Letošní Ji-hlava, kterou na rozdíl od loňského ročníku, kdy na festival zavítal portugalský režisér Manoel de Oliveira, neprovázela žádná výrazná zahraniční osobnost, měla o to přirozenější pracovní atmosféru. Jako by chtěla říci: dobrý festival neznamená pouze celebrity, ale především filmy a jejich promyšlený výběr.
Letošní 11. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů opět potvrdil své nezanedbatelné místo na české festivalové mapě. Ji-hlava už svou pomlčkou klade důraz na „myšlení filmem“ a na to, aby se pozoruhodné české i zahraniční dokumenty objevily i na plátnech kin. I proto její tým nyní převzal záštitu nad programem pražského kina Oko. Příznivci ne-dokumentárních filmů však
nemusejí zoufat, kino Oko se nebude zaměřovat pouze na dokumenty. Jeho koncepce stojí podle dramaturga Petra Kubici jak na artových filmech včetně jejich delšího nasazení v čase premiér, tak na jedinečných akcích, jako jsou přehlídky či jednorázové projekce děl. To bude samozřejmě prokládáno běžnou, leč kvalitní filmovou produkcí. Kino funguje v nové dramaturgii od počátku listopadu, spolupracuje s festivalem Mezipatra a zatím promítá českou hranou a dokumentární tvorbu – včetně premiérového celovečerního dokumentu Miloslava Nováka Mír s tuleni, uvedeného slavnostně i v Jihlavě, který pojednává o tom, kam až dospěla domestikace zvířat a zda i ta divoká nakonec nebudeme vídat jen v zoo.
Alibismus místo tvorby
V současném českém dokumentu je bezesporu několik paralelních tendencí odvislých od jednotlivých osobností – vedle časosběrné metody Heleny Třeštíkové, klasické publicistiky a reportáží je velmi častým jevem zcizování a ozvláštňování dokumentu, hledání jeho vlastní podoby. Této cestě dala impuls řada věcí už počátkem devadesátých let; jednou z nich byla bezesporu i osobnost Karla Vachka a jeho pedagogický vliv na pražské FAMU. Přesto některé (zejména studentské) snímky i letos ukázaly, kam až může bezbřehé hledačství zajít.
Snímek studentky dokumentu Heleny Všetečkové s vachkovsky dlouhým názvem Rula, Ticho, Čumba Ladislav, doc. Karel Floss a další hrdinové našich demonstrací v roce 2007 vzbudil svou uvolněnou formou mezi diváky protichůdné reakce a ukázal, že nahodilé hromadění událostí bez promyšlené struktury k ničemu nevede. Tento rádoby dokument skládá vedle sebe záznam ze shromáždění na podporu umístění amerického radaru i demonstrace proti němu, do toho místy v černobílých záběrech promlouvá filmový amatér Vladimír Rula, kterého přeruší letní přednáška doc. Karla Flosse o současné filosofii, jíž dominuje pojem „Události“ a její procesuální charakter. Zkrátka kronika roku 2007 osobníma očima mladé dokumentaristky, dalo by se říct. Proč tomu ale věnujeme v A2 pozornost?
Všetečková totiž představuje pro současnou generaci začínajících dokumentaristů dost typickou formu alibismu, který se zaštiťuje povrchní znalostí převzatých filosofických konceptů, aby mohla předložit věc bez ladu a skladu a označit ji za novátorskou. Navíc je tato dokumentaristka některými českými kritiky oceňována (namátkou Famufest) a její nový dokument se objevil dokonce v soutěžní jihlavské sekci Česká radost (naštěstí ji nevyhrál). Skutečné novátorství přece staví na promyšlené koncepci, myšlence a znalosti kontextu, zejména dějin filmu. Z diskuse i v rozhovoru pro deník Dok. revue 3/2007 však jasně vyplynulo, že Všetečková žádnou podobnou koncepci nemá: „To, proč jsem ten film natočila takhle, je v podstatě z nouze, jelikož jsem chtěla točit úplně jiný film, a tohle jsem dělala jen tak... A pak z toho vznikl spíš seřazený materiál, než cokoliv jiného..., takže je to víc takové pozorování z roku 2007 než co jiného.“ A co si myslí dokumentaristka o problému radaru u nás? „Mě to moc nezajímá...“
Film brut
Naproti tomu snímek Druhá liga od českého „samochodce“ na pomezí žánrů experimentálního filmu a dokumentu Martina Ježka dokládá, že i nestrukturované záběry je potřeba promyslet a dát jim koncept, který navazuje na jakousi spodní vlnu kinematografie, jejíž snahou vždy bylo prozkoumávat a experimentovat se zavedenými žánry. Tento spodní proud má každoročně v Jihlavě své nezastupitelné místo a jihlavské dramaturgii za to patří dík, byť je otázkou, nakolik by měly být tyto snímky opravdu soutěžní. Druhá liga je Ježkovou originální polemikou se staršími střihovými filmy, v nichž tvůrce v roli střihače dává amatérským záběrům význam a povyšuje tak zásah do materiálu nad materiál samotný. Ježek postupuje ve svém novém díle naopak – chce obnovit původní, neškolenou radost z prostého filmování, kterého už podle svých slov není kvůli svému vzdělání (a zkušenostem) schopen. Jak sám říká, když se někdo snaží o bezprostřednost, už ho to omezuje. Proto dal třem přátelům do ruky Super8 kameru a instruoval je, ať natočí bezprostřední záběry určité délky a různého obsahu. Ty pak snímal kameraman ruční kamerou a intuitivně vytvořil finální skladbu, navazující na amatérský art brut ve výtvarném umění a pokoušející se zcela po svém o jakýsi film brut. Ježkovo vlastní, neodvozené a intuitivní hledání je tak ve výsledku mnohem větší „událostí“ než Všetečkové snímek, který se tímto slovem tak často ohání.
Autorka je filmová publicistka.