Naslouchali jsme celou noc,
jak slaboulince dýchá,
jak v prsou vlna života
se dme a klesá zticha.
A mluvili jen šepotem,
krok sotva rozléhá se;
každý z nás by dal žití půl,
kdyby nám vstala zase.
Náš strach se klamal nadějí,
naděje z bázně lhala –
když spí, nám zdá se umírat,
a spát, když dokonala.
Neb na úsvitě pochmurném
v ty oči klidné, stinné,
jež na věky se zavřely,
už svitlo jitro jiné.
Přeložil J. V. Sládek