S vyprávěním o nešťastné víle Meluzíně se většina lidí setkává již v dětství, ať už prostřednictvím známého frazeologismu nebo v nějaké z verzí jejího tragického příběhu. Silně imaginativní, fantaskní motiv tak vstupuje současně do jazyka i do představ a snění. Vtahující moc obrazu hadí víly poznal i autor první české historické monografie o Meluzíně – přední domácí medievista Martin Nejedlý. Historii vlastní celoživotní komunikace s tímto barvitým mýtem poutavě vylíčil v úvodní, memoárově laděné kapitole své rozsáhlé habilitační práce Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků, kterou v letošním roce vydal pražský „spolek pro nekomerční vydávání odborné literatury“ Scriptorium.
Nadpřirozeno ve středověkém životě
Východiskem Nejedlého bádání je obsáhlý rukopis Jana z Arrasu Historie o Meluzíně z roku 1393, text, který jej podnítil k hledání odpovědí na řadu různorodých historických i interdisciplinárních otázek. Kniha, která tato tázání postupně rekapituluje a zevrubně na ně hledá odpovědi, je soustředěným portrétem evropské středověké kultury, politiky i myšlení. Již její kompozice prozrazuje autorovu schopnost objevovat souvislosti a číst prameny, nabité významy, v členitě zvrstvených kontextech. Vyšel v ní z konceptu alegorické básnické skladby Jeana Froissarta, který jí chtěl oslavit svého mecenáše (a zároveň objednavatele Historie o Meluzíně) vévodu Jana z Berry a jeho novomanželku, mladičkou Janu z Boulogne. Báseň měla být „uvita“ z květinových veršů. Nejedlý pojmenoval kapitoly své práce podle rostlin, které měly Froissartovu „svatební kytici“ tvořit, přičemž se inspiroval jejich symbolickým a jinotajným smyslem, jak jej poznal při studiu dobových památek.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že zapojení bájné postavy do historických událostí evropské společnosti nemůže být seriózní vědecký akt, Nejedlý předpokládané výtky úspěšně vyvrací poukazem na pozici nadpřirozeného v životech tehdejších lidí (ti k této sféře přistupovali jako k běžné součásti svého bytí a spíše než obhajobou existence nadpřirozena se zabývali možnostmi jeho interpretace v kontextu křesťanské víry) a na politickou funkci těchto prvků.
Nejprve představuje francouzskou dvorskou společnost 14. století a naznačuje okolnosti vzniku Arrasova díla, v němž nadto poprvé zaznělo jméno bájné víly. Dále se zaměřuje přímo na jeho možné inspirační zdroje a na vlastní problematiku meluzínských mýtů, včetně reflexe podobných narativů v evropských i mimoevropských literaturách. Tím si vytváří účinné východisko pro následující kapitoly, monograficky zaměřené na různé podněty, které text poskytuje. V leknínové kapitole například sleduje středověkou uměleckou i společenskou tematizaci víl a nastiňuje jejich typologii a různost jejich literární tematizace v latinských, respektive francouzských textech: zatímco pro latinsky píšící autory ztělesňovaly víly elementy zlé a nečisté, ve dvorském prostředí, v němž se pěstovala literatura v národním jazyku, svědčila blízkost nebo dokonce příbuzenství s touto bytostí o šlechticově výjimečnosti.
Bádání s prvky dobrodružství
Vedle analýzy féerických složek meluzínských textů poskytl autor také velký prostor rozboru dobového využití fantastických prvků coby nástrojů politické propagandy (jeho velký význam dokládá například zapojení takové bytosti do heraldického systému). Jedná se především o výše připomenutý genealogický motiv nadpřirozeného předka nebo také „pomocníka“, sloužícího šlechtici při upevňování vlastní moci, apod. Vedle toho k politické přítomnosti odkazují další prvky: například rady Meluzíny svým synům vyznívají jako nadčasový morální stavovský kodex a téma boje proti pohanům posiluje přípravy nové kruciády.
Předností knihy je autorův výjimečně čtivý styl, jehož silně narativní ráz koresponduje s příběhovou polyfonií minulosti. Nejedlý, důvěrně obeznámený s četnými prameny i sekundární literaturou, čtenáře zasvěcuje do nejmenších podrobností, svá poznání a názory je vždy hotov doložit potřebnými příklady a nebrání se ani kritické diskusi, vnitřní polemice či pochybování. Nechává tedy čtenáře, aby alespoň částečně nahlédl do mechanismů jeho uvažování a bádání. Přístupnosti svazku také napomáhá autorova snaha o maximální terminologickou přesnost a mezioborový přístup, vyváženě reflektující jak literaturu a výtvarné umění, tak historii a politiku. Vtahující komunikativnost Nejedlého monografie posilují i četné shrnující a návodné pasáže, obohacující vlastní historikovo bádání prvky dobrodružství. Ostatně jak jinak, vždyť „Meluzína je totéž co úžasné dobrodružství, které nikdy neskončí“.
Autor je bohemista.
Martin Nejedlý: Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků. Scriptorium, Praha 2007, 504 stran.