Není to létající Čestmír, ale herec Pavel Liška, který se drží gymnastických kruhů nad Brnem. „Všichni jsme v národním týmu,“ zní heslo nového pouličního billboardového divadla společnosti Praha olympijská. Známé tváře z vlastního přesvědčení a zdarma propagují pořádání olympiády v roce 2016. Mušketýr Jan Tříska, pravěký oštěpař Richard Krajčo, kavalír na koni Václav Vydra nebo plavkyně Helena Zeťová. Chybí už jen herec Pavel Bém při výstupu na Mount Everest. Ten se zatím spolu s projektanty velkolepé sportovní události snaží přesvědčit mimopražské obyvatele o tom, že bude olympiáda prospěšná i pro ně. Kraje neprodělají, Brno dostane na stadion 1,5 miliardy, hází čísly. Nechtějí ale uvěřit. Třeba uvěří alespoň „návštěvníci divadel“, kvůli nimž vznikla nová kampaň. A čemu vlastně? Magistrátním propočtům jen těžko, umělci na billboardech ničím neargumentují, prostě jen jsou… Bezelstně civilní, bez špetky herectví. Jsou členy národního týmu, k němuž se ovšem nepočítají mnozí senátoři, lidovci, zelení a snad i dotčená vláda, na niž si pražští zastupitelé při podávání přihlášky k Mezinárodnímu olympijskému výboru nevzpomněli. Bém je klidný. Zřejmě má vlastní vysvětlení toho, proč by stát, neschopný dotovat stavbu „chobotnice“, měl vydat desítky miliard za olympiádu.
Filip Horáček
Česká rozvojová pomoc je nástrojem k ovládání chudých zemí. To si alespoň myslí Mirek Topolánek, který pojal debakl kandidatury na křeslo v Radě bezpečnosti OSN jako výzvu k přehodnocení peněz, které ČR posílá do světa. Země, které českou kandidaturu nepodpořily, by napříště zřejmě neměly nic dostat. Zdálo by se, že premiér patří k těm, kteří mají stále onen prapodivný mindrák, že Česko nikdy nemělo kolonie. Situace je ale ještě smutnější: Topolánek není „prázdný a falešný“, jak o něm kdysi řekl Klaus, ale prázdný a upřímný. Na rozdíl od jiných přímočaře říká, co pro něj rozvojová pomoc znamená: nástroj vlivu. Jiní západní politici ji berou bezpochyby podobně, jen nejsou tak neomalení jako český premiér.
Ondřej Slačálek
Výsledek polských parlamentních voleb umožňuje změnu, kterou jen nemnozí očekávali, ale mnozí v ni doufali. Právě ti druzí, co posléze přemohli dnes už téměř tradiční lhostejnost a nedůvěru k volbám, se o ni zasloužili. Kéž by tím podali příklad naznačující, že nechuť dostavit se do volebních místností v podstatě znamená jen upevnění mocenských vztahů, na něž se pak po další čtyři léta nadává. Příští Polsko má naději pozbýt přídech země bigotní, nesnášenlivé svým populisticky zaměřeným nacionalismem, to vše k radosti perspektivní Evropy a k lítosti politiků spřízněných s postoji bratří Kaczyńských. Ať v té či oné míře, ke změnám v Polsku jistě dojde. Kéž by k nim patřilo také odvolání zdánlivě nevýznamného, ve skutečnosti však signifikantního rozkazu ministra obrany, nařizujícího všem příslušníkům ozbrojených sil, aby zhlédli film Andrzeje Wajdy věnovaný vyvraždění zajatých polských důstojníků v Katyni. Osmdesátiletý režisér, který v něm ztvárnil jedno z traumat vlastního života, nebyl tímto státním „oceněním“ nijak potěšen, naopak. Může snad mít radost tvůrce, jehož dílo bude povinně navštěvované? Také katyňský zločin stalinismu, nestvůrný v době, kdy se udál, a zbaběle zapíraný celé desetiletí poté, co další generace sovětských a ruských vůdců mohly poznat pachatele černé na bílém, nesmí být zapomenut. Je však nedůstojné, aby tento segment z nesmírného utrpení polského národa ve čtyřicátých letech, jakkoli otřesný a dosud živý, vrátil do současné Evropy vládami plánované hodiny nenávisti. Známe je z vrcholného Orwellova díla, provázely zločinné procesy v padesátých letech jako součást mentálního divošství, k němuž se nechceme a nesmíme vracet.
Jiří Vančura
Europoslanci během poslední rozpravy přivítali dohodu o Reformní smlouvě pro Evropskou unii včetně kompromisních dodatků, které byly navrženy na setkání ministrů zahraničních věcí a ministrů pro evropské záležitosti 15. října v Lucemburku a během jednání prezidentů či předsedů vlád o několik dní později v Lisabonu. Vyřešili tak hádanku, jak má vypadat ústava-neústava, která posílí-neposílí Evropskou unii tak, aby moc (některých) národních států vzrostla-nevzrostla. Portugalský premiér José Sócrates přitom prohlásil, že Evropa „potřebovala obrat směrem do budoucnosti a dokázala to“. Většině se přitom tak trochu ulevilo. Naopak Jean-Marie Le Pen ze skupiny Identita, Tradice a Suverenita označil smlouvu za hrozbu nezávislosti a identitě evropských národů. Mnozí čeští politici z ODS si myslí totéž. Chtějí proto, aby smlouvu přezkoumal ústavní soud. Hned je tu ale další hádanka. Jak to udělat, když se může vyjadřovat jen k již přijatým zákonům? Chytrolíni se ušklíbnou: je to jasné, musíme smlouvu přijmout-nepřijmout.
Filip Pospíšil