Polapen v Insidě

Jestliže se literární dílo samo nabízí jako past na čtenáře, pak je spíše vhodné o něm jako o pasti uvažovat než ho jednoduše jako pouhou past jednou provždy zavrhnout. A to je také případ prózy autora vystupujícího pod jménem S. T. Quincy, jenž loni čtenářům nabídl svůj debut s názvem Insida, tedy léčka, nástraha či past. Quincyho text rozhodně není knihou, která by mohla ležet na nočním stolku vedle příběhů pro lepší spaní. Žádného příběhu bychom se totiž v Insidě nedopátrali, dokonce je zatěžko hovořit i o samotné identitě všech postav. Potíže nadto vyvstávají už s rozpoznáním, kdo kde co v textu vlastně vypráví a mluví, což ještě komplikují pasáže v jazyce francouzském, latinském či anglickém. Ani přímé citace různých textů či nesčetné intertextuální odkazy čtenáři situaci rozhodně neulehčí. Zkrátka se jedná o experimentální prózu, kterou bychom sotva mohli jednoduše vsunout někam do současné české literatury, a proto se ani nemůžeme divit, že byla přijata s rozpaky.

Insida byla většinou buď předem odvržena jako prázdný text, pouhá postmoderní hříčka a past na přikyvovačné intelektuály, nebo byla váhavě vzata na milost jako literární reprezentace určitých filosofických konceptů, jejíž hodnota je nejasná. Skutečná analýza, natož kritika Quincyho textu však chybí. I za takovou kritikou však vždy stojí zcela konkrétní předpoklady a hodnoty. Text je však nutno respektovat v jeho intenci; nelze tedy odmítnout past jen proto, že je pastí, neboť takové zavržení značí jen obavy z třepotání v pavoučí síti či okázalé vyjádření toho, že kritik léčku rozpoznal a obešel. Podrobit Quincyho text kritice znamená vstoupit do pasti a rozebrat její mechanismus.

Filosofie bortící text

Na rozdíl od apriorního zavržení může námitka připomínající vztah Insidy k filosofii už text konečně otevřít. Jestliže tedy tento vztah pokládá otázku po své vlastní hodnotě, pak lze uvažovat o tom, jak může filosofie vstoupit do literárního díla a narušit svrchovanost textu. Na jedné straně může filosofie do jakéhokoli díla vejít zvenčí a podat takzvanou filosofickou interpretaci díla jako takového. Interpretace tu stojí na předpokladu zdvojení díla, tedy na výkladu něčeho, co v konkrétním literárním díle není nikdy přítomné. Na straně druhé může být dané dílo vnímáno jako aplikace či ilustrace určitého filosofického konceptu. Ovšem právě tady bychom si měli uvědomit, že všechno, co vchází do díla, a tedy i určitý filosofický koncept, je vyvráceno ze svého původního místa. Literární dílo tak může zneužít filosofii ve svůj prospěch stejně jako cokoli jiného. A právě tak se i Quincyho text oddaluje od filosofických postulátů, které do něj přicházejí už osamocené a text se k jejich původní platnosti chová lhostejně.

Samozřejmě, že to neznamená, že Insida s filosofií žádný vztah nezakládá. Pouze bychom si měli uvědomit, že dílo filosofii vždy zneužívá, nikoli aplikuje či ilustruje, a že tedy lze zpětně zneužít filosofii při výkladu díla, ovšem nelze zneužít dílo pro výklad či zpřítomnění filosofie. Tam, kde bychom o Insidě začali uvažovat jako o pouhé reprezentaci určitých filosofických konceptů, se text nevyhnutelně zbortí a těžko už budeme hovořit o literárním díle. Abychom se dostali k dialogu s literárním dílem, je třeba pochopit, co všechno si text dokázal utrhnout pro vlastní sebevyjádření, nikoli pro vyjádření filosofie.

Paratext jako vchod do Insidy

Quincyho próza začíná a do jisté míry i končí citacemi z opusu Literární prostor (L’espace littéraire, 1955; česky Herrmann & synové, 1999) Maurice Blanchota, a tak by bylo možné vykročit za Insidou právě prostřednictvím těchto exponovaných částí textu, ovšem musíme přiznat, že Blanchotův metafyzický jazyk by vytlačil popis mechanismu pasti do abstrakcí, které by sotva byly k učtení. Vhodnější se zdá vsoupit do textu nepřímo, a to skrze vysoce stylizovaný paratext, který najdeme na záložce Insidy. Tam si mimo jiné přečteme odkaz k tisíci plošinám, a tedy snad i ke spisu Mille Plateaux (1980) G. Deleuze a F. Guattariho. Byť se nám tento odkaz rafinovaně vydává spíše jako potencialita, nelze ho považovat za náhodu. Francouzští filosofové totiž ve zmíněném spisu kromě jiného tematizují a také realizují požadavek rhizomatického textu, tedy textu, který se programově zříká jakékoli rétorické a logické organizace a usiluje o vytváření non-hierarchické horizontální rozmanitosti.

Už od prvních odstavců Insidy se pak zdá, že právě čteme text, v němž rozhodně nepůjde o soudržnost a homogennost, ale spíše o propojení různých prvků, aniž by jednotlivé segmenty ztratily svou různorodost. Vedle sebe se tak ocitají části dialogů několika postav, ovšem tyto postavy samotné nelze jednoznačně individualizovat, natož abychom si byli jisti komunikačním záměrem toho kterého dialogu. V dalším odstavci se text stáčí ke zlomkům jakéhosi vyprávění či k iterativním popisům, pochopitelně bez zřejmé motivace k předcházejícímu textovému úseku. Podle všeho je tedy Insida textem, kde se skutečně cokoli může propojit s čímkoli, ovšem bez nároku na jakoukoli totalitu.

Leč Insidu nelze považovat za pouhou realizaci rhizomatického textu, neboť Quincyho prozaický debut tento koncept ve skutečnosti zneužívá a ve výsledku nabízí čtenáři určitou hierarchizovanou strukturu. V průběhu čtení totiž rozpoznáme, že se text stále vrací k fragmentům z týchž situací. Rozpoznáme tak několik základních událostí, k nimž se text opětovně vztahuje a prostředkuje čtenáři další a další informace, a tak už vlastně určité spojení nabízí. V druhé kapitole například čteme: „S hlavou v dlaních u své přítelkyně. – Ona dává do vázy květiny. – Uvadají. Ulice – povadlý a skleslý. Vrací se – rychleji a veselý. – Sníh se hluše snáší k zemi.“ (s. 13) Hned v dalším odstavci se však k téže situaci vracíme, ovšem to už je návrat k jinému: „Tomáš s hlavou v dlaních u Terezy. Tereza: dává do vázy na hřbitově květiny. Květiny: uvadají. Ulice. Tomáš: povadlý, skleslý. Udělá lépe, když se půjde projít. – Sníh se hluše snáší k zemi.“ A tady se už zmítáme v osidlech Quincyho pasti, protože autor nám nejprve nabídl znánlivě rhizomatický text, v němž jsme však rozpoznali určitou strukturu, a tak se proklestíme až na konec s nadějí na přisvojení si určitého, byť nesmírně složitě strukturovaného celku. Jenže past sklapne – definitivního spojení všech částí textu se nelze dobrat.

Literatura a zlodějina

Autor však vždy zůstává před dílem a text má pochopitelně také svou vlastní intenci. Jakmile je tedy text potenciálně vytvářen jako prostor, v němž se libovolné části mohou propojit, a zároveň je čtenáři nabídnuta třeba jen lehounce prošlápnutá cesta, byť ve skutečnosti neschůdná, sotva můžeme chtít po čtenáři, aby se chytil do pasti. Čtení se stane potěšením z propojování a organizování původně nesouvislých prvků, jakkoli si text pořád bude udržovat heterogenitu a napětí. Čtenář už se totiž nebude vláčet po cestách, které koneckonců nikam nevedou, ale jako pavouk začne spřádat jemnou síť mezi větami, která Insidě vnutí určitý tvar, třebaže proměnlivý a nestálý. Jednoduše řečeno, Quincyho text nabízí možnost, aby byl ukraden svému autorovi, ba co víc, Insida ke krádeži textu přímo vyzývá. Je ji totiž možno číst jedině takovým způsobem, který zabraňuje tomu, aby byl čtenář podveden. Jako past lze Insidu jedině nečíst, což se rovná čtení v respektu k autorově intenci, která je ve skutečnosti nedostupná, a nikoli čtení textu v jeho vlastní intenci.

Samozřejmě, že taková krádež textu je nekonečně zábavná, ovšem aby čtenář okradl S. T. Quincyho, musí přelézt devatero zdí, rozbít sedmero oken a vypáčit třináctery dveře, aby mohl vybílit jednu tajnou komnatu. Pro čtenáře, který se neostýchá stát zlodějem, je však Insida bezesporu tím nejlákavějším lupem, jaký jen může současná česká literatura nabídnout.

Autor je student bohemistiky.