S. K. Neumann

Antikrist, Brutus, Civis Bohemicus, Ego, Tomáš ze Smíchova, K. Protiva, Ladislav Rozvoda, Faun. To je jen zlomek pseudonymů, které používal Stanislav Kostka Neumann. Tento „zápasící tvůrce“ svůj výraz – minimálně v první fázi tvorby – podle F. X. Šaldy na­­lezl v „lyrismu nadávkovém“, jako by neustále toužil po změně. Sám se přitom v mnohém měnil, ať už šlo o styl, nebo ideo­vé posuny. Neumann byl postupně dekadent, anarchista individualistický i kolektivní, ale také sekulární satanista a stalinista.

Když jsem v redakci zhruba před rokem prvně zmínil, že se blíží sté padesáté výročí Neumannova narození a že je to příležitost k reflexi čítankového básníka, po smrti kanonizovaného komunistickým režimem, ozvalo se i nedůvěřivé zabručení: koho dnes ještě zajímá Neumann? Tou dobou jsme nicméně už věděli, že neumannovská literární procházka s Knihou lesů vod a strání, kterou jsme pořádali v okolí Bílovic nad Svitavou, zájemce přilákala. Při výrobě čísla se navíc ukázalo, že nás celoživotní „bouřlivák“ zajímá alespoň do té míry, že se dokážeme pohádat o to, co z jeho díla se vlastně „ještě dá číst“, nebo zda otisknout plné znění zlobného dopisu, jímž Božena Hodačová se značným zpožděním dost nevybíravým způsobem účtovala se svým někdejším partnerem.

Ondřej Slačálek se ve svém eseji zaměřuje především na Neumannovo buřičské období, na jeho promyšlené intelektuální a zároveň literární štváčství, které je sice plné zloby, ale to neznamená, že by postrádalo jiné emoce včetně lásky, kterou je navíc leckdy těžké od nenávisti oddělit. Dochází přitom k závěru, že nesmiřitelná kritika češství básníka v posledku dovedla do pozice, kdy byl „cizí v režimu, který se ho dovolával, byl cizí polistopadové éře“, a že to má „možná větší cenu než stylisticky kvalitní plkání“. Klikaté cesty politického radikála a jejich rozpory i paradoxy sleduje Vojtěch Čurda. Martin Lukáš na základě Neumannových publicistických textů poněkud sarkasticky analyzuje jeho představu nového proletářského umění, ale i konkrétní, proměnlivou praxi, jež k tomuto umění měla vést, a to včetně rad, kterak si má dělník „vyzdobit“ svůj příbytek. Roman Polách pak přibližuje polemiku mezi S. K. Neumannem a Otakarem Theerem rámovanou odlišnými pohledy na nedělní odpoledne strávené v zahradní restauraci.

V jednom svém článku z roku 1908, kdy se začal vzdalovat anarchismu, Neumann připodobnil osud hnutí ke štěkotu uvázaného psa, který nikoho nemůže pokousat. Možná, že po přečtení tematických textů dostanete chuť se pustit do četby některých z Neumannových veršů a dojdete k závěru, že štěkot vzteklého psa české pokrokářské poezie má co říct i v současnosti, že se i dnes dokáže bolestivě zahryznout.