Žánrové víření v apokalyptickém čase

V osmdesátých letech 20. století vstoupil do italské literatury neuchopitelný duch postmoderny, který se postavil tradiční gramatice vyprávění, lineárnosti příběhu, žánrovým zásadám, strnulosti literárního jazyka a kazatelskému statutu spisovatele-intelektuá­la. Literární text se pozvolna stával otevřenou tribunou hry, intertextovosti, diskursu, a čtenář sám začal zaujímat roli autora, dešifrátora a ideologa fikce, nebo jen posluchače, pozorovatele světa, který se ho týkal a který byl dotvářen jeho klíčem. Nešlo o vnějškový experiment s formou, ale o výzvu ke sblížení fikce s realitou, hledání literárního tvaru a výrazu, o způsoby, jak lidské příběhy uchopovat a jak je sdílet. Tak tomu bylo u otců zakladatelů – Itala Calvina a Umberta Eca, na jejichž odkaz generace spisovatelů osmdesátých a devadesátých let navázala.

Insignie italské postmoderny

Reprezentativnímu výboru Hořký život, postihujícímu časový horizont prózy a dramatu od roku 1980 dodnes, se podařilo zachytit zásadní momenty, posuny a trendy v italské literatuře. Nejpatrnější změnu prodělal jazyk. Přiblížil se hovorové italštině, zabarvil se stylistickým kontrapunktem a ozvláštnil dialektem, slangem i generačními neologismy. Jak je patrné, i přes žánrové smíšení se současná produkce ráda občas uchyluje k žánru s nepříliš silnou tradicí, jako je například detektivka, pokračuje v zavedených formách historického románu, v realistické, reflexivní próze a esejistice. Vznikla první sci-fi a fantasy. Postavy příběhů jsou buď outsideři života, neschopní si jít za svým, nebo obyvatelé konzumu. Zevnějškem ani vnitřním ustrojením se společenským normám příliš nepřibližují, nebo jsou úplně stejní jako ostatní. Vyprávění se nenese v tragickém, tklivém nebo rezignovaném tónu, hořký život se prostě konstatuje, žije, ale neprožívá.

Prolínání světů se neodehrává pouze v rovině literární a texty do sebe pojímají podněty z masmédií. Nejpatrnější je využití sloganů, reklam, komiksů, „soundu“. Próza, pokud se neodehrává v pohádkovém bezčasí nebo za apokalypsy, je ve většině případů zřetelně italská, osvětluje společenskou a regionální problematiku, skrze své hranice pak reflektuje celosvětové dění. Spisovatel má funkci zprostředkovatele, je „hlásnou troubou“ jistého společenského stavu. Stále více se prosazují spisovatelky, které se ještě zcela nezbavily automatické nálepky „autorka = čtení pro ženy“, ale jejich genderové nahlížení a odlišný způsob psaní začíná být akceptován kritikou.

Dinosauři současné literární scény

Jako první byl do antologie zařazen Pier Vittorio Tondelli, symbol nové generace, se svými Novými libertiny, kultovním textem osmdesátých let. Revoluční není ani tak téma homosexuality, jako spíše obnažení italského šosáctví, vystižení pocitu bezvýchodnosti postpubescentů na maloměstě konce sedmdesátých let a jejich krátkozrakých úniků. Ve své próze plasticky zachytil každodennost a podal uvěřitelnou generační výpověď o světě. Protipól syndromu italské vesnice představuje anonymní, kosmopolitní velkoměsto Andrey De Carla spolu s dospívajícími hrdiny Sametového vlaku, zahleděnými do konzumu a amerického snu. Zralostí a umem také silně přečnívá vytříbený příběh o smrti a paměti od šedesátiletého lyrika Gesualda Bufalina.

Kromě těchto autorů je osmá dekáda ve výběru zastoupena mnohohlasně: vážnými i groteskními průhledy do periferie společnosti, nesmlouvavou kritikou současnosti, snovým i ironizujícím ženským viděním.

Devadesátá léta a mladí kanibalové

Neopomenutelné a nezačlenitelné zjevy devadesátých let představují tři solitéři: kronikář obyčejných lidí a neobyčejných zvratů Sandro Veronesi, hledač živého mýtu, hodnot a ryzího společenství Maurizio Maggiani a Pino Cacucci, zastánce slabých. Z dalších jmen je to například dvacetiletý Enrico Brizzi, který v románu Jack Frusciante odešel od skupiny volně navázal na Salingerovo Kdo chytá v žitě. Přišel s novým typem hrdiny – Staroušem Alexem, mladým „drsňochem“ křehkého ladění, holdujícím „papričkovému“ rocku. Od poloviny devadesátých let italská literatura přitvrdila a mladá generace spisovatelů, ovlivněná „pulpem“, propadla chvilkovému kultu hnusu, krve a perverze. Svět začala zobrazovat jako čiré, přirozené násilí. Mezi takzvané Mladé kanibaly bývá řazen mistr napětí Aldo Nove a tělesností fascinovaný Tiziano Scarpa. Autor sci-fi próz Valerio Evangelisti mísí všechny žánry, prokládá je zvukem metalu nebo punku a jeho řev prý má být varováním před apokalypsou a zároveň voláním po lidskosti. Detektivní žánr se v posledních letech stal pro Italy příležitostí pro obraz i kritiku společnosti. Gianrico Carofiglio ve své próze stvořil kolegu komisaře Montalbana: Guida Guerrieriho, nedokonalého, nehrdinného, zarytého advokáta. Ukázky od Carla Lucarelliho patří spíše k hororově laděným příběhům typu „noir“.

Současná tvorba je zastoupena výtečnou ironičkou politicky korektního světa Paolou Mastrocolou, aristokratem duše i těla Alessandrem Pipernou, který se ve své rodinné kronice navrací k vysokému stylu, nebo multikulturní detektivkou italsky píšícího Alžířana Amara Lakhouse.

Současné divadlo

Oddíl dramatu je snahou o jakési „the best of“ toho, co se v současnosti na italských alternativních scénách uvádí, o čem se píše a co je kladně hodnoceno kritikou. Jde o autory nejmladší generace, kteří na scénu přivádějí vnitřně vyhaslé postavy, nehumánní svět a podivné mezilidské vztahy. Stejně jako próza i divadlo experimentuje nejvíce s jazykem. Oblibu si v poslední době získalo „narativní“ divadlo, dialektální, mnohohlasý recitál jednoho herce-autora. Nejsilněji z ukázek působí absurdní momentky z dialogu Dvou bratrů Fausta Paravidina a divadlo útrap, beznaděje a zkázy, které líčí italská Sarah Kane – Letizia Russo v Psím hrobě, hře o vztahu sobeckého syna a slepé matky.

Vady na kráse

Problematické se mi nejeví kritérium výběru, jež lze vždy snadno napadnout. Naopak, změny poloh, zejména u próz, jsou poutavé až šokující. Na překladu antologie se podílelo šest italianistů pod vedením Alice Flemrové. Každý projekt, který stojí na více autorech nebo překladatelích, však s sebou nese riziko, spočívající ve způsobu přístupu k překladu, rozličných verbálních schopnostech a míře zkušeností. Proto by v tomto případě byla nutná pečlivá redakce, díky níž by například bylo možné sjednotit užívání jazykových rovin. Jazyková kultura překladů totiž kolísá od profesionálních až k těm více či méně čitelným. Domnívám se, že toto mělo být náplní práce obou editorek, které do textů ze svého titulu měly zasáhnout už proto, že si k výboru přibraly začínající překladatele. Ještě problematičtější jsou texty představující jednotlivé autory. Nejenže nejsou formálně sjednocené, ale také jsou psané žoviálním jazykem, evokujícím nepatřičnou důvěrnost, což se k takovému útvaru příliš nehodí. Jelikož jde o autory, kteří u nás nejsou známí, slušelo by se medailony nejen přeložit z italštiny důsledně (tzn. dopracovat některé věty tak, aby vůbec dávaly smysl), ale také text učinit jasným a průhledným. A to už jen kvůli účelu knihy, kterým by mělo být především představení nejnovější italské literatury širší čtenářské veřejnosti.

Autorka je doktorandka v Ústavu románských studií FF UK.