O českých politicích si můžeme myslet cokoliv, ale jedno jim upřít nemůžeme – ač předstírají opak, dokáží často výborně manipulovat médii. Důkazem pro toto tvrzení je mediální ohlas blížící se prezidentské volby.
Série článků, rozhovorů a reportáží na téma volby nového českého prezidenta byla postavena na uměle vytvářené realitě. První fázi přípravy na únorovou volbu média jednoduše nezvládla a ocitla se ve vleku kampaní plánovaných stranickými sekretariáty.
Jsou země, kde hlavu státu volí přímo občané – mandát prezidenta a jeho pravomoci se ovšem v takových případech výrazně odlišují od systémů, kde je prezident volen politickou reprezentací – zástupci lidu. Hlava státu pak má pravomoci omezené a jde více o symbol, než o politického představitele výrazně ovlivňujícího chod země. Možná to někomu připadá jako všeobecně známá skutečnost a autorův zbytečný výlet do oblasti politologie. V situaci, kdy média na tento fakt rezignovala, bohužel zbytečný není. A tak se čtenáři, divákovi či posluchači opravdu mohlo zdát, že nás v únoru čeká jakási obdoba francouzských nebo amerických voleb. K tomu samozřejmě patří i nutnost proprat kandidáty a označit mezi nimi toho nejvhodnějšího, nejlepšího a nejpřijatelnějšího pro širokou veřejnost. Tato představa je ovšem od skutečnosti na míle vzdálená.
Volba prezidenta České republiky je ale především otázkou politických dohod a obchodů. Vítězem se stane ten, jehož osoba umožní uzavřít těchto dohod co nejvíce. A protože vyjednávání budou kulminovat těsně před volebním aktem (a pravděpodobně i v jeho průběhu), je ono předstírané hledání kandidátů skutečně jen hrou, dělostřeleckou palbou před hlavní bitvou, která se ovšem povede v zákulisí – rozhodně ne na stránkách novin a časopisů, v rozhlasových relacích či televizních diskusích.
Proč se tedy média chovají podle jiného klíče, než jaký jim nabízí politická realita? Protože byla do značné míry fascinována razancí tématu, uměle vytvořeným napětím a zapojením známých jmen. Všechna zásadní prohlášení typu: „Již brzy představíme překvapivého kandidáta na prezidenta,“ případně: „Máme kandidáta, který bude čelit Václavovi Klausovi,“ vytvářejí dojem horečného hledání, neutuchající politické aktivity a zásadního politického boje. V podstatě také vytlačují jiná témata, jako je reforma veřejných financí, reforma důchodového systému nebo zdravotnictví, anebo čerpání peněz z evropských fondů. Současně, a to je možná ještě důležitější, ale otevírají široký prostor pro prezentaci stran a jejich představitelů. Jistě, ke slovu se dostávají i potenciální kandidáti – například Václav Pačes, Jiří Dienstbier nebo Jan Švejnar – ale zájem o ně a jejich názory je mnohem menší než o postoje politiků. Těm stačí prohodit cokoli o prezidentské volbě a o medializaci se nemusejí starat. Malý příklad: předseda KSČM Vojtěch Filip na slavnosti Haló novin řekl jedinou větu – totiž že Klausův názor na radar je lepší než Pačesův. Výsledkem byly obsáhlé citace ve většině médií. Jiří Čunek vyloučil, že by jeho strana podpořila Jiřího Dienstbiera a vysloužil si tak analýzy možného chování lidovců. Média trochu zapomněla zdůraznit, že Čunkovo prohlášení obsahovalo i větu: „V tuto chvíli to mohu vyloučit. Jak nás historie učí, jiná chvíle může přinést jiné stanovisko...“
Média přejala v zásadě bez zaváhání i rétoriku ČSSD, včetně označování Klausova protikandidáta za Antiklause. Tajemné mlžení předsedy Paroubka, že skutečné jméno kandidáta sociálních demokratů oznámí až v říjnu, komentář nepotřebuje.
Díky bohu se ale dostavila, byť opožděně, fáze mediálního vystřízlivění. Ochota novinářů zabývat se prezidentskou volbou dřív, než k ní opravdu dojde, se výrazně snížila. Objevují se i hlasy, které poukazují na fakt, že jde o mediální bublinu. Viliam Buchert v MF Dnes například napsal: „Do volby máme sice ještě více než čtyři měsíce, ale nekontrolovatelné lovení Antiklausů z klobouku provázejí velké trapnosti.“ A velmi správně ohodnotil i taktiku sociálních demokratů: „V kouřových clonách nesmyslných spekulací se tak ocitli Václav Havel, Pavel Rychetský či dokonce Zdeněk Svěrák a Hana Marvanová. Aby ale bláznivý kolotoč kolem prezidentské volby mohl pokračovat, tak někteří sociální demokraté pořád trousí nesmysly o ,silném‘ kandidátovi, který se jen objeví.“ Buďme rádi za takový odstup a doufejme, že bude hlavním názorovým proudem v období do volby, a média opět nepodlehnou vějičkám „senzačních návrhů a utajených osobností“.
Co to ale všechno znamená? Jaké zobecnění můžeme z posledních dvou měsíců vyvodit? Co se týče politických stran, jde o nejčistší populismus. Média by pak měla zpytovat svědomí – v tomto případě totiž v podstatě bez sebemenšího odporu přejímala témata a agendu politických stran, aniž by si činila nárok na odstup a zařazení tohoto tématu prozatím do kategorie „vedlejší projevy politického soupeření“.
Proč prozatím? Protože z určitého úhlu pohledu hra na hledání vhodných kandidátů (lidově řečeno pátrání po Antiklausovi) jistý závažný aspekt obsahuje. Je nesporné, že ODS chce Václava Klause prosadit i za cenu značných ústupků. Je to logické, protože neúspěch by jednak těžce poškodil image této strany, jednak by zřejmě posílil odpůrce současného předsedy a jeho skupiny. Také se lze celkem právem obávat pnutí uvnitř koalice, které by mohlo skončit jejím rozpadem. To už musí veřejnost zajímat – protože připravovat se na předsednictví EU a současně i na předčasné volby nepatří mezi potěšitelné vize. Strana zelených je rovněž v situaci, kdy jí příliš manévrování nezbývá – prohlásila, že Václava Klause volit nebude, tudíž by měla přijít s jiným kandidátem, případně hlasovat proti. Naopak lidovci jsou ve velmi výhodné pozici. Jsou to oni, koho bude muset ODS přemlouvat a na případném obchodu mohou vydělat nejvíc. Naději na uzavření zajímavých dohod mají i ČSSD a KSČM. Co bude jejich obsahem, se zřejmě jen tak nedozvíme, ostatně při předcházející volbě prezidenta, která měla řadu šokujících peripetií (zejména pak nezdařenou volbu Miloše Zemana), tomu nebylo jinak.
Autor je mediální analytik.