Fenomén scénických čtení

Když se hra neinscenuje

Scénická forma, v níž na (často pomyslném) jevišti sledujeme interprety, kteří bez výraznější herecké akce předčítají text, nikdy nebude plnit velké divadelní sály. V zahraničí se jedná o formu běžnou již několik desítek let. U nás má tento v minulosti oblíbený způsob prezentace zakázané literatury své příznivce i dnes.

Zakázaná literatura už sice neexistuje, motivy pro uvádění scénických čtení jsou však v lecčems obdobné. Především mají jakýsi osvětový a informativní charakter. Často jsou tak prezentovány texty, které by jinak neměly v daný moment šanci na uvedení. Variantou je uvádění her zbrusu nových, ať už českých či překladových, jehož cílem je zprostředkovat divákům a především pak odborné veřejnosti v co nejkratší možné době horkou novinku. V případě textů dramatických se tak vlastně jedná i o jakousi službu dramaturgům, pro které takové čtení znamená snadné seznámení s novým textem a navíc i s jeho případným jevištním potenciálem. V neposlední řadě scénická čtení slouží k prostému zpestření programu či k prezentaci her, pro něž v repertoáru není místo. Ač tyto důvody pro inscenovaná čtení převládají, nejsou rozhodně těmi jedinými a i samotný přístup ke čtením se liší případ od případu.

Texty nedramatické

Jednou z variant „klasických“ scénických čtení jsou herecké prezentace literatury nedramatické, především prózy. Účely jsou různé. Projekt nazvaný Ústně více, který probíhá v Městské knihovně v Praze, má za cíl v několika večerech do května 2008 připomenout tvorbu Václava Havla nejen jako dramatika, ale i jako prozaika či esejisty. Známí herci prezentují méně známá díla Havla i jemu blízkých autorů (v prvním večeru se v režii Tomáše Töpfera četlo ze hry Spiklenci, ve druhém Petr Kostka, Josef Somr a Táňa Fischerová představili dosud nepublikované Havlovy texty z padesátých let), což je dobrý kompromis. Akce má osvětový smysl a divácký zájem je díky autorovu jménu i zúčastněným hereckým osobnostem zaručen.

Z prozaických textů se čte i v Divadle v Dlouhé, respektive v jeho divadelní kavárně, která by měla autorským představováním knih dodat patřičně intimní atmosféru – zejména když se jedná o značně osobní záležitosti. Na podzim se zde například představily herečky Jaroslava Pokorná a Hana Frejková, každá se svou do značné míry autobiografickou knihou. Z jiného soudku je pak „scénická kompozice“ Aleny Morávkové o životě Michaela Bulgakova Posedl mě ďábel, kterou režíruje, čte a částečně i zpaměti rozehrává Miroslav Táborský. Je to poučné, ale jen o málo víc. Jeden z případů, kdy se člověk neubrání pocitu, že číst si v Bulgakovovi by bylo prospěšnější.

Na čtení z prózy je založen i dlouhodobý projekt mladých herců, bývalých studentů Vyšší odborné školy herecké, nazvaný LiSToVáNí, jehož cílem je upozorňovat na knihy napříč žánry i národnostmi. Autoři cyklu zdůrazňují, že jim nejde o nějaké „ušlechtilé“ předčítání chytlavých pasáží z jednotlivých textů, ale o tvar podobný divadelnímu představení, se začátkem a koncem, doplněný rekvizitami. To předpokládá detailní práci s textem, včetně dramaturgických škrtů, u rozsáhlé prózy velmi podstatných. V roce 2007 tak byl uveden například Miloš Urban, argentinský erotický thriller Žhavý měsíc či publicistická kniha Petry Dvořákové Proměněné sny, odměněná cenou Magnesia Litera 2007.

Oživování prostoru

O tom, že inscenovaná čtení nejsou jen doménou slavných hereckých osobností, svědčí i část projektu Noci na nádraží amatérského sdružení Depresivní děti touží po penězích, jehož cílem letos bylo oživit nepříliš vábný prostor Hlavního nádraží kulturou a podívat se na něj jinak. V rámci přehlídky pozvalo sdružení různé mladé režiséry, aby v prostorách úschovny zavazadel uvedli pod názvem Inženýrky ducha patero scénických čtení her s ženskou tematikou. Apolena Vynohradnyková tak například provedla se studenty DAMU v české premiéře hru Mariny Carr Žena a megera o boji ženy na smrtelné posteli se svým druhým „já“. Čtení to bylo čistě informativní, beze stopy přechodu ke scénickému tvaru. To scénické čtení Taboriho Kanibalů (kde samozřejmě o žádné představování neznámého textu nešlo) v podání pořádajícího sdružení vykazovalo prvky základní scénické interpretace. Zde již mělo smysl samotné zasazení hry do bývalé luxusní restaurace Bahnhof a umístění herců i diváků za prostřené stoly. Bohužel ale právě u dobře známého a složitého textu, který navíc známe z profesionální inscenace, může dlouhé čtené (ať třebas z menu!) amatérské provedení ztrácet opodstatnění.

Noví autoři, nové překlady

Cyklem scénických čtení, zaměřeným právě na uvádění nových a neznámých textů, ještě před nedávnem pravidelně ožíval prostor Eliadovy knihovny Divadla Na zábradlí. Aktivita divadla v tomto ohledu v poslední době polevila, cyklus však má své následovníky, a to především v projektu [email protected], v jehož rámci divadlo Letí (za podpory MK ČR a agentury Dilia) od roku 2005 uvádí v jednorázových premiérách české i překladové novinky současných her – dle jejich vlastního sloganu „instantní divadlo – k okamžitému použití“. Může to znít lacině, ale funguje to výborně, jen těch dramaturgů v publiku by si Letí zasloužilo víc, tím spíš, že připravuje scénické skici, tedy něco mezi čtením a inscenací. Výsledný tvar ale vůbec nemusí působit jako nějaké provizorium, jak prokázalo například říjnové uvedení nové hry Marka Ravenhilla Bazén (bez vody) v režii Martiny Schlegelové. Za formalizovaným jevištním tvarem bylo cítit nakročení k výkladu této polyfonie hlasů o umělcích v konzumní společnosti a umělém, falešném světě. Režisérka rozdělila tok textu mezi dva herce a dvě herečky, kteří sice většinou čtou ze scénářů, ale velmi dobře vědí, co čtou, a své zamindrákované a všemožnými pózami deformované příslušníky umělecké skupiny Skupina skutečně interpretují. V listopadu předvedlo Letí ve Švandově divadle novinku Joa Penhalla Krajina se zbraní, v jistém smyslu současnou ideovou hru s politickým podtextem o morální zodpovědnosti vědce, v tomto případě vynálezce zbraní. Scénické ztvárnění v režii Pavla Ondrucha poukázalo především na nutnost dramaturgické úpravy a škrtů v Penhallově textu.

Že čeští dramatici nejsou zcela vymizelým druhem, připomněli na podzim v Celetné, kde využili formy scénického čtení k představení ukázek z nové hry Jiřího Stránského a Jakuba Špalka Claudius a Gertruda, jejíž regulérní premiéra proběhla v témže divadle v prosinci. Jednalo se o čisté „promo“ a seznámení se záměry autorů. V ukázkách ovšem hra bohužel „šustila papírem“, pro další soudy bude lepší počkat si na vlastní inscenaci.

Uvádění nových překladů není doménou pouze divadla Letí. Kontinuální spolupráce divadla na překladatelské dílně agentury DILIA však svědčí o skutečném zájmu mladého sdružení představovat různými způsoby nové zahraniční dramatiky. Tematické dílny pro mladé a začínající překladatele dramat pořádá DILIA již několik let a tradičně je zakončuje festivalem scénických čtení přeložených textů. Loni to bylo Severní Irsko v divadle DISK, letos ruská dramatika v prostorách Divadla pod Palmovkou, které využívá právě Letí. Asi nepřekvapí, že všechna letošní čtení nastudovali právě jeho členové...

Autorka je doktorandka na FF UK.