V dalším portrétu světového spisovatele se vracíme do Polska. Uvádíme autora takzvané homosexuální linie polské literatury, letos nominovaného na cenu Nike.
Michał Witkowski (1975) se sám o sobě nestydí říct, že spolu s Dorotou Masłowskou vyvolal revoluci v polské literatuře. Čtenáře a kritiku zaujal knihou Chlípnice (Lubiewo, 2005). Jde o sbírku pikantních anekdot ze života homosexuálů v Polsku osmdesátých let a současnosti. Witkowski v nich vykresluje dva typy homosexuálů: první je „buzna“, vyrostlá ve špíně zanedbaných komunistických čtvrtí, přešlapující na okrajích vratislavských parků a na okraji celé socialistické společnosti – prodejná mužská prostitutka, hledající příležitost svést „vošousta“ (tzn. ve většině případů opilého heterosexuála). Druhým typem je moderní a elegantní „emancipovaný gay“, který bojuje za právo adopce dětí a o asimilaci do většinové společnosti začátku 21. století. Vypravěčovy sympatie vzbuzují ti první: zoufalé postavy z polosvěta, věčně riskující zdraví a život ve jménu sexuálního uspokojení, jež mluví nekorektním a často vulgárním jazykem své tragikomické příběhy.
Buzerantství a média
Chlípnice byla od začátku trochu přehnaně a nespravedlivě označována za první polskou „gay“ knihu. Nespravedlnost tkví v tom, že homosexuální tradici v polské literatuře lze počítat už bezmála v desetiletích – nastolili ji opomíjení autoři, jako třeba Marian Pankowski či Grzegorz Musiał. Není pochyb, že se témata menšin v posledních letech velice snadno prosazují v univerzitních, uměleckých a samozřejmě mediálních kruzích. Witkowski se však vůči zjednodušené politicky korektní interpretaci Chlípnic už předem vymezuje a na svých internetových stránkách dává čtenářům, kritikům a recenzentům návod k použití vlastní knihy. Ve virtuálním doslovu k Chlípnicím, nazvaném Buzerantství a dominantní mediální diskurs, knihu brání před zařazením do oficiálního a podle něj falešného proudu prezentování homosexuality v médiích. Odvolává se na autority Witolda Gombrowicze a Mirona Białoszewského a hlásá potřebu obnovení projevů autentického jazyka ulice a všednodennosti v literatuře: „Je to můj Deník z povstání buzen a doufám, že ho nikdo nebude zkoušet znovu politizovat.“
Také vypravěč Chlípnic si ironicky stěžuje na těžkou uchopitelnost tématu: „Jak s tím mám naložit? Reportáž pro Politiku? Na vlastní oči? Jak? Dá se psát o tirácích, o zlodějích, o podvodníčcích, o vrazích, o práskačích, jenom o tomhle to nějak nejde. (...) Jaký zvolit jazyk? Jedině tak ,prdel‘, ,čurák‘, ,kouřit ptáka‘, ,vošoust‘. Opakovat ta slova tak dlouho, až tu svou kavárenskou lepkavost ztratí. (...) Nedivím se, že o tom reportáž nikdy nikdo nenapsal!“ Nakonec to přece jen šlo a paradoxně – nebo naopak přirozeně – byly v roce 2005 Chlípnice nominovány právě na cenu týdeníku Polityka, který je v textu synonymem vytváření povrchního obrazu sexuálních menšin, a také na jiná mediálně významná ocenění, jako Fenomen Przekroju či cena Nike 2006. Loňskou Literární cenu města Gdyně kniha dokonce vyhrála.
Homopřestřelky
Navzdory tomu, že je text prezentován jako kontroverzní, jsou jeho kritické ohlasy v podstatě shodné. Za všechny pajány na téma literárních předností Chlípnic snad nejlépe vypovídají slova Andrzeje Stasiuka, který tvrdí, že se „Witkovskému podařilo něco jako literární vykoupení či spasení reality“. Hlavní nuance, která se dá v recenzích vypozorovat, spočívá pouze v tom, že pro jedny je to jazykový skvost, napsaný s nepochybným talentem, jehož je dokonce pro zvolené téma „škoda“; druzí naopak litují, že kvůli kontroverzní tematice a přesycení fakty není náležitě oceňována jeho literární povedenost.
Obsáhlejší diskuse vyvolané knihou však nebyly povahy literárněvědné ani estetické, nýbrž čistě sociální. Na jedné straně byla kniha v homosexuálních kruzích obviňována z přílišného zjednodušování problematiky, z podporování negativních stereotypů a dokonce ze sexismu. Na straně druhé byl ale „heterický“ recenzent, který takovou interpretační možnost jen zmínil, málem označen za homofoba. Není těžké spekulovat o tom, že by rozsáhlejší kritika Chlípnic za těchto podmínek mohla být interpretována jako útok na „gay literaturu“ vůbec, a možná i na homosexuály samotné. Žádná taková kritika však zatím nevznikla a nová sbírka Witkowského povídek Fototapeta (Fototapeta, 2006) byla letos nominována na hlavní polskou literární cenu Nike.
Autorka je doktorandka v Ústavu české literatury a literární vědy FF UK.