Jazykový purismus a autocenzura, vzešlé z požadavků nového pojetí literatury po roce 1948, měly podstatný vliv i na znovu vydávané texty a jejich varianty. Jak se v nich proměnily eroticky explicitnější pasáže a hrubá dělnická mluva?
Divadelní hra Parta brusiče Karhana patří mezi socrealistickou klasiku. Krátce po uvedení byla oslavována nejen pro svou tematickou převratnost, ale také proto, že jejím autorem byl dělník – zaměstnanec pražského ČKD Vašek Káňa.
Dělníci do literatury
Stanislav Řáda, jak znělo Káňovo občanské jméno, nebyl tehdy v literatuře nováčkem. V průběhu třicátých let vydal několik knih, v nichž popisoval život dělnické mládeže a nezaměstnaných. Na počátku toho textu stál údiv nad tím, že knihy předválečného děldopa, tedy dělnického dopisovatele komunistických novin, nevycházely po únoru 1948 znovu. Proč, když většina předválečných levicových autorů své starší knihy znovu vydávala? Teprve podrobnější pohled ukázal, že věc není tak jednoznačná: Káňův román Válkou narušení z roku 1951 totiž přejímá celé pasáže z předchozích próz, případně variuje jejich zápletky. Ze srovnání několika dalších knih vyplynulo, že podobné přepisování nebylo v padesátých letech nijak výjimečné. Postupy Vaška Káni tak lze chápat jako krajní variantu způsobů, jimiž se někteří autoři snažili provést svá starší díla do socialistické přítomnosti, respektive je přizpůsobit tomu, jak si představovali, že má nová literatura – onen socialistický realismus – vypadat.
Spisovatelé svá díla pro nová vydání upravovali vždy, nás nicméně zajímá, zda bylo období stalinismu v této oblasti něčím specifické. Tyto úpravy přitom nevnímáme jen jako vynucenou reakci na změnu politických poměrů, ale jako specifickou autorskou strategii – způsob vyjednávání, s jehož pomocí se spisovatelé snažili prosadit v literárním poli a naplnit soudobou literární normu. Jako výchozí materiál, na němž ukážeme různé typy úprav, poslouží prózy Vaška Káni a přepracované vydání románu Gézy Včeličky Kavárna na hlavní třídě.
Jazykový purismus
Jazyk literárních děl se v padesátých letech posunul směrem ke spisovnosti. V návaznosti na editora Ondřeje Hausenblase lze tento proces označit jako jazykový purismus. Hrdinové Káňových i Včeličkových próz se pohybovali v prostředí, pro které byly vulgarismy příznačné. V nových vydáních autoři mluvu svých postav podstatně umravňovali. Dva příklady za všechny: prvním je promluva dětské postavy v Káňově próze Nenávidím (1936). Chlapci se chystají navštívit dobročinný spolek a jeden říká: „Esli nám daj, sakra, tu jednu šígru másla a ňákej chleba, tak se, čoveče, nažeru jako prase.“ Ve Válkou narušených (1951) zní sentence následovně: „Jestli nám dají tu jednu šišku másla a ten velkej bochník, tak...“ Podobně je tomu ve Včeličkově Kavárně: v původní verzi například vrchní číšník vítá učně: „zazívá, protáhne se, až mu chřupne v kostech, a obrátí se na Tondu jako každého jitra: ,Tak co, ty vole‘“, v přepracovaném vydání jej oslovuje jinak: „zazíval, protáhl se, až mu zapraskalo ve hřbetě, a jako každého jitra oslovil Jana stejnou větou: ,Tak jak jsi daleko s prací, ty vykutálenej lajdáku?‘“.
Oba autoři se původně snažili věrně zachytit určité prostředí, jež mimo jiné charakterizovala mluva postav. Tuto dokumentárnost však v padesátých letech nahradil idealizovaný obraz, z něhož byly retušovány prvky, jež by snad mohly zpochybňovat důstojnost proletariátu.
Postavy-definice
Naznačené „nápravy“ přímé řeči posouvaly celkové vyznění postav, jež se proměňovaly v modelová ztvárnění člověka, který se v první řadě stával reprezentací určité třídy. Většina úprav pozměňovala obraz dvou základních skupin – dělníků, kteří byli zpravidla „vylepšováni“ (tj. nehovořili sprostě, neponižovali se před zaměstnavateli, byli odpovědní, solidární), a kapitalistů, jimž byly naopak doplňovány vlastnosti negativní. Následující příklad dokládá, že negativní konotace měl vzbuzovat již jejich vzhled: ani v původní verzi Včeličkovy prózy není paní kavárníková (tedy zástupkyně vykořisťovatelů) nijak sympatická, ale z popisu vystupuje jistá přitažlivost pro dospívající hrdiny: „silná a vzrostlá, ještě mladá, s prsy takřka nahými. Je to skoro krásná blondýna, sprostá a vznešená. Boky má trochu povadlé, rozleželé, ale nohy mají dosud podivuhodnou štíhlost. Je surová, nevzdělaná, někdy také roztomilá.“ V padesátých letech sice nezestárla, ale poněkud přibrala: „Je vysoká, a ač dosud dosti mladá, již značně obtloustla od stálého pojídání a nedostatečného pohybu. V jejím hlubokém výstřihu jako dvě zabité husy zplihle ležely veliké zvadlé prsy. Obličej nesl již jen stopy bývalé plavovlasé sličnosti. Spíše tvrdý, hrubý, cynický výraz jakoby stárnoucí nevěstky. Marně usilujíc o vznešenost a nadřazenost, dovedla být pouze neslýchaně nadutá, drzá a krutá. K nevíře hloupá, surová a neinteligentní.“
Sexualita a dějiny dělnického hnutí
Podobným směrem ukazují i rozsáhlejší zásahy do textu. Patrně nejvýraznější změny lze sledovat v zobrazování lidské sexuality a v líčení dělnického hnutí. První oblast se vyznačovala zřetelným puritánstvím – o sexu se v padesátých letech téměř nemluví. Byl-li například v původní verzi líčen erotický sen, v novém vydání jej nahrazuje neurčitý opis; homosexuální styk je nově opisován jako „jakási nepěkná pohlavní neřest“; naturalistický popis toho, jak se chovanec polepšovny snaží předstírat syfilis, byl úplně odstraněn...
Symbolickým výrazem těchto tematických posunů je záměna šesté kapitoly Kavárny na hlavní třídě. Původně se jmenovala „Malý zvrhlík Svaťa“ a byla průhledem do světa dospívajících chlapců. Když byl jeden z mladých učňů přistižen při onanii, kamarádi se mu posmívají a vyhrožují, že to nahlásí vrchnímu. Chlapec proto utíká a v závěru jej otec násilím přivádí zpět. V přepracované verzi je vyprávění o malém číšníkovi nahrazeno líčením schůze národněsocialistického spolku, na které jeden z číšníků vystoupí s kritikou životních podmínek učňů. Následně je označen za „zbolševizované individuum“. Název oddílu nově zní „Rebel Josef“.
Záměna kapitoly o trampotách malého učně nás přivádí k tematickým změnám, jež byly nejčastější a jež měly největší význam. Jde o dopisování pasáží, které lze s jistou nadsázkou označit za obrazy z dějin dělnického hnutí (schůze organizované komunistickou stranou; oslava 1. máje; scény dělnických nepokojů atp.). Tyto ex-post doplněné „velké dějiny“, přesněji to, jak byly traktovány v padesátých letech, přispívaly k tomu, že fikční svět díla nabýval nové historické perspektivy. Vše, co se v jeho rámci událo, nyní představovalo jeden z kroků na (zákonité) cestě ke komunistické přítomnosti.
Základní posun, jejž popisované úpravy knihám přinesly, lze pojmenovat na rovině žánru: z reportážních próz se stávala ideologická varianta historického románu. Vrátíme-li se k titulní otázce: Jak se stát socialistickým realistou?, pak jedna z možných odpovědí zní: Opustit perspektivu (angažovaného) svědka a stát se vypravěčem příběhů, jejichž úkolem je legitimizovat přítomnost – vylíčit ji jako zákonitý výsledek celé dosavadní historie.
Autor je vedoucí redaktor časopisu Česká literatura.
Text je zkrácenou variantou referátu předneseného v říjnu 2006 na konferenci Literatura socialistického realismu: východiska, kontexty a souvislosti totalitního umění.