Ztotožňování autora knihy s jejím vypravěčem, respektive hlavní postavou je jedním z největších nešvarů, kterého se při interpretaci literárního díla může čtenář dopustit. Výjimka z tohoto nepsaného pravidla rozvířila okurkovou sezonu v Polsku, kde jsou nyní kriminální rubriky většiny novin zaplněny informacemi o bizarním případu, jehož hlavním doličným předmětem je umělecký artefakt – kniha.
Na počátku tohoto literárního případu bylo mužské tělo svázané do kozelce, vylovené před sedmi lety z Odry. Chyběl motiv vraždy, důkazy, a tedy i potenciální pachatel. Policie nepřišla na nic podstatného a z celého případu se stal modelový příklad dokonalého zločinu bez jakékoliv motivace, s minimální šancí na vyřešení. Tři roky poté – v roce 2003 – vyšel detektivní příběh třicetiletého debutanta Krystiana Baly, nazvaný Amok, který pojednával mimo jiné o jednom (téměř) dokonalém zločinu, nápadně podobném oné nevyřešené vraždě. Vydavatelská anotace knihy sice slibovala atraktivní čtivo pro intelektuálně zdatnější čtenáře a nejvýraznějším literárním kapitálem díla měly být „kontroverzní teze, mající kořeny v historii filosofických sporů“, „nelineární vyprávění a míšení literárních technik“ nebo „skatologický, paranoidní, delirantní, ale i impresionistický a lyrický“ stylový rejstřík, avšak nepomohly ani odkazy na Henryho Millera a většina recenzí Amoku byla vlažně negativní.
Balova „filosofická“ detektivka však pomalu dozrávala a nového veřejného čtení se dočkala až letos – a konečně se stala opravdovým mediálním šlágrem. Policisté si této rafinované knižní stopy všimli až poměrně pozdě, poté ale už začalo být propojení Balových životních osudů s osudy hlavní postavy Chrise evidentní. Celé čtyři roky po vydání se tak Amok i se svým autorem dostal na titulní stránky novin, náklad byl rychle rozebrán a dílo si získalo také velké množství čtenářů, ovšem v poněkud pozměněném recepčním rámci: autor byl zatčen za surovou vraždu ze žárlivosti, která mu byla dokázána právě na základě jeho knihy a její téměř bezchybné referenci k realitě.
Celý tento vztah, který autor dobrovolně nastolil mezi fikčním a aktuálním světem, může vyvolat sérii otázek: Sloužilo psaní jako zpověď, jako určité gesto doznání? Byla to nutkavá erupce špatného svědomí, nebo provokace a hazard s vlastním osudem? Snažil se autor zničit sám sebe a zároveň i vlastní dílo, kterému s prozrazením hrozí pád ze sféry literárnosti do hlubin jakéhosi psychoterapeutického dokumentu? Vraždil, aby mohl psát? Odpovědi na tyto otázky se zřejmě jen tak nedozvíme, protože Bala nejenže celkem důsledně mění svá přiznání, ale k zodpovězení údajně nepomáhá ani detektor lži.