Ministr vnitra Ivan Langer prezentoval 29. června výsledky další analýzy odposlechů, které loni prováděla policie. Policisté podle ní odposlouchávali 7500 linek, tedy o dvě stě více než rok předtím. Odposloucháváno bylo podle ministra 4386 osob (v průměru 1,7 linky na osobu). Zveřejněné statistiky i připojená analýza sice představují dosud nejpodrobnější zprávu o zásazích policie do soukromí občanů. Nedá se ovšem říct, že by prezentované výsledky byly dostatečné a už vůbec není možné nad nimi pociťovat nějaké uspokojení. Již při zpracovávání dokumentu bylo zjištěno, že Policie dosud nedisponuje informačním systémem, který by umožňoval shromažďování a vyhodnocování dat o efektivitě a počtech odposlechů. Materiál tedy ministr vrátil v dubnu k přepracování, ale ani jeho nová verze neobsahuje úplné údaje. Počty odposlouchávaných osob například zahrnují jen vlastníky stanic, nikoliv osoby, které se jim dovolaly (pak by zřejmě statistiky vylétly ke statisícům). Vyhodnocování efektivity odposlechů podle počtu uzavřených spisů je pak dost sporné. Dokument zmiňuje i počty sledování, nezahrnuje ovšem už odposlechy a sledování prováděné dalšími bezpečnostními složkami (celní správa, vězeňská služba, tajné služby). Podobně jako nedávno vládou schválená novela trestního řádu, podle které se někteří lidé budou moci v budoucnu v některých případech dozvědět, že je odposlouchávala policie, představuje i analýza pouze hlemýždí posun ke kontrole a omezení počtu odposlechů.
Filip Pospíšil
Ministerstvo spravedlnosti (ODS) naléhalo na média, aby tolik neprobíraly případ Radovana Krejčíře. Ministerstva má ale samo máslo na hlavě za procesní chyby a liknavost a navíc to byla právě ODS, která za agilní spolupráce mnohých sdělovacích prostředků Krejčířův případ medializovala před volbami minulého roku. Tehdy se tak činilo s jasným ostřím proti ČSSD: psalo se o Krejčířově údajné půjčce poskytnuté sociálním demokratům a dokonce se objevovaly spekulace o podílu ČSSD na vraždě podnikatele Františka Mrázka. Především v MfD byl Krejčíř prezentován div ne jako disident, většinou pak coby celebrita. I řada ostatních médií považovaných v české kotlině za seriózní tehdy pomáhala s reklamou na jeho dvě knihy. Pokud by jihoafrický soud provedl rešerši českých médií, bylo by její vyznění určitě opačné, než jak se obává ministerstvo spravedlnosti; v té středoevropské zemi je Krejčíř oblíben a za současné vlády mu špatné zacházení nehrozí. A seriózní česká masmédia? Kdyby měla své ombudsmany, jako jej má například Washington Post, jistě by hodně stran a vysílacích minut padlo na omluvy.
Petr Šafařík
Andy Warhol City – projekt, na který dostalo nejmenší okresní město na Slovensku balík peněz z EU. S nimi předělalo socrealistický kulturák na Muzeum Andyho Warhola, přidalo dvě plechovky, autobusovou zastávku, Warholovu sochu, informační cedule ve tvaru nohy a další cedule o nejslavnějším rodákovi. Medzilaborce jsou jedním z nejvýchodnějších měst Slovenska, odkud by kamenem dohodil do Polska i na Ukrajinu. V Bratislavě byl odsud málokdo, a kdo se vydal směrem na západ, většinou tam zůstal. Tedy zejména mladí. Jednou za rok se ale vracejí: když v jednom červnovém víkendu propukne Festival kultúry a športu. Na něm vystoupí několik folklorních souborů ze Slovenska, Ukrajiny a Polska a festival každý rok vrcholí vystoupením některé „hvězdy“. Letos došlo na slovenský techno-folkový Dršľak v sobotu a na Michala Davida v neděli. Vedle folkloru hrubozrnný pop, jenž by si taky zasloužil nějakou konzervu. Ale za hudbou sem přece jen jezdí málokdo, lidé se na chvíli chtějí vrátit a potkat přátele, kteří se rozprchli do světa. Příště by se na hudební hvězdě dalo něco ušetřit. Tady je stále do čeho investovat.
Jiří Růžička
Ve státní galerii Tate Britain můžeme zadarmo vidět repliky transparentů útočících na Tonyho Blaira („Bliara“) a na válku v Iráku. Mark Wallinger znovu vytvořil a nainstaloval 600 výzev, do igelitu zabalených fotografií a nesouhlasících plyšáků Briana Hawa. To je člověk, který proti sankcím vůči Iráku začal protestovat v roce 2001 před Dolní sněmovnou a veřejný nesouhlas se zahraniční politikou své země vyjadřoval bez přestávky čtyři roky. Je tu i plakát komentující chrabré rozhodnutí britského parlamentu z 23. května 2006, zakazující protestní činnost v okruhu jednoho kilometru kolem parlamentu (hranice prochází i sálem, je vyznačena páskou na zemi); vedle stojí Blairovo prohlášení o tom, že demonstranti nemají pravdu, ale on je šťastný, že mohou o svých názorech mluvit. Škoda, že národní galerie přistoupila k tak výrazné kritice uměním až v době, kdy premiér končil a neplivnout si na něj považovala za poklesek téměř všechna místní média. Ale pořád je to inspirativnější dramaturgie než v labouristy založené Tate Modern, kde se občanům v hlavních expozicích nabízí především nezatěžující zábava – pětiposchoďová skluzavka Carstena Höllera či školní výstavka Global Cities. Obojí ve snaze pobavit, pohladit, uspat.
Libuše Bělunková