Když před volbami předkládal Vlastimil Tlustý návrh radikální reformy veřejných financí, stojící na rovné dani ve výši patnácti procent a obecně přezdívaný „Tlustá peněženka“, členové ODS mu několikrát vestoje nadšeně tleskali, což se na veřejném fóru nestalo ani jejich volebnímu lídrovi a současnému premiérovi Mirku Topolánkovi. Když odstavený a zhrzený Tlustý dnes předkládá v podstatě velmi podobnou variantu toho, s čím podle něj ODS vyhrála volby, hovoří se mezi občanskými demokraty o zradě principů a o tom, že plán Vlastimila Tlustého přímo ohrožuje zájmy strany.
I počty jsou najednou jiné. Zatímco před rokem všichni v ODS suverénně tvrdili, že proslulá mytická Lafferova křivka zajistí, že s klesajícími daněmi poroste celkový objem vybraných peněz, dnes se jim to tak jisté už být nezdá. A i známí komentátoři, kteří stěží dokázali tajit, že volí Modrou šanci, dnes píší o obrovských dluzích, které by Tlustého experiment mohl vyvolat, ačkoli tuto slabinu plánu „ekonomického odborníka“ ODS dříve lehkovážně přehlíželi. Zřejmě se mezitím zcela změnila pravidla matematických funkcí; nebo už dnes všichni předvolební pomocníci, kteří ODS i s Tlustým tlačili nahoru, vidí lépe, než viděli?
Podobných obratů v názorech „před volbami“ a „po volbách“ by se daly najít stovky. Patří to už k tradičním konstantám politiky, nejenom té české, kvůli nimž se pak odborníci dobírají tak hrůzných závěrů, jako že občany už politika nudí, nezajímá je, znechucuje. Politici zkrátka něco jiného říkají před volbami a něco jiného po volbách, přetvařují se, nemluví pravdu…
Premiér Mirek Topolánek nedávno vysvětlil, proč tomu tak je. „Já tu nejsem jako předseda ODS, ale jako předseda koaliční vlády,“ konstatoval v televizi premiér a charakterizoval tak podstatu změny, kterou prošel. Odpovědnost koaliční a premiérská je skutečně úplně jiného druhu než odpovědnost předsedy jedné z politických stran, byť by to byla strana, která suverénně sahá po vítězství ve volbách. Topolánek dnes zohledňuje názory tří stran a musí k tomu navíc brát v potaz názory dvou bývalých poslanců konkurenční opozice, kteří vládu drží při životě.
Premiér, jakkoliv pořád stejně bodrý a stejně „vtipný“, nepřestávající citovat cimrmanovské či jiné obecně známé české filmy a pepřící svá vystoupení ve sněmovně ostřejšími výrazy, konečně pocítil na vlastní kůži, co obnáší politická proměna sebe sama. „Já je někdo jiný,“ řekl kdysi Arthur Rimbaud, čímž předurčil budoucí nejdůležitější zkušenost dvacátého století. Je to i – možná především – zkušenost politická. Politické Já se stává někým jiným tím, že vstupuje do skutečné politiky, tedy do prostředí, kde vládne pluralita, mnohost názorů, pohledů, postojů, směrů, osudů. Dostává se do střetu různých vlivů a proudů, které ho přetvářejí, a to mnohem rychleji, než když mořská voda rozežírá skály na pobřeží. Opravdové politické umění nespočívá v tom zůstat mezi proudy pevný jako žula a pak vystavovat na odiv svou ideovou hrdost, to nakonec není tak těžké, stačí zapnout a držet. Umění politiky je naopak v porozumění politickým proudům, ve využití jejich síly, které pak i skálu přirozeně přetaví do úplně jiného tvaru. Dobře je to vidět na moderním Česku: i Železná lady Thatcherová by se tu kvůli úspěchu musela stát Gumovým mužem Klausem.
Proměna politického Já, která se právě teď děje i Mirku Topolánkovi, je zajímavá za každých okolností, protože je zvláštním případem obecnější proměny Já, které je, které se stává někým jiným. Ale přece jen přitažlivější začíná být tato metamorfóza až ve chvíli, kdy tím hlavním, o co v ní běží, už není samo Já. Už není důležité, zda se na povrchu vznáší takový nebo jiný Topolánek, Paroubek, Klaus, Bursík nebo třeba Parkanová, nýbrž to, co se přihodí, když se toto Já vmísí do politických proudů, které s ním začnou jinak pracovat. Proměna politického Já není žádné hledání sama sebe, nýbrž naopak, je to možnost poznat i něco jiného, než jsem Já, stát se součástí politické mnohosti, něčeho, co je konceptu Já jako uceleného, pevného subjektu zcela vzdáleno.
To, čím momentálně prochází premiér Topolánek a co tak bolí Vlastimila Tlustého a spoustu lidí, kteří chápou politiku jako zastávání čirých, pevných stanovisek, může mít nakonec velmi pozitivní efekt na celou českou politickou scénu. Mirek Topolánek totiž představuje specifický typ politického Já, na němž je každá podstatná proměna při omývání jinými proudy výrazně viditelná a čitelná. A navíc: pořád se dá doufat, že to není jen vypočítavá hra „gumového muže“. Sledujete bedlivě proměny premiéra? Tam někde – při troše štěstí – se v dnešním Česku může nejspíš narazit na skutečnou politiku, na politickou mnohost.
Autor vede kulturní rubriku Hospodářských novin.