Ekologie kultury

Rétorika ochránců přírody v kulturní politice

Neobnovitelné přírodní zdroje a mnohé ze statků živé kultury i kulturního dědictví mají leccos společného.

V minulém čísle A2 jsme se věnovali imanentním hodnotám kultury na základě průlomovému textu Johna Holdena Capturing Cultural Value. Holden v něm mimo jiné poukazuje na paralely mezi kulturou a jinými obory, které už dokážou veřejně i politicky obhájit fakt, že ne všechny hodnoty lze vyčíslit penězi. Jedním z nich je ochrana životního prostředí.

Už i britští konzervativci

Neobnovitelným přírodním zdrojům je věnována čím dál větší pozornost, především díky názorovým proudům, které se zabývají udržitelným rozvojem. Holden ve zmíněné studii vyjmenovává několik principů, na nichž jsou teorie udržitelného rozvoje postaveny, a aplikuje je na kulturní oblast. Prvním z nich je princip mezigenerační spravedlnosti (intergenerational equity). I když to představitelé některých ekonomických směrů mohou považovat za nepohodlné, přinejmenším z morálního hlediska se nejeví jako spravedlivé přírodní zdroje úplně vyčerpat a obrat o ně generace našich potomků. To platí pro životní prostředí i pro umění a kulturu. V oblasti živé kultury vznikají díla, interpretace, debaty apod., jež významným způsobem ovlivňují další směr uměleckého vývoje. Jsou milníky kulturní historie. Pro budoucí generace je můžeme zachovat jedině tak, že je budeme znovu vydávat, hrát, umělecky zpracovávat a polemizovat s nimi, a zároveň tím, že je budeme teoreticky reflektovat, a to soustavně a systematicky.

Další z principů, které Holden na kulturu aplikuje, je princip spravedlivé distribuce neobnovitelných zdrojů. Zde už se nejedná o to, abychom se chovali férově ke generacím, co přijdou po nás. Musíme sami pro sebe vytvořit prostředí, v němž bude mít k limitovaným zdrojům rovný přístup víceméně každý. To se opět nemusí líbit liberálním politikům, neboť je to zásah do principů volného trhu. Doba však pokročila a například současný lídr britských konzervativců David Cameron už se nechce soustředit pouze na měření HDP. Politikou Toryů chce v Británii zvyšovat GWB (general well being, česky: obecný blahobyt). V tomto kontextu velice explicitně proklamuje, že kvalita života je komplikovaná, mnohovrstevná záležitost a nemůže být redukována pouze na zákonitosti poptávky a nabídky. Navíc, jak jsme ukázali v třídílném seriálu o ideových východiscích kulturní politiky, stav, kdy by umění bylo opravdu jen pro bohaté, co si budou moci připlatit, by eliminoval pozitivní sociální dopady kultury a její ekonomické výkony.

Je do života mrtvý brouk nevratný

Další environmentalistický argument, který může být dobře využit i v oblasti umění a kultury, je biodiverzita. Druhy by měly být zachovány, protože nemohou být znovu vytvořeny. Podle principu předběžné opatrnosti (precautionary principle) bychom k jakýmkoliv zásahům do systému neměli přistupovat, dokud si nebudeme absolutně jistí, že se to negativně neprojeví. Tento princip aplikovaný na oblast kultury a umění volá především po zachování již dosažené úrovně kulturní diverzity a zároveň po tom, aby všechna kulturně-politická rozhodnutí byla promýšlena do všech důsledků. Dokážeme si vůbec představit, co všechno zapříčiní zánik jednoho regionální muzea?

Prizmatem zmíněného argumentu mezigenerační spravedlnosti jsme povinni zachovat jak biologickou, tak kulturní rozmanitost v celé jejich šíři našim potomkům. Environmentalisté též jasně dokazují, že v prostředí s vyšší diverzitou má evoluce více příležitostí k inovacím. Holden dovozuje, že vysoká míra rozmanitosti v kultuře má za následek vyšší míru kreativity v celé společnosti: plodí inovace nejenom v umění, ale i ve vědě, v průmyslu, ve službách a jinde. Zdravá societa potřebuje co největší pestrost uměleckých projevů – od renovovaných historických budov a dobře vedených archivů přes baletní a operní představení až k rapperům, pouličním muzikantům a k myriádám dalších. Je-li taková kulturní rozmanitost vytvořena a dlouhodobě zachována, všechny další pozitivní dopady kultury budou přirozeně následovat.

Autor je absolvent Katedry kulturní politiky a managementu na City University London.