilo něčím zcela jiným: bojem za zachování obce. Strupčice se skutečně podařilo zachránit. Ani poměrně velké sumy peněz, které každoročně přicházejí do obecního rozpočtu náhradou za nerosty vytěžené na obecním katastru, však neznamenaly konec problémů.
Někomu snad stačí údaj o tom, že těžařská firma dává ze zákona i nad jeho rámec peníze do obecního rozpočtu, ale málokdo ví, jakým způsobem si získává obce postižené těžbou na svou stranu. Nikdo veřejně nepřizná, co lze za ně opravdu koupit. Málokdo rovněž skutečně naslouchá hlasu těch, kteří to všechno žili/žijí. Jeden z místních patriotů, který napsal předmluvu do malé publikace o Strupčicích, vydané roku 2001, zde vyjádřil něco, co se do dotazníkových šetření nevejde. „Strupčice tu již neměly být, ale díky zvratu, který přinesl rok 1989, přežily. Mnozí z nás nazývají toto místo svým domovem. A slovo domov má zvláštní kouzlo. (…) Regionální a místní dějiny mají svůj ojedinělý a nezaměnitelný půvab, ale i význam. (…) Podporují a mnohdy přímo vytvářejí pocit sounáležitosti, povědomí, že někam patříme. Tento vztah je nutno neustále obnovovat a prohlubovat, neboť byl těžce poškozen, v našich končinách takřka vykořeněn.“ Jakým způsobem lze prohlubovat takový pocit sounáležitosti a povědomí, že někam patříme, v místě, kde si lidé zvykli mluvit o svém domovu jako o vykořeněných končinách? O místě, které již není zobrazeno na některých mapách, jako kdyby vůbec nebylo?
Babička myslela, že je to pravý průvod
„Ten [nový] režim nás tady rozdělil. Každej se musí starat, aby ho nevyhodili z práce a navíc se musí opravovat baráky [zchátralé] po stavební uzávěře,“ vysvětloval mi jeden z místních rodáků situaci v devadesátých letech, kdy členové jednotlivých rodin trávili čím dál více času opravou svých domů nebo na takové opravy získávali peníze. V té době ve vesnici zkrachovaly všechny hospody, takže nebylo kam zajít na pivo. Zavřeny byly také všechny prodejny, jež byly do té doby místem každodenního setkávání zdejších žen. Tehdy mluvil z televize Václav Klaus o neviditelné ruce trhu a ve vesnici se stávalo neviditelným takřka všechno kromě zchátralých budov a zdevastovaných, několik let neopravovaných vozovek. Navíc rostly ceny výrobků, služeb, ale také potřebných stavebních materiálů. Postupně klesal zájem o volby a hovory mezi občany se začínají naplňovat pomluvami (nejen) v případě, že se někomu daří lépe než jinému.
„Poprvé mě to překvapilo, jak jsme se scukli, táta dělá alegorický vůz každej rok, doma se mu to toleruje, to je pro srandu. Všichni se ozdobí, každej jinak, to dělají lidi dohromady,“ vzpomínal na první půlnoční průvod jeden z vysokoškoláků bydlící v Mostě, který pravidelně navštěvuje zdejší, pro nepřipraveného pozorovatele možná poněkud bizarní performance.
První půlnoční průvod obcí byl zorganizován jako pokus o strupčickou mezigenerační sametovou revoluci. V té době tvořila podstatnou část obyvatel obce starší generace, jejíž představitelé sympatizovali s komunistickou stranou jak před rokem 1989, tak po něm. Deset let po sametové revoluci, v roce 2000, napadlo jednoho z mála zdejších mladých uspořádat protestní akci proti „komunistickým poměrům, které v obci převládaly i po [oficiálním pádu socialistického režimu v] roce 1989“.
Celá organizační akce proběhla velmi rychle, její iniciátoři shromáždili československé a sovětské vlajky, pionýrské košile, policejní helmu a pobídli ostatní známé k účasti na konspiračním půlnočním průvodu obcí. „Chtěli jsme udělat něco na truc, bylo to ze dne na den. Teď už se to připravuje, ale první rok to bylo nejlepší. Měli jsme strach. Zkus si udělat v komunistický vesnici protikomunistickou show. Nerada říkám, že jsem měla staženej zadek, bála jsem se opravdu. Čekali jsme i policajty. Myslela jsem, že všichni dostaneme po papule. Tamti lidi tomu [komunismu] opravdu věřili,“ vzpomíná jedna z manželek organizátorů. „Myslela jsem si, že to může lidi urazit, ale žádná policie nepřijela. Babička si dokonce myslela, že je to pravej průvod, proto se nezlobila, že jsme vlastně zneužili vlajku, kterou nám předtím půjčila. Konflikty ale nebyly nikdy, doteď tam [v průvodu] vídám komunisty.“
Velmi silný prožitek z prvního prvomájového průvodu o půlnoci motivuje organizátory nejen ke každoročnímu opakování této akce, které účastníci propůjčují různá témata a připravují se na ni někdy i několik týdnů. Přijíždějí sem lidé z širokého okolí, ale i například z Prahy nebo Aše. Karnevaly jsou také jedinou zdejší událostí, o které se hovoří i ve vysílání celoplošné rozhlasové stanice.
Od té doby se zde konají i další podobné události, které budí dojem ironických performancí. Tyto akce se především prožívají, důležitý je zde pocit rovnosti, neformálnosti a veselé negování jednoznačnosti.
Nové prostředí k životu, na jak dlouho?
„V celé zemi se dnes zřejmě bude slavit vstup do Evropské unie. V týdnu jsem dostal v jedné kanceláři otázku, jestli je vůbec co slavit. Nebudu na to odpovídat, všichni uvidíme, co nás potká, až budeme v Evropské unii. Ale když je ten den D, když se Česko do té unie připojuje, myslím, že je to dobrý důvod k tomu, abychom si tady zařádili, abychom se odreagovali od denních starostí, abychom se pořádně pobavili.“ Takový byl proslov předcházející prvomájovému průvodu konanému v okamžik vstupu České republiky do Evropské unie. Někteří komentátoři podobných spektakulárních akcí dovedou takové události odsoudit jako bezvýznamné a málokdo jim věnuje pozornost. Ovšem při podrobnějším zájmu, ale i v rámci studia řady antropologických studií můžeme zjistit, že v podobných situacích, kdy se lidé maskují či vyrábějí alegorické vozy, nejde jen a pouze o to, aby se ozdobili a chlubili před ostatními. Důležité je, že máme co do činění se společenským a mnohdy politickým aktem, ve kterém se lidé vyrovnávají s tísnivou situací prostřednictvím parodie a frašky.
Jak ukazuje Padraic Kenney ve své knize Karneval revoluce, karnevalovou ironii lze jednak číst jako monologickou sílu proti mnohonásobně silnějšímu nepříteli, který nedává možnosti k rovnému dialogu. Ale nejde pouze o ukončení jedné etapy, nýbrž i o vytyčení nového stylu – jiné verze prostředí k životu, boj o své místo na zemi. Což lze ilustrovat například textem z letáku, který oznamoval konání půlnočního průvodu pořádaného v okamžiku vstupu České republiky do Evropské unie: „O půlnoci i my přivítáme Česko mezi země EU!! Pak bude následovat klasický půlnoční průvod (vlajky, lampióny atd.). Připravte alegorické vozy, vystrojte se tak, ať celá Evropa vidí, že jsme Češi a čeho jsme schopní! Přijďte vstoupit do Evropy netradičně, tak jak je to možné jen ve Strupčicích!“
Sledováním kontextů vzniku a života některých současných kolektivních performancí, které mnozí již nazývají tradicí, lze docílit živějšího obrazu postsocialistické tranzice, zde konkrétně v jedné vesnici na Mostecku. Postačí, necháme-li tyto lidi samotné „promluvit“. Ne pouze citovat ty, kteří o nich mluví a rozhodují, tedy stoupence špičky managementu České republiky.
„Za všechno mohl Husák, díky tomu tady byli Rusáci a zkurvili to tu všechno, bez nich by to bylo jiný. Pak přišel Klaus a jeho privatizace, kvůli tomu jsme přišli o sál tady v Jednotě, to je velkej problém. Ale tohle je tradice, to se bude držet. V celý republice se První máj zrušil, ale tady se to nezruší.“ Nezbývá než dodat, že tak může být pouze do té doby, dokud se top-management mostecké těžařské firmy spolu s tichou podporou státu nerozhodne namířit svá moderní velkorypadla na obec, jež vyrostla na hnědém uhlí jako oáza v poušti výsypek a povrchových dolů.
Autor je student sociální antropologie na FHS UK.