…ideologickou podporu. Tato změna však měla jeden zcela nečekaný důsledek. Změnila to, jak se stavím k literatuře svého dětství. Když se občas znovu začtu do knihy, často mě překvapí, jak negativně na mě působí, když se hrdinové mých formativních let bez zamyšlení pustí do masitého pokrmu. Je to překvapující tím spíš, že masožravé sklony naprosté většiny mých přátel mě ponechávají chladným. Literární vzory mých raných let pro mě totiž byly více než jen zábavou, byly jistým způsobem mnou. Jejich síla formovat mé názory a konání byla veliká, ale očividně ne bezmezná. Za své sekulárně humanistické levicové pojetí světa vděčím jim. Přesto jsem to nakonec byl já, kdo změnil je, když se důležité okolnosti mého života dostaly do konfliktu s životem těchto předloh.
Přestat jíst zvířecí mrtvoly je poměrně snadné. Kdybych si vedl diář, tak by nebylo obtížné tuto změnu určit přesně na den. Má cesta k feminismu však trvala mnohem déle než ta k vegetariánství. Jestli je feminismus skutečně vyvrcholením osvícenského pojetí rovnosti, se ještě uvidí, ale není pochyb o tom, že je dodnes jednou z nejradikálnějších výzev našim kolektivním předsudkům. Není snadné přijít s myšlenkou o mnoho radikálnější než to, že je nutné všechny formy genderového determinismu neustále podrobovat kritice. Nabourat se do samého jádra našeho kolektivního pojetí přirozenosti a zásadně omezit sféru vlivu pohlaví biologického na pohlaví kulturně vytvořené je převrat darwinovských dimenzí. Odmítnout se připojit k automatickému souhlasu s tím či oním pojetím přirozenosti ženy a muže je leckdy stejně společensky nevhodné jako odmítání masa na zabijačce, ale otázka je, do jaké míry je závazek k myšlence spojen s chováním. Nejíst maso je možné i bez zásadní internalizace myšlenky rovnoprávnosti zvěře či zdravého karmicky čistého života. Lze ale zastávat radikální feminismus bez určité změny v chování? Jak by taková změna měla vypadat?
Model pejsek a kočička
Inspiraci by bylo možné hledat opět v narativních celcích, které daly tvar mému dnešnímu já. Také zde je pro mě leckdy obtížné se vyrovnat s postoji i chováním postav, které by mi před dvaceti lety připadaly normální. Stejně jako si dnes skoro nikdo nedokáže sebe samého představit jako účastníka rozhovorů měštců v Huckeberrym Finnovi, kteří se těšili z toho, že výbuch kotle na parníku nezabil člověka, ale jen nějakého negra, tak i já se jen těžko ztotožním s knihami a filmy, které zobrazují ženy jako pouhé předměty mužské žádostivosti. Podíváme-li se s genderově vyostřenými brýlemi na celou řadu příběhů světové literatury od Shakespeara až po Kunderu, zjistíme, že představují ženu s omezeným osudem. I tam, kde nezřídka nacházíme silné a sebevolné ženy, vidíme je nakonec perspektivou společenské konstrukce, která zakládá svou vizi genderového světa v podstatě z mužského úhlu pohledu. Veměme si třeba Pyšnou princeznu. Zde je zobrazení žen dvojí: princezna se z křehké zhýčkané bytosti stává modelem pracující „socialistické“ ženy a chůva moudře radí králi. Z pohledu západní kinematografie stejné doby je to dílo téměř feministické. Jenže odkud pramení moudrost chůvy? Z výchovy dětí, kojení, blízkosti k zemi (a k lidu). A princezna, přestože umí jezdit na koni a zapojí se do práce ve mlýně, skončí na erotickém útěku před mužem, který jí lhal o své identitě. Podoba ženy se tak na povrchu mění, ale o tom, že její místo ve společnosti bude definováno s odkazem na muže, není pochyb. Podle vědkyně Barbory Sengrové je rozdělení genderových rolí patrné i ve zdánlivě nevinném vyprávění o Pejskovi a Kočičce, kde je Kočička, stejně jako předoucí Penelopé, asociovaná s tradičně ženskou starostlivostí a pečlivostí, zatímco Pejskovi zbude odysseovsky mužská tvořivost a nezávislost.
Přepsat knížky nestačí
Co to ale znamená pro vzdělávání? Měli bychom se snažit revidovat minulost tak, jako se dnes někteří snaží zakázat ve školních knihovnách Huckleberryho Finna, nebo tak, jak Pleva přepsal Robinsona Crusoea z imperialistického rasisty v levicového idealistu? Již před lety jsem se v tisku zastal politické korektnosti jako užitečného prostředku pro připomínání si nutnosti neustále se stavět tváří v tvář našim předsudkům, ale co se svobodou lidského ducha? Kdybychom byli vydáni napospas myšlenkám našich vzorů, nikdy by se nám nepodařilo dosáhnout pojmové ani skutečné změny našeho společenského prostředí. Já bych se nikdy nestal vegetariánem a ženy by dnes nemohly volit. Uvažujeme-li tedy o tom, jak vnést do vzdělávání více jazykové a obecně sémiotické genderové rovnoprávnosti, měli bychom se pozastavit i nad tím, jak vypadá naše svoboda i svoboda těch, které se snažíme nalákat na konverzaci, o níž doufáme, že nalomí jejich předsudky a zároveň nás nedonutí představit si naše přesvědčení jako jistou formu předsudku. Chceme-li se snažit o vzdělávání, které nepovede jen k formování nových předsudků, musíme vedle rovnoprávnosti a informací nezbytných pro její dosažení najít prostor také pro vyjádření svobody lidského ducha. Protože jinak si tato svoboda najde možnost vytrysknout jinde. Spoléhat se pouze na přepsání učebnic, jako by se jednalo o pouhou změnu životosprávy, aniž bychom se s učiteli i žáky zabrali do rozhovoru o tom, kudy se ubírají naše myšlenky, by bylo nerozumné. Účastníci vzdělávání jinak tento rozhovor povedou bez nás a dialog bez dialektického protivníka je mnohem snazší přeměnit v litanii předsudků.
Autor je lingvista.