Rozmanitá témata

Co uvidíme na scénografické výstavě

Několik slov o letošním Pražském Quadriennale, o jeho tématech a národních sekcích napsal pro A2 generální komisař monumentální výstavy, která se v hlavním městě koná každé čtyři roky.

Než se scéna zaplní, může být čímkoliv. Prázdný prostor se může stát hradem nebo lesem, bitevním polem nebo kuchyní, zahradou v Číně nebo vilou v Itálii, může být tak opravdový, až se v něm budete chtít zabydlet, nebo smyšlený a hravý, abstraktní či minimalistický, anebo zůstane právě jen prázdným prostorem. Tím, kdo tyto světy tvoří, je scénograf. Jeho rolí je vytvořit z chaosu řád, přeměnit možné „cokoli“ na konkrétní „něco“.

A stejně jako scéna musí být přeměněna i prázdná výstavní hala. V polovině června se takto přemění rozlehlé haly Průmyslového paláce na Výstavišti, kde se představí 55 národních a regionálních expozic ze šesti kontinentů. Jednotlivé expozice nabídnou tisíce návrhů od stovek scénografů, divadelních architektů a všech, kteří tvoří dekorace, kostýmy, osvětlení a ozvučení inscenací. Co však zde prezentované spojuje? Jak to, že všechny tyto návrhy scén a kostýmů, architektonické návrhy, fotografie a ukázky inscenací a videa nejsou jen nahodilou skrumáží věcí a obrazů?

Hledání tématu

Právě tady se dostáváme ke slovu „téma“. Pro minulé ročníky Pražského Quadriennale volili organizátoři vždy jedno společné, například Shakespeara, Čechova nebo Mozartovy opery. Protože většina vystavovatelů byla ze Západu a připravovala především inscenace vzešlé z evropského kontextu, byl tento přístup pochopitelný. Jenže Pražské Quadriennale se nyní stalo opravdu mezinárodním podnikem a je jasné, že společný divadelní jazyk prostě najít nelze. Navzdory globalizaci jsme stále vzdáleni univerzalitě.

Avšak opustit tematický svorník také není žádoucí. Proto Pražské Quadriennale 2007 přišlo s novým nápadem – ať si každý národní či regionální vystavovatel zvolí své vlastní téma, které se bude vázat na jeho kulturu a společnost. Jedinou podmínkou bylo, že všichni nějaké musí mít. Výsledek je fascinující.

Každá země či region vyšly ze svých charakteristik, a tak se Pražské Quadriennale stává křižovatkou národních odlišností. Je to mozaika toho, jak se dnes vidíme, jak každá národní kultura chápe samu sebe. Existují mezi národy a regiony rozdíly, nebo globalizace již sjednotila jazyk scénografů a připravila je o originalitu?

Třikrát jinak

Zjednodušeně lze zaměření expozic rozdělit na tři skupiny: estetiku a tvorbu scénografie, vliv místní kultury a dopad politických a společenských změn na divadlo dané země.

Představitelé té první vidí divadlo jako výsostně artistní počin. Scénografové jsou chápani jako umělci a jejich rozhodnutí vycházejí ze společných estetických principů a idejí. To, jak je obraz nebo scéna vytvořena, se stává předmětem hlubokého zájmu. Například Švýcaři vytvářejí neurčité scény, jejichž souvislost s danou inscenací je velmi nejasná. Bulhaři se inspirovali básní Stroj a zaměřili se na samotný vznik divadelního díla. Holanďané, Kanaďané a Novozélanďané zase dávají důraz na to, jak inscenaci vnímá divák.

O těch v druhé kategorii se dá říct, že rovněž uplatňují výrazně umělecký přístup, ale určujícím je pro ně jejich místo původu. Například Finové i Norové se zabývají arktickým světlem, Japonci zase objevují svou kulturu skrze slovo „kawaii“, které znamená roztomilé či rozkošné, Mexičané se inspirují místním rčením „pálivé, sladké a tučné“, které odkazuje na protichůdné chutě, jež lze nalézt v jediném jídle – to je pro ně metafora divadelní scény.

Ve třetí kategorii jsou přirozeně regiony, které prožily nejvíce politických převratů a nejistoty, mezi jinými i postsovětské státy. Poláci teď říkají: „Divadlo jako poetickou metaforu plnou romantismu hoďme za hlavu.“ Pro Srby je politickou scénou jejich město, zatímco Thajci vyjadřují své obavy z budoucnosti. A Izraelci vytvořili expozici plnou zátarasů a zdí, což lze interpretovat velmi všeobecně, ale také jako odraz tamních konfliktů. Slovo, které prolíná mnoha těmito expozicemi, je „skutečnost“ – jaký má divadlo v dnešním světě násilí a strachu význam?

V Průmyslovém paláci však nejsou jednotlivé expozice seřazeny podle geografické příslušnosti, takže se několika kroky dostanete z jednoho světadílu na druhý. Navíc však budete konfrontováni pokaždé s úplně jiným přístupem k divadlu, anebo naopak překvapeni tím, kolik toho mají jednotlivé kultury společného.

Autor je generální komisař Pražského Quadriennale.