Na vcelku bezbarvé politické scéně České republiky se přece jen cosi začalo hýbat. Došlo k tomu docela nedávno a odehrává se to v sektoru zeleného koutku. Tragická figura Martina Bursíka už zde nevystupuje jako jediný aktér. Přibyla k ní komická role pro Ondřeje Lišku a vypadá to, že nastoupí i další, zatím ještě charakterově ne zcela vyhranění aktéři.
Martin Bursík možná původně žádný plán neměl. Situace se však pod jeho vedením rychle vyvinula tak, že Strana zelených posloužila k zacelení velké rány na pravoboku české politické scény. Pod Bursíkovou taktovkou posloužili zelení k zahlazení důsledků takzvaného sarajevského atentátu. Právě před deseti lety došlo k tomu, že proti hodně zpuchřelým poměrům v ODS, vedené tehdy Václavem Klausem, vystoupila poměrně silná opozice a založením Unie svobody se pravice rozpadla na dva téměř stejně silné bloky.
Nyní se tedy Bursíkovi podařilo přivést odpadlíky, kteří tehdy přišli s šokujícím heslem „Normální je nelhat“, zpět do stínu mateřských křídel ODS, kde je normální něco trochu jiného. Strana zelených sdružila především bývalé voliče ODA a US z větších měst, kteří zatím bez reptání podporují zvláštní program daňové a sociální reformy, vyhovující klasickému jádru voličů ODS.
Tragičnost Martina Bursíka spočívá v tom, že v zájmu sjednocení pravice musel velmi rychle opustit všechna hesla, s nimiž šel za zelené do politiky. Bursíkovo zelené křoví tak dnes kryje hezkými řečmi o sjednocené Evropě faktický bojkot sjednocování Evropy, prováděný občanskými demokraty. Strana, která hovořila o posílení prvků přímé demokracie, dělá křoví nejrozhodnějším odpůrcům přímé demokracie a referenda. Strana, která připouštěla úvahy o cizí vojenské základně na našem území pouze v kontextu celého NATO a Evropy, dnes nejen v osobě „svého“ ministra zahraničí přičinlivě asistuje při zrodu dvoustranné americko-české smlouvy.
Tragickou postavu Martina Bursíka dobře doplňuje komickými výstupy Ondřej Liška. Až donedávna platil v oblasti humoru a satiry, legrace a bavičství za nejtěžší kalibr
humor černý. Tento žánr balancuje na tenké hraně mezi komičnem a tragičnem. Bývá používán v bezvýchodných situacích, kdy má aspoň trochu odlehčit těžkému údělu, jemuž se tak jako tak nelze vyhnout. Černým
humorem reagujeme na ztráty, kterým nedokážeme zabránit, a bráníme se jím před ranami, které nemůžeme odvrátit.
Poslanec Ondřej Liška ukázal, že na prknech české politiky vznikl zcela nový žánr – humor zelený. Od humoru černého se liší větší mírou cyničnosti a ještě mnohem grotesknějším vyzněním. Liší se od něj i svým účelem – je komickou reakcí na beznadějnost situace, do níž se vypravěč dostal nikoliv řízením osudu, ale výhradně jen svou vlastní vinou.
Ondřej Liška zeleným humorem jen hýří. S vážnou tváří vysvětluje, že jeho strana nemá dost síly, aby si poradila s Jiřím Čunkem ze Vsetína. Naštěstí je politika uměním kompromisů a v tomto případě je kompromisem to, že Strana zelených umocní svoji trpělivost a provokujícím lidovcům pokorně nastaví i druhou tvář.
Dále prozradil, že jeho strana bytostně nesouhlasí s protievropským kursem ODS. Zelení jsou bohužel příliš slabí a jejich ministr zahraničí příliš ospalý na to, aby s tím momentálně něco dělali. Kompromis vidí Ondřej Liška v tom, že se to takhle trapně nepovleče – na rozdíl od Čunkova případu – donekonečna.
Jediná věc, na kterou se zelení cítí dostatečně silní a kvalifikovaní, je prý radikální změna politiky Spojených států. V této věci Bursíkovi a Liškovi lidé rozhodně na žádný kompromis nepůjdou. Přitlačí Bushovu administrativu pěkně do kouta, čímž Američanům znemožní postavit radar někde jinde než u nás. Ondřej Liška bohužel nechce prozradit, co si zelení počnou, pokud jim Jiří Čunek radikální změnu zahraniční politiky Spojených států nepovolí.
Zhruba tolik lze vyčíst z památného rozhovoru poslance Lišky na stránkách Práva, uveřejněného shodou okolností pouhý den před aprílem.
Změnu do téhle tragikomedie by snad mohlo přinést hnutí uvnitř Strany zelených, které začalo nedávno klíčit v západních Čechách. Delegáti krajského sněmování vyzvali vedení strany, aby se rozpomenulo na to, co slibovalo voličům právě před rokem. Tehdy se přece mluvilo o kvalitě života a ani slovo nepadlo o tom, že bez cizí vojenské posádky naše životy dost kvalitní nebudou. Řeč ovšem tehdy nebyla ani o tom, jak si s kvalitou našeho života pohraje daňová reforma, šitá na míru lidem s měsíčními příjmy přesahujícími 80 tisíc korun hrubého.
Podle toho, co je zatím známo, bude výsledkem této reformy nejspíš zrychlený pohyb směrem ke dvourychlostní společnosti. Nůžky mezi několika horními procenty a zbytkem společnosti se začnou rozevírat ještě výrazněji než dosud. Nejen pro ty úplně dole, ale i pro nezanedbatelnou část středních vrstev chystá reforma řadu překvapení. Po zaplacení nájmu, lékařské péče a léků, po zdražení hromadné dopravy a po zvýšení cen základních potravin jim už na plýtvání prostě nezbude. V této situaci budou očekávat vzrůst cen energií.
Je možné, že bývalí voliči Unie svobody, kteří tak ochotně hledali, až nalezli cestu zpět do náruče ODS, si tuto výchovu k nedobrovolné skromnosti zaslouží. Jak k tomu ale přijdou ti ostatní?
Autor je sociolog.