Prozaická prvotina Ireny Douskové Goldstein píše dceři (1997) vychází ve druhém vydání, přičemž to první označily kritiky za epistolární román. Knihu lze však románem nazvat jen stěží a její význam je, jak se zdá, mimo samotný příběh. Ten je vlastně prostý: režisér Josef Goldstein odjíždí v roce 1964 na tři týdny do Izraele. V Praze zanechává ženu s dcerkou a milenku; k návratu do Československa z jistých důvodů nenachází odvahu a zůstává v emigraci; v Tel Avivu založí rodinu a pokračuje v kariéře. Po čtyřiadvaceti letech začne své, mezitím již dospělé dceři Kláře na základě náhodného zprostředkování kontaktu psát dopisy.
Dopisy začínají přirozenou zvědavou touhou dozvědět se něco o dceři; brzy přecházejí k touze po osobním setkání a záhy se mění v cit, jenž se čím dál tím víc stává citem milostným. Adresátka však setrvává mimo tuto emoční bouři; cit, který k ní míří, ji snad trochu zajímá, ovšem radikálně ji míjí, a milostná touha stárnoucího muže, gradovaná až k poloze vášnivě erotické, se mění na osamělé, s depresí hraničící samomluvy, když si Goldstein uvědomuje, že jeho dopisy adresátka nejspíš ani nečte.
Na samém konci se Klára vdává a poslední dopis – po šesti letech – Goldstein odesílá Valentýně, její dceři; spolu s úplně prvním dopisem-prologem, adresovaným Klářině matce, tak tvoří rámec knihy. Historie se tím zacykluje a stává se svým způsobem rodinnou ságou, již spojuje touha po třech generacích žen. Touha, která se přenáší z jedné na druhou, už naznačuje posun v celkovém vyznění, který považujeme za zásadní.
Text se ocitá v průsečíku sémanticky zatížených linií (pohnuté dějiny a jejich vpád do jednotlivcova života; židovství a dějiny Židů v protektorátních Čechách; erotika; historie nešťastné lásky aj.). Takováto tematicky exkluzivní konstelace bývá kořenem patetičnosti a namnoze vede k sentimentalismu a kýči, Goldstein se ale těmto tenatům úspěšně vyhýbá. Možnost přílišného patosu je zde nivelizována komorností příběhu, jejž charakterizuje maximální omezení postav – de facto je to osud jedné jediné postavy, Goldsteina. Ostatní nemají hlas, jsou přítomny jen skrze něho; celá kniha je jednohlasá a nejenže se kvůli tomu vytrácí pluralita hledisek pro román typická, ale podstatné tu je i omezení děje a minimální digrese. S tím souvisí jednosměrnost dopisů: autorem všech je Goldstein. Váháme dokonce, můžeme-li mluvit o dopisech: dopis je text, který má adresáta (funguje tedy v reálné komunikační situaci), zatímco Goldsteinovy dopisy nikdo nečte; jsou to jen zapisované a jako dopisy stylizované autorovy samomluvy. Hrdina se nevyvíjí, jen se postupně odkrývá: za tváří suverénního světáka se odhaluje citlivý, depresivní, ale také poněkud sebestředný člověk.
Základní motiv Goldsteina, vztah emigrovavšího židovského otce a jeho v Československu zanechané dcery, známe i z následné autorčiny knížky Hrdý Budžes (1998); tam však je víceméně upozaděn, a navíc nahlížen z opačné strany: očima děvčete, které o svém otci téměř neví. Naivní pohled dětského vypravěče problém odkrýval torzovitě, ale nikoli neúčinně. Goldstein perspektivu radikálně mění: vztah otce a dcery Kláry nazíráme očima Goldsteinovýma, o Kláře víme jen zprostředkovaně. Narážíme zde na možné bolavé místo knihy: pokus ženy-autorky pohlížet na problém z druhé (mužské) strany nutně osciluje mezi autentickým prožitkem (motiv je autobiografický) a literární spekulací.
Tuto problematičnost vidění lze jen těžko marginalizovat, protože nosníkem knihy (kterou je ostatně nutno považovat eo ipso za psychologickou) je právě tematizace mužova citu; nejsme si jisti, zda se autorce koherentní vhled do mužské psychiky zdařil. Poněkud zaráží i nejasná motivace Goldsteinova citu: jakkoli dceru neviděl mnoho let, stačí pouhá zmínka o ní k vášnivému zamilování zjevně erotického rázu (narážíme na několik téměř incestních míst).
Naznačené možné slabině by se kniha nevyhnula, kdyby se skutečně jednalo o román; protože je však jednohlasá, dějová nevyjasněnost nám nakonec tolik nevadí: nesledujeme mezilidské vztahy (z textu se vytrácejí nejen všechny postavy okolní, ale nakonec i Klára sama), dokonce ani příběh hlavního hrdiny a jeho psychologii (to vše zůstává v rovině narativního pozadí a próze dodává plasticitu, zůstává však vedlejší), ale mnohem spíše cit sám: lásku sice podivnou, ale silnou, vyvíjející se, která se nakonec – posledním dopisem, který zachovává emotivní dikci, ale není určen Kláře, nýbrž Valentýně – odpoutává od Kláry a stává se jakousi láskou an sich, neredukovatelnou na příběh, jenž ji zrodil; jako takový přináší svébytnou a podstatnou výpověď.
Autor je bohemista.
Irena Dousková: Goldstein píše dceři. Druhé město, Brno 2006, 164 stran.