U příležitosti letošní retrospektivní výstavy Jindřicha Štyrského v domě U Kamenného zvonu (viz A2 27/07) vychází několik publikací. Vedle zdařilého průvodce výstavou to je především monografie o umělci od Karla Srpa, pečlivého kurátora této expozice, a souborné vydání kritických, polemických i jiných Štyrského textů, které spolu se Srpem sestavila Lenka Bydžovská. Pod názvem Texty jej vydalo nakladatelství Argo. Svazek, částečně se překrývající s jejich starším výborem Každý z nás stopuje svou ropuchu, který vydalo v roce 1996 nakladatelství Thyrsus, přináší chronologicky řazené malířovy slovesné projevy zahrnující vedle umělecké prózy (Emilie se tiše ztrácí z mých dní…) a programových statí také drobnou publicistiku a esejistiku (např. známé pojednání o kresbách literátů) a monografickou studii Život markýze de Sade. Doplňuje tak předešlé dva literární (resp. literárně-výtvarné) soubory Poesie a Sny (1925-1940).
Artificielní stylizace
Chronologické řazení, periodizované třemi oddíly (1923-28, 1929-33, 1934-40), výstižně odkrývá tematické proměny Štyrského textů a ilustruje jeho osobnostní zrání a prohlubování kritického názoru. Představuje jej jako pilného a všestranného publicistu, suverénního polemika a pozoruhodného teoretika vlastní umělecké tvorby i interpreta soudobého výtvarného umění. Zároveň výbor odkrývá autorův nemechanický přístup k jazyku, který charakterizuje silná metaforičnost, ostrá ironie a přitažlivá odvážná imaginace. Tyto prvky sytí styl jeho prací uměleckých a většinou také publicistických.
První oddíl určuje umělcova snaha invenčně artikulovat vlastní estetický názor formou uměleckého programu. Otištěné manifesty a přednášky ilustrují Štyrského dobrodružnou cestu za přesvědčivým a osobitým uměleckým výrazem. Cestu, která vedla po nebezpečném ostří romantického pojmosloví a která v druhé polovině dvacátých let vyústila ve vytvoření vlastního stylu – artificielismu. Ten nebyl zprvu definován přesnými stylistickými rysy, jasně vyjádřenými požadavky nebo motivicko-tematickými nároky, ale soubory vesměs ironických aforismů, glos a paradoxů komponovaných do heslovitého manifestačního pásma. Prvním věcnějším představením nového směru byla až stať Artificielisme. Básnická stylizace se ale nevytratila ani z tohoto textu: „verše“ předcházejícího Populárního uvedení do artificielismu nahradilo vyprávění o dramatickém přelévání uměleckých směrů. Důležitou úlohu v těchto pracích sehrávaly významově otevřené pojmy poezie (někdy až metafyzický hybatel umění, jindy ideální umění slévající různé přístupy a realizace nebo umělecká touha) a básníka (ideální umělec, toužící a odhodlaný tvůrce), které rozšiřovaly dosah nastiňovaného nového umění.
Kritika a surrealismus
Oproti prvnímu oddílu manifestujícímu nové, imaginativní umění, silné motivující přítomností poezie, přináší druhý oddíl především práce polemické. Štyrského iniciační účast na generační diskusi byla podnícena vedle jeho hyperkritického pohledu na soudobou uměleckou tvorbu také odporem ke kamaráderii nahrazující nestranné posouzení bezkrevnými lichotkami. Štyrský požaduje na tvůrcích naprosté odevzdání se vlastní umělecké ideji a příkře odsuzuje jakoukoli známku konformismu. Soustavné kritice podrobuje například Osvobozené divadlo – především spolupráci Voskovce & Wericha s Ferencem Futuristou nebo časopis Vest Pocket Revue. Tyto texty pak doplňují recenze knih, úvodní slova k výstavám a eseje o výtvarném umění. Ve všech se spojují Štyrského estetický názor a vyhraněný kriticismus, podpořené i stylisticky obrazným jazykem a sarkasmem.
Závěrečný oddíl zahrnuje především texty věnované problematice surrealismu. Vedle pochvalné recenze Nezvalova románu Monaco jsou zde podnětné příspěvky k výtvarnému umění (významný je především autorův komentář k vlastní fotografické tvorbě, v němž definuje surrealistickou fotografii a objasňuje svůj zájem o tuto techniku jako „hledání nadreality utajené v předmětech skutečného života“) a dvě skupinové ankety. Zařazeno bylo i několik fragmentů z pozůstalosti.
Podobně jako se na Štyrského textech zabývajících se artificielismem podílela Toyen, napsal později několik prací společně s Vítězslavem Nezvalem, jehož dosud nepublikovanou úvahu Kavárny z roku 1930 (reagující na Štyrského první polemický Koutek generace otištěný v Odeonu) byl zařazen do svazku jako doplněk. Spolu s ním edici uzavírá zasvěcená studie editorů a cenná Bibliografie textů Jindřicha Štyrského.
Autor je bohemista.
Jindřich Štyrský: Texty. Argo, Praha 2007, 244 stran.