V prvních květnových dnech mělo v Národním divadle premiéru jedno z nejslavnějších operních děl o věčné lásce, odhodlání a síle.
Monteverdi napsal svoji první operu na libreto přítele Alessandra Striggia, mantovského dvorního úředníka. Premiéra Orfea na mantovském dvoře při karnevalu v únoru 1607 byla uspořádaná pro užší kroužek znalců Accademia degli invaghiti (Společnost okouzlených), u kterých si získala uznání natolik, že byla doporučena k veřejnému provozování. Dva roky po premiéře vyšel i tištěný zápis – „partitura“, který tímto pravděpodobně fixoval podobu tehdy provozovaného díla.
Dnes se můžeme v četných stylově poučených nahrávkách opery přesvědčit o její průlomové funkci v oblasti raně barokní hudby a o nových proudech odpoutání se od praxe v provozování tradičních pastýřských her. V hudbě se na jevišti objevily odvážné intervalové skoky, časté disonance, známé jen z chromatických madrigalů Marenzia a Gesualda. Monteverdi uplatňuje manýristické vokální ozdoby, kterými zásadně zasahuje do textové roviny, například ve třetím dějství, kde Orfeus rozmlouvá s Charónem Orfeo son io…, je sólový zpěv madrigalově vystupňován a doprovodný smyčcový nástroj zůstává v nezvykle dlouhé prodlevě, díky níž narůstá hrdinova silná emoční výrazová poloha. Celkově využil Monteverdi všech možných efektních hudebních triků, které znějí v dnešních citlivě propracovaných nastudováních zcela opojně a neskutečně. Přestože se zachovala původní tištěná partitura opery, bývá inscenování spojeno s řadou nesnází a komplikací. Notový zápis obsahuje mnohé autorovy poznámky o obsazení toho kterého nástroje v jednotlivých částech, je však potřeba vytvořit novou instrumentaci podle potřeb souboru, problematické bývají zejména recitativní pěvecké části s doprovodem nástroje. Upřednostněno bývá provedení na dobové nástroje či jejich repliky, což vyžaduje odborné hráče na dnes ne zcela běžné nástroje (např. viola da brazzo, cink apod.). Každé nové nastudování proto nabízí zcela jiné hudební odstínění a mnohdy i odlišnou celkovou strukturu díla samotného, což odpovídá i dobovým barokním praktikám.
Téměř neznámá opera
Orfeus nemá primát první známé a dochované opery v hudebních dějinách, můžeme jej však s jistotou pokládat za excelentní raně barokní dílo prvního řádu a vedle známých pozdějších zpracování např. Fuxe, Glucka a Haydna je tím nejpůsobivějším.
Na naše jeviště si Orfeus probojovával cestu těžko. Poprvé ho inscenovalo olomoucké divadlo v prosinci 1935, v roce 1958 jej nastudovali studenti pražské AMU a naposledy ho v loutkové verzi uvedlo v roce 1997 Loutkové divadlo na Královské cestě. Stejný osud čekal v českých zemích i ostatní Monteverdiho díla. Více než tří různých provedení se nedočkaly ani Odysseův návrat, Korunovace Poppey, Souboj Tankreda a Klorindy a Tanec nevděčnic. V Národním divadle se dnes, tedy v roce čtyřstého výročí prvního provedení Orfea v Mantově, pokusili o vzkříšení slavného titulu operní literatury, přičemž pro Národní divadlo je to uvedení vůbec první v historii.
Orfeus v Národním
Pod celkovým nastudováním je podepsaný dirigent inscenace Roberto Gini za hudební spolupráce Miloslava Študenta. Konkrétní informace o úpravách notového materiálu, o orchestraci či volbě temp v programové knížce chybí. Jednotlivou dílčí práci lze posoudit tedy jen poslechem a zkušeností s existujícími zaznamenanými pracemi. Gini volil střední cestu, přizpůsobil tempa jednotlivých čísel režijnímu záměru, a přesto se zásadně nevychýlil od známých studiových nahrávek dirigentů René Jacobse, Gabriela Garrida či Charlese Medlama. Giniho rozvolněnější tempa nejsou samoúčelná, úzce korespondují s kompozicí, frázováním a jednotlivé koloratury neční z celkového horizontálního rozvrstvení.
Pro realizaci Orfea v Národním divadle byl vytvořen soubor interpretů na dobové nástroje Ensemble Concerto. Snaha po vyvážené souhře padne místy za oběť veliké koncentraci v zápase s nepříliš jednoduchým a zrádným hudebním partem. Nepřesnosti v ansámblových číslech Orfea mohou ale nabývat v interpretaci na dobové nástroje i zcela jiných specifických hodnot. Výraznější problém se objevil jen v dechové nástrojové skupině při úvodní toccatě.
Naopak obsazení dramatických postav hostujícími pěvci-specialisty již nebylo tolik kompaktní. Orfeus Vincenza Di Donata a Eurydika Markéty Cukrové spolu s Proserpinou Petry Noskaiové zněli vyrovnaněji, jemně a komorně. Zvláště náročný part Orfeův, který dirigent Gini odsadil v teskné árii pátého dějství až na pokraj manýristické únosnosti, potvrdil zkušenosti pěvce na poli renesanční a barokní hudby. Odstíněný projev a jasné frázování v roli Charóna zvládl i Salvo Vitale. Méně disponovaná byla Lavinia Bertotti v roli Hudby a Naděje, především úvodní část zněla nejistě a tvrdě.
Sbor intonoval místy velmi přesně, místy se bohužel poddal herecké akci natolik, že hudební složku nestihl registrovat. V závěrečně scéně, přednesené na galerii, pak překvapivě výrazově a akusticky zmohutněl.
Řecký folklor a symbolická alchymie
V rukou režiséra Jiřího Heřmana konkrétní tragická báje vykrystalizovala do bytostně lidských parametrů nadčasových poloh. Všedně laděné scénické řešení uzavřeného prostoru se středovým stolem (scénograf Pavel Svoboda), který je centrálním bodem celého dění, i samotná choreograficko-režijní podoba nevybočuje z Heřmanovy ustálené poetiky. Přináší sice na scénu veliké množství symbolů – rekvizit, ale jednoduchá a čistá stylizace zůstává.
Režie neposouvá děj do současnosti, jen modeluje a adoruje prastarý kód v neutrálním poli. Kostýmy sice naznačují folklorní ráz příběhu, a je-li potřeba, režisér vmísí i naddimenzovaný kostým (Poselkyně), stále je však všechno podřízeno oduševnělé taneční řeči s významovým přesahem. Heřmanova myšlenka může být čitelná jen v pochopení režie jako kompaktního filosofického celku. Orfeus ztrácí podobu uměle stylizované neživé bytosti, která je nám vzdálená, ale stává se transformací kódované barokní podívané.
Orfeus nabízí divákovi běžného repertoáru možnost zakusit nezvyklou hudební tvář operních děl. Dnešní divadla válcují posluchačovo ucho ustáleným výběrem z 19. století, tedy z kusů převážně romantického a veristického období. Plně obsazený velký orchestr, silný proud kantilénových melodií a přepjatý zpěvní hlas vytváří standardní hodnotu hudebního divadla. Pozornému, citlivému a otevřenému uchu diváka přináší však „stará hudba“ mnohdy více impulsů a primárních zážitků.
Autor je teatrolog.
Národní divadlo – Claudio Monteverdi: Orfeus. Hudební nastudování a dirigent Roberto Gini, režie Jiří Heřman, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Lenka Polášková, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Robert Hugo, hudební spolupráce Miloslav Študent. Ensemble Concerto, Sbor in spe. Premiéra 3. 5. 2007 ve Stavovském divadle.