Bilance chilského patriarchy

Severoamerický historik Anthony P. Maingot kdysi napsal, že v moderní historiografii amerického subkontinentu se mimořádně projevuje ideologické přesvědčení autorů. To pak vede ke značně protichůdným interpretacím a závěrům. Byl chilský vládce Augusto Pinochet odhodlaným bojovníkem a reformátorem, který zachránil část Latinské Ameriky před rozšířením komunistického zla, nebo bezcharakterním oportunistou a diktátorem, kterému ulpěla na rukou krev tisíců nevinných obětí? Interpretace Gonzala Viala místy osciluje mezi oběma protikladnými póly; nakonec se však přiklání k první variantě.

Gonzalo Vial Correa (1930) vystudoval Katolickou univerzitu v Santiagu de Chile a poté na ní sám působil. Je autorem úctyhodné řady publikací: kupříkladu šestisvazkových dějin Chile (1891–1973) nebo mnoha životopisů předních osobností soudobé chilské historie. Na počátku devadesátých let pracoval v tzv. Rettigově komisi, která se zabývala porušováním lidských práv v Chile v letech 1973–1990. Napsal rovněž množství novinových článků a – což je pro autora Pinochetovy biografie dosti podstatná informace – byl ministrem školství ve vládě vojenské junty v roce 1979.

Náprava dle metody

Augusto Pinochet Ugarte, který pocházel z rodu drobné pozemkové aristokracie, si již v dětství zvolil vojenskou dráhu, a to přesto, že se chilská armáda netěšila příliš velké popularitě. Od nejnižších hodností se vypracoval až na vrchního velitele pozemních sil. Během své vojenské kariéry, doprovázené hospodářskými krizemi a zmateným střídáním vojenských junt a civilních vlád, nalezl zálibu v historii a vypěstoval si obdiv k přísné vojenské disciplíně a hierarchii. Gonzalo Vial líčí Pinocheta jako pozorného otce, schopného a poslušného vojáka, jenž bez výhrad plní rozkazy, ale neintrikuje a skrývá názory: „Věrný, tichý, disciplinovaný, nad příkazy nehloubal, neměl ambice, vlastní nápady ani vůli. Rozený asistent nebo pomocník.“ Na klíčovou otázku, jak se z „pomocníka“ stal „Nejvyšší vůdce národa“, však autor knihy není schopný odpovědět.

Chilský vládce se zapsal do celosvětového povědomí násilným převratem z 11. zá­ří 1973, kdy spolu s dalšími veliteli ozbrojených složek svrhl levicovou vládu Lidové fronty socialisty Salvadora Allendeho. Vial vysvětluje toto vystoupení Pinochetovým odporem k levici a poukazuje na to, že ozbrojené složky těžce nesly zmatenou a ledabylou vládu socialistů. Allendova vláda podle Viala stejně jinak než převratem skončit nemohla a Augusto Pinochet prý vzal věci do rukou, „odvrátil občanskou válku, a tedy i desetitisíce mrtvých“.

Pinochetovi obhájci obvykle zdůrazňují špatnou ekonomickou situaci, v níž se země za Allendeho vlády nacházela. Jak ovšem poznamenává v doslovu knihy Jiří Chalupa, „kdyby armády světa měly povstat proti legitimním vládám kvůli jejich mizerné ekonomické gesci, všude by už dávno vládli vojáci“. O legitimitě Allendeho vlády lze přitom těžko pochybovat. Jak říká romanista Alexandro Quiroga z Univerzity v Newcastlu: „Vláda Lidové fronty byla zvolena v demokratických volbách. Přestože v ní byli zastoupeni komunisté a Allende hodlal vypsat referendum na svou podporu, nešlo mu o přechod k reálnému socialismu. Ten chtěli iniciovat členové radikálních frakcí, jejichž význam nebyl rozhodující.“

Pinochet až do poslední chvíle před Allendem předstíral loajalitu a prezident k němu choval důvěru i ve chvíli, kdy se k Lidové frontě již většina armádních důstojníků obrátila zády. Vial nevysvětluje, jak je možné, že nerozhodný a do poslední chvíle váhající generál dokázal posléze s takovou tvrdostí a rychlostí vyšachovat své spoluhráče z vojenské junty.

Autor biografie sice vypočítává násilnosti za vojenské vlády, jinak ale negativní stránky režimu příliš nehodnotí. Zdůrazňuje úspěchy ekonomických reforem a porušování lidských práv zlehčuje poukazem na zmanipulovanou propagandu z Moskvy.

Chilský zázrak?

Návrhy na ekonomickou reformu realizovala od poloviny sedmdesátých let skupina progresivních ekonomů, označovaných jako Chicagská škola. Řadu z nich oslovily myšlenky neoliberálního ekonoma Miltona Friedmana. Pod jejich vedením Chile skutečně prošlo nebývalou hospodářskou proměnou. Vial s jistou nadsázkou zmiňuje i vlastní účast a přináší detailní pohled do zákulisí chilské politiky, což patří k silným momentům knihy. Protekcionistická země s vysokými cly se proměnila v otevřenou ekonomiku. Došlo ke snížení rozpočtového schodku a inflace, ke zvýšení HDP, ale také ke ztrátám při privatizaci a k velkému nárůstu nezaměstnanosti.

Chilský ekonomický zázrak však v roce 1982 vystřídala snad nejhorší recese od dob Velké hospodářské krize. Gonzalo Vial uvádí, že jen při hladových pouličních protestech, které potírala policie, umíralo průměrně třicet lidí denně. Junta navíc výrazně omezila činnost odborů, zrušila právo na stávku a rozhodně odmítla připustit předání moci civilní vládě. Německý publicista Romeo Rey o tom píše ve svém přehledu historicko-ekonomického vývoje Latinské Ameriky ve 20. století: „Katastrofou chilského hospodářství byla nezaměstnanost, která v roce 1982 dosáhla 30 procent. Zhruba 600 000 lidí ze 4 milionů práceschopného obyvatelstva bylo zahrnuto do programů státních podpor, jejichž hodnota se pohybovala hluboko pod úrovní minimální mzdy a stačila na nákup jen toho nejzákladnějšího k přežití. Dalších 600 000 lidí do programů zapojeno nebylo a muselo se spoléhat na dobročinnost.“

Ve druhé polovině osmdesátých let krize pominula a chilské hospodářství prošlo opět konjunkturou. Faktem však zůstává, že ještě v roce 1987 žilo 39 procent obyvatelstva pod hranicí chudoby, a jak dodává britský historik Edwin Williamson ve svých dějinách Latinské Ameriky, „spotřeba nejchudších 20 procent populace poklesla, zatímco dovoz luxusního zboží vzrostl; v zemi zůstal obrovský zahraniční dluh, jenž dodnes převyšuje částku 40 miliard dolarů“. Pinochetova vláda mezitím dospěla ke konci. Předchozí hospodářskou recesi doprovázela politická krize a vojenská junta musela navázat dialog s opozicí. Nečekaným rozuzlením byl Pinochetův neúspěch v referendu v roce 1988, po němž diktátor dobrovolně předal moc. Vládu křesťanské demokracie z devadesátých let dnes vystřídala socialistka Michelle Bacheletová, která si spolu s matkou prošla mučírnami chilské tajné služby DINA a jejíž otec se stal obětí perzekucí vojenského režimu.

Pinochetovy postoje a postupy Gonzalo Vial hájí jeho negativními zkušenostmi s marxistickou levicí. Jenže oběťmi perzekucí se stali i mnozí křesťanští demokraté a Pinochetovi bývalí spolupracovníci. Sám Vial ostatně připomíná politické atentáty v zahraničí, jež iniciovala chilská tajná služba. Ta si vzala na mušku i bývalého zakladatele křesťanskodemokratické strany Bernarda L. Guzmána.

Autor Pinochetovy biografie končí vyprávění v roce 2002 a (jak upozorňuje v doslovu Jiří Chalupa) nemůže zmínit svědectví z tzv. Valejovy komise z roku 2004, v níž vypovídalo přes 35 000 obětí politického teroru. Nezachycuje ani poslední události, k nimž patřilo například obvinění Pinochetovy manželky z nezákonného obohacování. Pro skutečně kritické posouzení Pinochetovy role tak biografie od jeho bývalého ministra stále nepostačuje.

Autor je student politologie a historie na FF UK.