Režie Pier Paolo Pasolini, 1964, 90 min.
V roce 1964 se Pier Paolo Pasolini vypravil s mikrofonem a kamerou mezi lidi všech společenských, věkových i názorových skupin, aby natočil sérii rozhovorů na téma láska, sex, manželství a společenská morálka. Vznikl snímek, jenž je spíše jakousi sociologickou sondou do života v Itálii poloviny 60. let. Pasolini zde nezapře své levicové smýšlení, využívá toho, že často konfliktní témata, jako ženská rovnoprávnost, homosexualita, rozvody, konvence a tabu, jsou pro příslušníky tehdejších společenských elit méně příjemná, a tak z jeho „ankety“ vycházejí měšťanské vrstvy spíš jako pokrytecké, na rozdíl od tolerantnějších venkovských nebo generačně mladších skupin. Přes čtyřicet let staré dílo dnes z velké části působí tak trochu jen jako historický dokument, může být ale i zcela moderní inspirací, zvláště při Pasoliniho úvahách nad tím, nakolik se v prezentovaných stanoviscích zaměňuje vlastní moralistní cítění za politické postoje, čili do jaké míry jsou zpovídaní sami sebou či jen „hlasem skupiny“. Obsáhlý scénář u nás vyšel v roce 1965 tiskem, film se však v distribuci nikdy neobjevil. Český disk obsahuje originální italské znění a české titulky, kvalita přepisu je průměrná.
Petr Gajdošík
Černý prapor
Režie Vladimír Čech, 1958, 85 min.
Akční a dobrodružný žánr byl nejen v padesátých letech pro československou kinematografii nedostatkovým zbožím. Jednou z výjimek je Černý prapor, příběh zasazený do cizinecké legie ve vietnamské džungli. Režisér Vladimír Čech se sice nevyhýbá ideologickým vsuvkám, poplatným době (emigrace coby kaz na lidské duši), současně však dokázal poměrně zručně pracovat s prvky typickými pro tyto žánry. Postavy jsou dobře čitelné již podle vnějších znaků, akčními scénami se nešetří, objevují se sekvence, kdy se daří dobře budovat napětí. Zajímavé je zasazení do exotické džungle, přesvědčivě „znázorněné“ slovenskou krajinou. Projektu dominuje snaha o internacionalitu, proto se v něm hovoří několika jazyky. Překvapivé však je, že nebýt titulků pro neslyšící, třem čtvrtinám filmu by český divák neměl možnost rozumět. Mimo lokace patří mezi přednosti dvojice Jaroslav Mareš a František Peterka, kteří z jednoduše vykreslených postav dokázali vydobýt maximum. Film má čistý obraz a je na DVD obohacen o mnohastránkové informace o jednotlivých tvůrcích. Mezi bonusy je také soudobá dokumentace, rozhovory, ale především půlhodinová „přednáška“ Pavla Taussiga. Stravitelně podsouvá nejen fakta, ale diváky také zasvěcuje do dobového kontextu.
Lukáš Gregor
Iluzionista / The Illusionist
Režie Neil Burger, 2006, 110 min.
Obliba Harryho Pottera i mezi dospělými jako by přinesla novou vlnu zájmu o vše magické. V loňském roce se do kin nový Potter nedostal, zato se na jeho sklonku objevily dva filmy o kouzelnících. Vedle Dokonalého triku Christophera Nolana to byl právě Iluzionista. Vesměs milostný příběh o lásce dělnického chlapce k mladé aristokratce tu občas zabíhá i do politiky, podobně jako třeba Szabóův Hanussen (však z této skutečné postavy Burger také vychází). Kouzelník Eisenheim se svými kouzly, v nichž se často vysmívá rakouské monarchii, stává pro některé nebezpečným. Celý snímek je natočen přes žlutohnědý filtr, což sice posouvá atmosféru k období počátku filmu (tedy období, kdy se děj odehrává), nicméně zas tak podstatnou roli to nehraje. Ve filmu ani příliš nevyniká Edward Norton v roli Eisenheima; zcela ho zastínil Paul Giamatti. Většina filmu byla natočena v Praze a na Konopišti, a tak poznáváme třeba Vinohradské divadlo, kde se odehrává řada scén. Ve výsledku je Iluzionista divácky poměrně vděčný film, těžko mu však přisuzovat vyšší ambice.
Jiří G. Růžička
David Torn
Prezens
ECM/2 HP Distribution 2007
Když se řekne „stereofonní kytarista“, myslí se hráč, který vibrováním strun ovládá prostorový zvuk, vystavěný s pomocí elektroniky. Působivou zvukomalbu předváděl David Torn už na albu Jana Garbarka It‘s OK To Listen To The Gray Voice (ECM, 1985). Ukázal tu, jak lze být (byť nezvyklým) jazzovým kytaristou a přitom neupadnout do pasti exhibic virtuozity. Na nové desce hraje s Tornem newyorské trio expresivního saxofonisty Tima Berna. Prezens má v sobě drsnost a jasné stopy střemhlavého vzniku „pořítíme se a uvidíme, kam to povede“, přesto nějak navazuje na svět ECM. Postrockovým maglajzem občas proniká samplovaný hlas, psychedelický jam snoubí živá tnutí elektroniky a zkušenost padesátiletých hledačů. Dílčími impulsy sem zasahují free jazz, trip hop, deep house, art rock, minimal, baladické melodie, noise. Podle českého zákoníku nelze trestat „pohyb vykonaný v křeči“: právě tak Tornova šílenecká kytarová sóla tu nemají pachuť rockerské onanie. Craig Taborn (elektrické piáno fender, hammondky) hrává i temný ambient, což je tu občas znát. Jako by nu-jazzový Erik Truffaz odložil sebezálibné bavičství a hledal katarzní cestu ven z jámy s kyvadlem, jako by se dnešní Nils Petter Molvaer vzmužil a hudebně opsal Borgesovu povídku. Mladíci z postrockové scény jsou „žánrově“ dál než tihle mimoběžníci – ale mimoběžníky vždycky napadne něco ze žánrového mimoprostoru.
Pavel Klusák
Patti Smith
Twelve
Sony/BMG 2007
Patti Smithová vydala desku, na níž se nacházejí předělávky dvanácti písní, které ji za posledních čtyřicet let oslovily. Jejich výběr v podstatě nepřekvapuje; například pouto k Hendrixovi či Jefferson Airplane by se u ní dalo očekávat a Beatles nebo Dylana se na podobné nahrávky tak nějak sluší zařazovat (jako to udělala třeba Tori Amosová v roce 2001 na Strange Little Girls). Kouzlo desky Twelve se naplno odkryje ve chvíli, kdy si posluchač představí (popřípadě skutečně sestaví) kompilační album původních verzí. Nejrušivější by byla Everybody Wants to Rule the World od britských popařů Tears for Fears, hned v závěsu by byla Pastime Paradise, jež byla složena v sedmdesátých letech Steve Wonderem a vybrakována rapperem Cooliem v letech devadesátých. Patti Smithová však dokáže společně se svou kapelou a hosty organicky začlenit tyto kusy mezi rockové klasiky The Doors, Neila Younga či Nirvanu. Šest a půl minuty trvající zpomalená verze Cobainovy Smells Like Teen Spirit je vskutku neslýchaná. Nikdo by neřekl, že v tak provařené písni bude ještě dostatek šťávy na úctyhodnou cover verzi. Barvitost skladatelských per všech přítomných autorů je převedena do typických odstínů Patti Smithové. A tyto odstíny jsou zachyceny i na titulní fotografii, která zobrazuje opentlenou tamburínu s tetovanou kozí kůží.
Jakub Pech
Tara Fuki
Auris
Indies Records 2007
V březnu vyšlo třetí album dvojice cellistek Doroty Barové a Andrey Konstankiewicz s názvem Auris. V latině toto slovo označuje ucho, ale též bedlivé a pozorné naslouchání. Od vzniku Tara Fuki v roce 2000 je jejich hudba ozvláštněna něžnou polštinou a přirozeným projevem v tomto jazyce (obě zpěvačky pocházejí z česko-polského pomezí), třetí deska kromě toho představuje precizní studiovou nahrávku. Ve zpěvech využívají možností úpravy a přehrávání zpěvů, echo-efektů, kombinace s unikátními nástroji a vrůstání hlasů do jiných zvuků (píseň Oči). Emotivnější ráz výpovědi vytvářejí i neobvyklé hudební nástroje, například švýcarská hanga, pákistánská kajira aj. Větší prostor dostal v některých písních klavír. Duo Tara Fuki je na hudební scéně ojedinělým uskupením, nelze ho k nikomu přirovnat, můžeme mu vymezit jen vlastní žánr (nechceme-li utíkat k všeobsáhlému pojmu alternativní hudba). Tuto jinakost ocenila Akademie populární hudby dvěma Anděly již v případě první desky z roku 2001 Piesenki do snu. Uvidíme, jak si povede nová nahrávka. Množství hostů ve studiu vytvořilo spolu se dvěma zpěvačkami kompaktní hudební celek, který si ocenění zasluhuje.
Radka Bzonková