Joann Sfar
Rabínův kocour 1 – Bar micva
Přeložila Magdalena Křížová
Garamond, G plus G 2007, 48 s.
Domnívat se, že chápeme hloupost ostatních, je zřejmě nejsnazší, pochopení hlouposti vlastní je však nejtěžším životním úkolem. Jednoho dne rabínův kocour sežral papouška. Získal tak dar řeči a chtěl vykonat zkoušku k dospělosti bar micva. Jenomže to je nemožné – ani sebechytřejší kocour se nemůže stát člověkem, protože kocour je zvíře. Člověk nadaný duchem už zvíře není, a proto je život tak složitý. Komiksový příběh Joanna Sfara evokuje roztomilými obrázky tajemnou atmosféru neznámého města kdesi ve francouzském Středomoří. Mluvící kocour se snaží všemi možnými sofistikami dokázat svou způsobilost k bar micva, ale nic platno, nakonec mu zbude zas jenom tulit se a toulat, a i mluvit musí přestat. Ještě že lidé nejsou kocouři… Člověka dělá člověkem i pochopení smyslu. V tomto duchu polemizuje Rabínův kocour s judaistickým a západním pojetím lidství a chápáním smyslu, a naznačuje myšlenkovou syntézu židovsko-helénského světa v jeho znakovém systému: Boží Absolutno Slova; rodinné schéma otec-dcera-zvíře zastupující pudovou iracionalitu; útulek domova-labyrint města; identita, dualita, tercialita i kabalistická hierarchie; známý i neznámý svět v jedné sféře. Kombinací obrazu a slova nastoluje Rabínův kocour hledisko názornosti k vysvětlení jednoho historického typu kulturní rozdílnosti. Veselé čtivo!
Vít Kremlička
Marta Veselá Jirousová
Procházka s andělem
Dauphin 2007, 72 s.
Prvotina šestadvacetileté básnířky je sbírkou povětšinou subtilních básní. Ty v knize nejsou nijak zvlášť kompozičně členěny, scelující funkci zde zastává poměrně úzká motivika, jíž dominuje téma lásky. V prvním případě je láska projevem víry v Boha a je neodlučitelně spjata s životní nejistotou a pochybnostmi lyrického subjektu o sobě samém a o světě tam venku, který je veskrze nepřátelský a zlý (tyto aspekty shrnuje Píseň z úvodu sbírky). V druhém případě pak zmiňovaný leitmotiv nabírá v těch nejběžnějších situacích (jednoduché imprese a obrazy, jako je třeba pohled do krajiny) podobu křehkého citu vůči nejbližšímu okolí (milovaný muž, přítelkyně, nenarozené dítě, ale třeba i ptáci nad strništěm). I přes motivickou soudržnost je však Procházka s andělem knihou rozkolísaných kvalit. Tam, kde autorčin jazyk sází na přímá pojmenování, působí verše jako naivní říkanky (Přestože jezdí traktory/ ptáci zpívají nad poli), což kontrastuje s poetickým laděním zbytku básně. Sympaticky prostá a nedekorativní metaforika je zase mnohdy banální: například motiv stínu, který se několikrát opakuje jako blíže nespecifikované vyjádření „toho špatného a zlého“. – Kolikrát už jsme to jen četli? S rytmikou si autorka hlavu také neláme a nechává čtenáře často na pochybách, zda se jedná o záměrnou stylizaci, či jde o nechtěnou odchylku. I díky tomu vzbuzuje něžně naivní póza mnoha básní spíše dojem kýče.
Vojtěch Staněk
Martin Langer
Cesta kolem
Labyrint 2007, 112 s.
Cesta kolem je realizovaný koncept železničního drkocání kolem Čech, potměšilé jízdy k okrajům, na hranice, k rozmezí. Netulácká konceptuální výbava: kamera, foťáky, notebook, GPS – přesto se poezie světa neotáčí zády. Oči i uši cestou sbírají a na sebe nalepují fragmenty rozličných uslyšení a hlášek, výřezy krajin, výhřezy běžnosti. Jen na ono anonční prohlášení na obálce knihy „Lidé vám ve vlaku někdy řeknou úplně všechno“ se jaksi nedostává. A snad je to i dobře, neboť by vás to „všechno“ mohlo udusit. Deset dní podzimu 2006, skoro čtyři tisíce kilometrů, kolem stovky přestupů, širokorozchodné i úzkokolejné trati, nejvyšší bod 905 m. n. m., výluky a busové přejezdy, nonstop jízdy i nonstop bary a také nádražní kvelby, chlast, přespávání a (ne)náhodná setkání s průvodčími, policajty, dětmi, psisky, klarinetistou, strojvůdci, posunovači... K oné cestě patřilo pohotové snímkování z oken, dveří, z peronů, dep, kabin. Fotografie, které tvoří osu knihy, jsou doplněny deníkem (s vsunutou epizodkou autorova nedávného cestování s neonácky), podrobným cestovatelským itinerářem, momentkami z všetatského Lokobaru, veršem. Běžící koleje, jejich mizení v dálce, uhýbání na nádražích, zarůstání do země je stálou horizontálou knihy. A cedule s nápisem „Nespouštěj oči z trati“ jako by byla básnickým návodem.
Miloš Doležal
Andrés Sanchéz Robayna
V těle světa
Přeložil Petr Zavadil
Fra 2007, 216 s.
„Tělo světa“ si lze spojovat s lecčíms. Někteří spisovatelé si pod ním představí abstrahovanou vertikálu od nebe k peklu, jiní horizontálu reálného prostoru. Pro španělského básníka Andrése Sanchéze Robaynu je především funkčním propojením odvěkého principu čtyř živlů: vody, ohně, vzduchu a země (s důrazem na první dva), z nichž vyplývají i další atributy jeho veršů: sluneční světlo, letní záře a nehasnoucí hvězdy, palmy, skály, fíky, moře, písečné pláže, vyprahlá krajina… Anebo obyčejná sklenice vody. Sklenice totiž „není míra. Sklenice vody je pokus o klid. Sklenice je pohled.“ Autorova pouť mezi „věcmi kolem nás“ na pustém ostrově, „kde se pase nebytí“, probíhá různými způsoby: plavbou po vodě, procházkou vyprahlým údolím či kresbou na papír, po hranách významů jednotlivých slov. Ideou ticha jakožto jednou ze součástí lidské řeči se Robayna blíží básníkům ruské Lianozovské školy, metafyzickým tápáním („netušit je také způsob poznání“) a tvrzením, že číst se dají nejen knihy, ale i moře, potom například odvěkému hledači pravdy Josifu Brodskému. Českému čtenáři se do rukou dostává třicetiletý průřez básníkovou tvorbou (1970–2001). Svébytná poezie, jejíž rytmus můžete při podrobnějším naslouchání zachytit na vlnách ticha či šumu pasátových větrů.
Bára Gregorová
Viola Fischerová
O Dorotce a psovi Ukšukovi
Ilustrovala Pavlína Řezníčková
Meander 2007, 120 s.
Ukšuk je voříšek, ale čistokrevný, protože kdo to kdy slyšel, aby krev byla špinavá. A Dorotka je malá holka, která tak strašně chtěla psa, až ho dostala. A pak začal normální život dítěte pro psa a psa pro dítě, vycházky, první psí láska, hledání odpovědi, jak to se vztahem psa a člověka vlastně začalo. Příběh o jedné normální holce a jednom normálním voříškovi není ani tak pohádkou jako vyprávěním, co to obnáší mít psa. Děj je zasazen do reálného světa především prostřednictvím dodatků, které dětskému čtenáři poskytují mnohá dovysvětlení a dokonce adresu, na kterou se mohou v případě potřeby obrátit. Text tím nabývá podoby jakési beletristicky pojaté kynologické příručky, až na to, že se tak děje jednak z pozice dítěte, jednak z pozice zvířete. Protože jedno je druhé a obé je stejně důležité. V tomto vztahu pro Fischerovou neexistuje méně a více. Je zřejmé, že autorka patří k milovnicím psů a záleží jí na tom, aby děti od počátku věděly, že přítomnost psa v rodině není jen radost a rozptýlení, ale především rovnocenný partnerský vztah a odpovědnost. To je patrně důvod, proč je text prakticky oproštěn od pohádkové fantazie, s níž jsme se setkali například u autorčina posledního textu Co vyprávěla Dlouhá chvíle (cena Magnesia Litera 2006).
Magdalena Wagnerová
Jiří W. Procházka
Podhoubí smrti – Agent JFK 11
Triton 2007, 159 s.
„Na moravskou pobočku Agentury EF zaútočí houby. Gigantické hřiby ničí auta a pýchavky likvidují vybavení pro přestup do jiných dimenzí.“ Tak začíná upoutávka na jedenáctý díl „první ryze české sci-fi/fantasy série“ o agentu J. F. Kovářovi. Tuto postavu stvořil Procházka spolu s Miroslavem Žambochem a snaží se v jejích dobrodružstvích – po vzoru západních sérií typu Mark Stone – vytvořit cyklus, do něhož mohou přispívat i další spisovatelé. Uvedený díl mne zaujal svou houbařskou tematikou. Nečekal jsem bůhvíco, v každém případě ale zábavu, a ta, ať se autor snaží sebevíc, nepřichází. Kapitoly kopírují (Nebeští jezdci) nebo evokují (Pán Hub) názvy filmů a v knize na ně najdeme nepočítaně odkazů, jejich použití je ale většinou náhodné, ne že by mělo v příběhu nějakou funkci. Nechybějí ani mykologické zkomoleniny, takže jedna z postav nosí mikinu Myke, komunikace probíhá po Mykonetu a knihou zmateně pobíhá Dědeček Hříbeček alias Miroslav Smotlacha. Nepřehledný děj je ukryt pod přehršlí rádoby vtipných vět typu „nebál se bolesti, i když ji neměl zapsanou v dotazníku pod kolonkou Oblíbené činnosti“ nebo „Kovář si připadal jako v IMAXU na 3D projekci kultovního hororu ‚Sezónní změny mikromycet ve fyloplánu dubů’”. Hrdinové se příběhem pohybují podobně chaoticky jako zmíněné odkazy a čtenář se ztrácí. Knihu tak ocení zejména sběratelé všemožných mykologických podivuhodností. Číst se ale nedá.
Jiří G. Růžička
Pavel Houser
Deník šíleného čtenáře
Dokořán 2007, 168 s.
Ač je Houserovi popularizace vědy (vč. recenzí v A2) vedle denního chleba i upřímnou zálibou, jeho srdci bude bližší opačný pól dědictví, jež si odnesl z mladického angažmá ve fandomu: záliba v ne- a nadreálnu hraničícím s bizarností. A dokonce i ta se dá zužitkovat k něčemu přijatelnému masám: tak tu máme „slovník“ výpisků z literatury, jež mu „přišly zábavné či jinak působivé“, v dárkově-zábavném svazečku přifouknutém sazbou a pérovkami. Houser právem varuje, že Deník by se neměl číst na jeden zátah; jak ho pak recenzovat? Snad tedy také mozaikově: nejčastějším heslem je zrůda a (dost nesourodá škatulka) „logická dedukce“; vedle očekávatelných piva, pohřbu, snu, psychoanalýzy, smrti, snu, šílenství a zrcadel i překvapivé květiny a děti – ty ovšem vesměs z Charmse, neboť po boku misantropie, k níž se úvod hrdě hlásí. V bibliografii (odbytě sázené a bez jmen překladatelů; hanba!) se nejčastější Bernhard vedle Borgese mísí s Adamsem, Steklačem a Lovecraftem, opakovaně je excerpován kultovní, ne-li iniciační román Houserova okruhu Garik a podobně nedoceněný Strach nad Albrechtovem. Bohužel řada úryvků vyžaduje vysvětlení kontextu, občas sestavitel neodolá ani vlastnímu komentáři a usilovně žertovně komolená tiráž k jeho černému humoru nesedí. Ale pod stromečkem knížka dárce nezahanbí. A třeba se příště od Dokořánu dočkáme i Houserova původního díla.
Jan Vaněk jr.
Pavel Janoušek a kol.
Dějiny české literatury 1945–1989, díl I – 1945–1948
Academia 2007, 431 s. + CD
Autorský kolektiv Ústavu pro českou literaturu AV ČR publikoval první díl čtyřsvazkového díla, navazujícího na čtyři díly „akademických“ dějin (Nakladatelství ČSAV 1959, 1960, 1961 a Victoria Publishing 1995). Knihu vítáme jako první příručku, která se danému období věnuje soustavně; zatím byl k dispozici víceméně jen dvoudílný Slovník českých spisovatelů od roku 1945 (1995, 1999, ed. P. Janoušek). Slovník je však omezen vlastním žánrem; Dějiny přinášejí systematické a precizní pojednání jak o širším kontextu politickém, kulturním, nakladatelském a překladatelském, tak o literatuře jako takové, se zřetelem k literatuře „nízké“ a marginální, a o dobovém literárněteoretickém myšlení. Na rozdíl od většiny obdobných prací knihu bohatě doprovází obrazový materiál. Několik věcí nás však zarazí. Ponecháme-li stranou úvahy, zda již uzrál čas k takovéto velké práci, je asi nejspornějším bodem metodologické východisko: odmítání dedukce na úkor indukce a usilování o nadindividuální poznání (přestože se připouští subjektivnost dějin), popírání konstruovanosti dějin, což vše lze v kontextu soudobého historiografického myšlení chápat jako archaismus. A podivení na závěr: kompoziční nevyváženost projektu, kdy první díl ze čtyř, jež mají celkem obsáhnout 44 let, pokrývá jen dva a půl roku (květen 1945 – únor 1948).
Pavel Šidák
Základní pojmy filosofie jazyka a mysli
Editoři Tomáš Marvan, Juraj Hvorecký
O.P.S. 2007, 236 s.
Předkládaný slovník postihuje současný stav bádání v oblasti analytické filosofie a představuje filosofii jazyka a mysli jako plně etablované klasické obory. Ke slovu se zde dostanou i spřízněné vědy; psychologie, kognitivní vědy a především lingvistika, jež uvedou čtenáře do prostoru mezi jazykem a filosofií. Slovník nabízí 107 hesel, na kterých se podílelo patnáct autorů (na konci knihy jsou stručně představeni), kteří přistupovali k řešení svých úkolů sice odlišně, nikoliv však nejednotně. Každé heslo obsahuje v závěru výběrovou literaturu k danému tématu; mimo té cizojazyčné i zásadní výsledky výzkumů z české provenience. Chybí rejstřík filosofických či lingvistických autorit, v textu se opakovaně vyskytujích, jenž by ulehčil čtení méně poučenému čtenáři; mimo jiné i proto, že podle předmluvy má sborník intenci suplovat specializovaná vysokoškolská skripta. Obrat k jazyku nám pomůže poukázat na jeden ze zásadních zlomů v humanitních vědách, kdy se analýza jazyka stala neopominutelným zdrojem inspirace pro další vědecká zkoumání. Nabízený slovník nedefinuje jednotlivé pojmy strnulými či vágními formulacemi. Právě nezřetelným vymezením hranic mezi filosofií jazyka a filosofií mysli přispívá k zániku zjednodušujících a nepřesných škatulek nejenom v oblasti analytické filosofie. Kniha je vítaným počinem pro poučeného i laického čtenáře.
Zuzana Malá
Fernando Aínsa
Vzkříšení utopie
Přeložil Petr Pšenička
Host 2007, 232 s.
Osnování utopií a utopické myšlení patří ke kulturně antropologickým a sociálně psychologickým konstantám. Utopie je také pevně spoutaná se vznikem a dějinami Latinské Ameriky; jak říká v doslovu Anna Housková, v některých zemích tohoto regionu je obtížné smířit se s tím, „co jest“, a nepromýšlet, co „má být“. Uruguayský spisovatel a esejista předkládá v první části typologii utopií (poněkud přitom opomíjí utopii komunistickou), v druhé a třetí se věnuje iberoamerickým konceptům utopična ve vazbách k podmínkám a prostředí. Svůj předmět chápe autor v rozměru „propedeutické funkce“, jež má vyvolat morální napětí, zpochybňující současnou skutečnost, ale i pro něj zůstává kardinální otázkou smíření utopie se svobodou. Utopismus je člověku imanentní („být člověkem znamená mít utopii“ – Paul Tillich) a nalézá se v jádru veškeré společenské teorie. Latinská Amerika se stala ideálním terénem pro utopično, neboť ztělesňovala „nový svět“ plný jinakosti a odlišnosti, jenž musel být nejen objeven, ale také vynalezen, založen, ustanoven, improvizován, koresponduje tedy i s latinoamerickou imaginací. Na Západě nyní upadla utopie v nemilost. Aínsa závěrem cituje Ricoeura, podle něhož má člověku jít o „život dobra“ a ne o „dobrý život“. Zní to poněkud nebezpečně, lépe než nadřazovat jedno druhému bude pečovat o obě stránky mince.
Jiří Zizler
Roger Manvell, Heinrich Fraenkel
Göring
Přeložil Milan Dvořák
BB art 2007, 423 s.
Nakladatelství BB art občas vydává dějepisné monografie a biografie, které příliš nesou pečeť doby svého vzniku a inklinují spíše k žurnalismu než k vědě. To je i příklad Göringa. Užívání prézentu sloužící k dynamizaci děje či žánrové scény mající navodit atmosféru doby, to jsou prostředky novinářské expozice tématu. Jde spíše o literaturu faktu navzdory poznámkovému aparátu a bibliografii. Dobový kontext autoři konstruují didaktickým způsobem bez aspirace nově konfigurovat historické pozadí Göringova života. S tím souvisí i volné střídání dvou dějových pásem: zacílení na život nacistického pohlavára a soustředění se na okolnosti vzniku nacionálně socialistického hnutí. K nevýhodám podobných historizujících životopisů patří jejich zaměnitelnost, neboť takovou biografii lze při slušné znalosti pramenů napsat poměrně snadno a hlavně bez interpretačního úsilí. Kniha jistě může posloužit k základní orientaci v tématu, ale těžko může přispět k bádání. K problematickým stránkám tohoto nakladatelského počinu však patří nejen výběr titulu, ale i překlad. Na mnoha místech překladatel zápasí s nepoddajnou materií překladu. „Korunovace krále Jiřího VI. v Londýně 12. května mu způsobila trapnou situaci“ patří k těm zdařilejším stylistickým lapsům. Neznalost syntaktických pravidel je bohužel příliš frekventovanou demonstrací nedostatečné znalosti cílového jazyka.
Michal Janata
Nancy MacLeanová
Pod maskou ušlechtilosti – Ku-klux-klan po první světové válce
Přeložila Marie Jungmannová
BB art 2007, 357 s.
Kniha pojednávající o Ku-klux-klanu po první světové válce byla v Americe odměněna několika cenami. Autorka popisuje podmínky proměňující se americké společnosti, které vedly mnoho středostavovských mužů (roku 1924 dokonce 6 milionů) do řad organizace, jež tvrdila, že je „pouhým nástrojem obyčejných lidí k převzetí vlády nad svou zemí“ a jejímiž oběťmi byli nejen černoši, ale také nevěrné manželky, alkoholici, podnikatelé nebo muži, kteří odmítali finančně podporovat své rodiny. Cílem členů KKK bylo vynutit si takové soukromé a veřejné chování, které by zajistilo udržení jejich tradičních představ o třídách, rasách a pohlaví. MacLeanová píše, jaké skupiny byly členy KKK považovány za nepřátele „pravé“ Ameriky, zabývá i se předsudky panujícími ve vztahu k Židům. Dotýká se skutečnosti (popsané psychologem G. W. Allportem), že tyto předsudky byly navzájem často v rozporu: Židé byli současně obviňováni – stejně jako v Německu, kde byly hlavní oporou nacismu tytéž společenské vrstvy – z přílišného revolucionářství i z ovládání nadnárodního kapitálu. Autorka to vysvětluje tím, že většina členů KKK stála coby drobní vlastníci mezi dělnictvem a velkokapitalisty a nepřátelsky se stavěla proti oběma stranám. V závěru najdeme otázku, kam by se ubíraly dějiny Ameriky, kdyby v nich společenská krize dosáhla stejné hloubky jako v Německu nebo v Itálii, a odpověď na ni není veselá.
Jan Lukavec