Vláda má do konce září předložit konečný návrh státního rozpočtu na příští rok, první čtení ve sněmovně bude v polovině října. V rozporu s vládním programem je zatím rozpočet ke kultuře skoupý. Proč se u nás kulturní politika zanedbává a co z toho plyne?
Mnozí občané České republiky mají stále představu, že podporovat umění a kulturu lze pouze v bohatých společnostech, nejlépe prostřednictvím mecenášů a sponzorů. Souvisí to s dosud nepřekonaným dědictvím komunismu, na které ve svém rudolfínském projevu upozorňoval členy obou parlamentních komor bývalý prezident Václav Havel už před deseti lety; kultura není žádné nadstavbové koření života. O tom se u nás bohužel nemluví a nemluví se ani o současné kulturní politice Evropské unie. Na evropské úrovni se dochází k názorům, že kultura je důležité ekonomické odvětví a společenská hybná síla, a vedou se diskuse, jak ji zapojit do takzvané lisabonské strategie. Píše se též, že je jedním z klíčových elementů integrace Evropy, tudíž celého evropského projektu. Je už totiž zřejmé, že integrovat Evropu jen na základě myšlenky jednotného trhu nestačí.
Památky nejsou všechno
České podceňování kulturní politiky (ve smyslu vytváření strategií, jak prospívat věcem veřejným) hraničí s asociální ignorancí. Projevuje se to především neschopností nalézat řešení, při nichž by se kultura nejen zdravě rozvíjela, ale její instituce by se smysluplným způsobem podílely na vzdělávání, řešení problematiky menšin, zapojování azylantů a migrantů do společnosti, věnovaly by pozornost otázkám lidských práv či specifickým potřebám dětí, mládeže, seniorů; nejrůznějších sociálních skupin. Zároveň je nutné zkoumat, jak kultura přispívá k cestovnímu ruchu, jak působí na životní prostředí, a vytvořit si vlastní kulturní diplomacii.
Namísto toho stále hořekujeme nad nedostatkem peněz pro památky, přestože každý, kdo dnes projíždí Čechami, Moravou a Slezskem, vidí, jaké množství budov, pyšnící se cedulí evropských fondů, už je opraveno. Kdo zabrousí na stránky Národní knihovny, je překvapen, co všechno lze najít prostřednictvím databází na internetu z tepla domova. Ale leckdo by se mohl podivit, proč Národní galerie rekonstruuje další pražský palác, aniž se pořádně ví, co tam bude, a proč prakticky nenakupuje umělecká díla, přestože je sbírkotvornou institucí. Proč nelze vyřešit problém církví a odblokovat tak nemovitý majetek, který nelze opravovat, neboť není jasné, komu vlastně patří? A proč si hlavní město Praha, které se rádo prezentuje jako kulturní metropole, není jisté, že opravdu pozná neziskový kulturní projekt, a musí kvůli tomu pozastavit granty pro všechny? Problémů, které jsou dány letitým podfinancováním kultury, kdy řada organizací přežívá a má malou možnost rozvoje, je víc než na rozsah tohoto článku.
Miliarda je příliš!
Přestože vláda ve svém prohlášení slíbila, že podíl výdajů na kulturu se bude zvyšovat, navrhla jako součást reformních kroků dramatický (miliardový) škrt výdajů právě v této oblasti. Je to metoda – vyndáme peníze z peněženky a tak ušetříme. Co na tom, že se zruší či ochromí činnosti a investice. Ministerstvo kultury (MK) už několik měsíců zaměstnává reforma veřejných financí: možnost koncepčně uvažovat o potřebných systémových změnách v resortu je představou obrovské díry v rozpočtu paralyzována. A tak se úvahy na MK pohybují v intencích: co zrušit, co spojit, jak z ministerstva pro místní rozvoj převzít do agendy cestovní ruch, jak MK proměnit na ekonomické ministerstvo a jak zapojit Česká centra (ministerstva zahraničních věcí), která propagují kulturu v zahraničí. Chybějící miliarda v tak malém rozpočtu, kde jsou stěžejní – jako u ostatních ministerstev – mandatorní výdaje, je Rubikova kostka pro každého manažera. A to současný ekonomický náměstek MK přišel z ministerstva dopravy a jistě není stavitel vzdušných zámků.
Moderní diplomacie a naděje
Ale ani takové ministerstvo zahraničí, které má na starosti prezentaci kultury kromě Českých center i prostřednictvím zastupitelských úřadů, na tom není lépe. Systémové změny bývalého náměstka, mladého talenta Davida Gladiše, sice liberalizovaly ambasádám rozpočty (peníze již nemají přidělovány na jednotlivě schvalované kulturní akce), ale původní výdaje na kulturu se rozplynuly v celkových výdajích. Svědčí to o neznalosti moderních forem kulturní diplomacie.
Doporučuji číst třeba studie Američanů, jak omezení programů v oblasti akademické a kulturní výměny, podpory překladů knih a podpory binárodních center přispělo k současnému negativnímu obrazu Spojených států v zahraničí, jak Britové docházejí k tomu, že umění a kultura nejen přinášejí peníze a dělají společnost lepší, ale že mají i samy o sobě nezpochybnitelnou hodnotu. Číňani a Jihokorejci nyní mohutně investují do kultury, Australané důkladně studují a s mezinárodním týmem konzultují kulturní politiky celého světa. Tohle bychom měli znát a přemýšlet, co dělat, aby se to u nás zlepšilo. A doufat, že ve vládě a v parlamentu nemáme převahu buranů a lidí, co nedokážou myslet dopředu. To se ukáže už v tomto a následujícím měsíci.
Autorka je ředitelka ProCulture/Otevřená společnost, o. p. s.