Režie Akira Kurosawa, 1948, 98 min.
Další ukázkou z rané Kurosawovy tvorby a prvním velkým úspěchem i počátkem jeho dlouholeté spolupráce s hercem Toširo Mifunem je snímek Opilý anděl z roku 1948. Film umně spojuje humanistické vyznění díla s gangsterským dramatem. Dva hrdinové, předměstský doktor, obětující vše své práci a chudým pacientům, a zraněný zločinec (Mifune), představují dva protikladné světy poválečného Tokia, v jehož nuzných předměstích se děj odehrává. Přesto mezi nimi vznikne zvláštní pouto a vztah, nemající daleko k intimnímu přátelství. Je nutné se ale vypořádat s gangsterovou minulostí... Kurosawa dokáže příběh vygradovat jako málokdo. Obrazové pojetí dominuje výstavbě celého dramatu, režisér do něj zakomponoval celou řadu symbolů a drobných detailů, dotvářejících děj i atmosféru díla. Ze všeho nejvíc ale filmu dominuje živelné herectví Tošira Mifuneho, jehož naturelu podlehl nejen Kurosawa, ale i odborná a laická veřejnost (cena za nejlepší japonský snímek roku). Film vyšel v řadě Kurosawových děl společností Filmhouse/Levné knihy v původním obrazovém poměru s originálním zvukem v DD 2.0 a českými titulky. Jediným bonusem na disku je původní trailer.
Petr Gajdošík
Smoke, Vztek / Smoke, Blue in the Face
Režie Wayne Wang a Paul Auster, 1995,
108 a 80 min.
Po podprůměrných snímcích Krásná pokojská a Poslední prázdniny (A2 č. 43/2006), které vznikly především proto, aby naplnily pokladny produkčních společností, se zdá, jako by na kvalitách filmu Smoke měl zásluhu hlavně spisovatel Paul Auster. Podle jeho scénáře tento snímek vznikl a on se také podílel na jeho režii. Smoke je založený na vyprávění příběhů, kterých se tu objevuje hned několik a jasně v nich rozeznáváme Austerův rukopis. Smoke patří k nejzajímavějším filmům, které vznikly v 90. letech, a můžeme ho zařadit mezi ty nejlepší „nezávislé“, je proto zásluhou společnosti HCE, že ho vydala na disku DVD. Zarazí však, že k němu nepřidala žádné bonusové materiály, které by divák u více než deset let starého filmu očekával. Za bonus tak můžeme považovat druhý snímek dvojice Wang-Auster, Vztek. Ten vznikl během pěti dnů a herci z filmu Smoke v něm improvizují. Hlavní slovo tu mají obyvatelé Brooklynu a několik osobností spojených s nezávislou scénou – je to zejména režisér Jim Jarmusch, který tu končí s kouřením a přidává pár postřehů k žánrovým filmům, nebo zpěvák Lou Reed, jenž se již 35 let stěhuje z New Yorku. Vztek není pokračováním filmu Smoke, ale spíše dokument, zachycující atmosféru poloviny 90. let v New Yorku. Od té doby se mnoho změnilo – z Waynea Wanga se stal podprůměrný režisér a Paul Auster je ikonou současné americké literatury.
Jiří G. Růžička
X-Men: Poslední vzdor / X-Men: The Last Stand
Režie Brett Ratner, 2006, 107 min.
Když se reformátor komiksového filmu Bryan Singer rozhodl věnovat barevnějšímu superhrdinovi, režie, v kontextu žánru brilantního scénáře posledních X-Men, připadla Brettu Ratnerovi. Výsledek? Největší komerční úspěch a žluč a síra na hlavu režiséra ze strany kritiky (klišé typu netalentovaný rutinér). Film pak byl v recenzích shazován za zničení Singerovy propracované psychologie postav záplavou bezduché komiksové akce. Myslím, že je zapotřebí Ratnerův film mírně rehabilitovat. Ano, psychologie není zdaleka tak rozvinutá. Expozici postav se Ratner nevěnuje (opravdu byste chtěli zase vidět, jak Wolverine zjišťuje, kdo do něj nalil adamantin?). O to zajímavější je sledovat centrální konflikt Jean/Phoenixe a s ním proudící emoce. Namísto Singerovy přísné logiky přichází Ratner se silnými zážitky. Příběh nabízí kromě zajímavého motivu léku na mutaci a úchvatného přesunutí mostu Golden Gate i smrt několika důležitých postav, z níž Ratner těží emoce vskutku mistrovsky. Ti, kteří od komiksu čekají nadsazené akční scény, budou uspokojeni, poctěni a překvapeni zběsilou jízdou, kterou Singer nikdy nenabídl, protože nechtěl. DVD menu vám sice umožní vybrat si, zda se přidáte k Magnetovu bratrstvu, nebo se pokusíte o „poslední vzdor“, ale bonusová výbava dále obsahuje pouze několik vystřižených scén a komentář scenáristů a Bretta Ratnera, jenž se nese v „everything-is-great“ propagačním duchu.
Milan Klíma
Hranice života / Stay
Režie Marc Forster, 2005, 99 min.
Sam je psychiatr, jenž po zhroucené kolegyni přejímá pacienta – Henryho, který mu záhy poté sdělí, že v sobotu o půlnoci spáchá sebevraždu. Sam je svědomitý, chce Henryho zachránit, jenže jej musí poznat, což se mu vymkne z rukou. Splývání jeho osobnosti s tou Henryho, reality a přestav, předvídání budoucnosti, paranoia… Sam se ocitá v nemocné duši, která se bojí pekla. Mám slabost pro hrátky Davida Lynche (především Mulholland Drive), na něž režisér Marc Foerster (Ples příšer) navazuje, na druhé straně si však uvědomuji, že zručná skládačka záhad, které vyústí v nejasnost, je tak trochu schovávání se před vypracováním „normálního“ dramatického děje. Hranice života má tu výhodu, že vypráví o lékařích a pacientech, kteří na tom psychicky moc dobře nejsou, takže ireálnost s tím vším souzní a nepůsobí tak exhibicionisticky. Závěr je sice již exkurzí do Lynchovy rétoriky, ale při určité interpretaci film drží pohromadě (u Lynche se pokaždé najde jeden střípek, který zdánlivě pevnou mozaiku rozbije). Nevyužil jsem bonusového materiálu, tedy komentáře tvůrců a film o filmu, které sice nechtějí nic prozrazovat, ale mohou navést k té „správné“ interpretaci. Raději si film pustím ještě jednou, neboť je to radostné sledování (zvláště střih, prolínání mezi scénami, rakursy kamery, barevné filtry) a mám pocit objevování tajemství, které není neskutečné, byť tak vypadá.
Lukáš Gregor
Brad Mehldau and Renée Fleming
Love Sublime
Nonesuch Records 2006
Brad Mehldau je americký jazzový klavírista, skladatel a esejista (A2 č. 44/2006). Album Love Sublime nám ho ukazuje z trochu jiné stránky: pro sopranistku Renée Flemingovou zhudebnil poezii R. M. Rilka a americké básnířky Louise Boganové. Jejich symbióza je pozoruhodná: zatímco Mehldau obohatil své jazzové rytmy prvky „vážné“ hudby, Flemingová se odpoutala od čistě operního pojetí a nechala se vtáhnout do jazzového světa. Výsledkem je jedenáct písní, které mohou zaujmout fanoušky obou umělců, příznivce obou světů – jazzu i klasiky. Mehldau nezapře znalost velikánů písňové literatury. Jeho skladby jsou nesmírně intimní, zamyšlené, ale přitom průrazné a melodické. Tomuto pojetí vychází vstříc i přednes Flemingové a samozřejmě i Mehldauův klavírní doprovod, který je tu rovnocenným partnerem. Pěvkyně prožívá každé slovo (Rilkovy básně jsou zpívány v anglickém překladu), každou notu. Její sametový hlas dokáže zprostředkovat jemné záchvěvy duše, ponoření do myšlenek i výbuch vášně či smutku. Styl některých písní připomene i americké tradicionály nebo černošské spirituály, u jiných máme pocit, jako bychom poslouchali Schuberta nebo Schumanna; nejde však o jejich napodobování, ale o inspiraci jejich světem, navázání na tradici. Mehldauovy písně jsou moderní v nejlepším slova smyslu, a přitom posluchače neodradí jako mnohá soudobá hudba.
Milan Valden
Cassie
Cassie
Bad Boy 2006
Když si na stále oblíbenějším serveru MySpace poslechne 9 milionů lidí váš singl a ten se poté drží v žebříčků Billboardu ještě dlouhých 16 týdnů, asi přece jenom někoho zajímáte. Nebudeme si však nic nalhávat. Hezká tvář je na dnešní R&B scéně polovinou úspěchu, a proto je k odlišení od zbytku pole nutno předvést nějaký ten nadstandard. No a to, že se vyplatí mít na své straně i několik vlivných přátel, snad ani zmiňovat nemusím. Zdejší účast v podobě Diddyho budiž příkladem z kategorie zářných. Bohužel samotná Cassie – jež si může o síle hlasu takové Mariah Careyové a osobnosti Beyoncé nechat pouze zdát – toho příliš nenabízí a postrádá i jeden z nejzákladnějších atributů – výraz. Pár melodií, které ale s přibývajícím časem z mysli vyprchají, a pár slušných balad totiž není nijak zářný výsledek. Omluvou tu může být její mládí, kvůli němuž jí místy jednodušší projev lze odpustit; je to stále přirozenější, než aby přežvykovala texty, které by jí z úst v životě nevyšly. Nejvíce vám utkví v paměti právě singly. Třeba čela evropských hitparád okupující hypnotická Me & U, která patří k hitům loňského podzimu (i když v něm Cassie důmyslně maskuje svůj nedostatečný hlasový rozsah).
Robert Rohál